Vlasov si neužil žádné líbánky. „Čtyři dny po svatbě odjel se svým německým pobočníkem Fröhlichem do Prahy a měsíc po svatbě zatkli Vlasova na křižovatce u hráze na jihu Čech mezi Novým a Hořejším rybníkem ve Lnářích,“ řekl Jaroslav Fikar.
Vlasovův téměř neznámý svatební příběh považuje za nejpracnější část své dvousetstránkové knihy, která vyjde počátkem května. Na začátku celého pátrání po karlovarské stopě čtyřiačtyřicetiletého generála, který na jaře 1945 pomáhal osvobodit Prahu a pak jej oběsili, měl totiž pouze úřední zápis v karlovarské knize sňatků pod číslem 102/1945.
V jedné z deseti kapitol píšete, že se Vlasov oženil s německou zdravotní sestrou Adelaidou Luisou Elsou Biellenbergrovou v karlovarské vile Margareta a svatebčané poobědvali v hotelu Richmond Park. Kdo byl na obědě?
Dopátral jsem se, že šlo o uzavřenou pětičlennou společnost – ženich, nevěsta a tři němečtí důstojníci. Štáb měli vlasovci v karlovarské čtvrti Drahovice v budově pozdější restaurace Smíchovský pavilon. Jako místo svatby si ženich vybral vilu Margareta. Dávala záruku, že svatebčané nebudou v dubnu roku 1945 na očích. Vlasov se po svém odjezdu z Karlových Varů sice na chvíli k manželce vrátil, už ale tušil, že je oba čeká loučení, které bude definitivní. Jak skončil Vlasov, všichni dobře vědí. Popravili jej 2. srpna 1946. Dohledal jsem v německé matrice v Diedenhofenu údaje o nevěstě, rozené Tietzové. Stopa paní Vlasovové končila v malé vesnici Reit im Vinkel na německo-rakouském pomezí. Odjela tam na radu manžela ukrýt se u příbuzných. V Karlovarských příbězích je svatební fotografie manželů Vlasovových, která je bohužel málo kvalitní. Nechal jsem ji tam proto, že se jedná o jedinečný dokument.
Jedním z příběhů, které popisujete, je Goethe a Ulrika. Nebojíte se, že je obehraný, takže jej čtenáři přeskočí?
Nejznámější příběh lásky, o který se dělí Karlovy Vary a Mariánské Lázně, jsem doplnil o nová fakta o tom, co Goethe s Ulrikou prožili v Lokti. Tam Goethe ve skutečnosti při svých čtyřiasedmdesátých narozeninách na terase hotelu Bílý kůň učinil poslední pokus o získání Ulriky. Existuje na toto téma obraz. Situovaný je ale do hotelu Bílá růže, což uvádějí i původní historické prameny. Bílá růže v Lokti sice byla, jenže rozhodně neměla terasu. Téma o Johannu Wolfangu Goethovi jako o proutníkovi je opravdu otřískané. Karlovarská novinářka a autorka několika knih Eva Hanyková mne přivedla na myšlenku, jak proutnictví dokladovat. A tak jsem s využitím faktů popsal, jak se Goethe neúspěšně nejprve dvořil Ulričině babičce, potom její mamince a nakonec samé Ulrice. Líbilo se mi, jak se do ní zbláznil a nosil jí čokoládu a nejcennější minerály, které v regionu nasbíral.
Jiné rozpory, jako byly hotely v Lokti, jste v karlovarských legendách nenašel?
V nejznámější karlovarské legendě o jelenovi jsem si s některými rozpory pohrál. Každý badatel totiž píše něco jiného. Dokonce jsem v německé literatuře našel extrém. Jeden z badatelů ve snaze trumfnout všechny své kolegy napsal, že jelen byl bílý. Mám v Karlovarských příbězích dobové perokresby. Některé zobrazují v horkých léčivých pramenech jelena, jiné psa. Nikdo ale neví, jestli u objevení karlovarských pramenů Karel IV. vůbec byl a nepřijel až dodatečně. Faktem ale je, že se jednalo o štvanici na jelena, a v tu dobu už kolem Vřídla existovala nepojmenovaná osada. Knižní kapitola se jmenuje Příběh králova jelena a obsahuje spoustu názorů. Je na čtenáři, aby si vybral takový, který považuje za správný.
Jaké příběhy z regionální historie popisujete?
Smutné i veselé. Smutných se špatným koncem je ale bohužel více. Happy endy se až na výjimky nekonají. Jeden, koňský, ale čtenáři najdou. Koňáci z karlovarského předměstí Rosnice mi totiž vyprávěli příběh valacha a kobylky, kteří se do sebe zamilovali. A tak jim chovatelé uspořádali koňskou svatbu včetně dortu z mrkve. Na svatební fotografii jsou dva zamilovaní koně. Druhý koňský příběh popisuje, jak hnědák Míša vezl někdejšího ministra financí Ivo Svobodu v kočáru a přitom na kluzké dlažbě před karlovarským Thermalem uklouzl. Zjistil jsem, že Míša byl další den fit, zatímco ministra poslal soud později na pět let do vězení.
Skončil ještě nějaký příběh svatbou?
Mezi méně známými osudy nabízím příběh pozdní lásky 64letého Gustava Bechera a 20leté krásky Crescentie Doile. Sehnal jsem dokonce jejich svatební fotku. Dopátral jsem se, proč třetí z dynastie Becherů, po dosažení nejvyšší předválečné výroby 530 hektolitrů likéru a získání titulu dvorního dodavatele pro vídeňský císařský dvůr, najednou zničehonic prodal svůj podíl ve firmě cizím lidem. Láska mu zatemnila rozum a všechny životní úspory věnoval na vybudování hnízdečka lásky v Becherově vile. Rozmary mladé manželky při zařizování luxusu však trvaly sedm let. Nakonec ve vile Gustav žádný z Becherů ani nebydlel.
A co věčný příběh Rusové a Češi v Karlových Varech?
Hledal jsem příběh, kdo otevřel Karlovy Vary Rusům. Notoricky obehrané je vyprávění o carovi Petru Velikém, že se mu jako všeumělovi podařilo vše, na co sáhl. Jenže kdo přišel v pozdějším období po něm, to je téměř neznámý příběh. Zjistil jsem, že to byla velkokněžna Helena. Ani staří karlovarští pamětníci nevědí, že v místech horní stanice tunelové lanovky k sanatoriu Imperial bylo vyhlášené výletní místo Helenin dvůr, kde bylo slyšet hlavně ruštinu. Velkokněžna po letech navázala na osvětu Petra Velikého a naznačila bohatým Rusům, že Karlovy Vary jsou pro ně výborná letní adresa. V knize je na unikátní fotografii z roku 1911 vidět, jak dělníci dostavují Imperial, před kterým je toto vyhlášené výletní místo. Jeho zakladatelka nejspíš jezdila do Varů ze Saint Petersburgu. Popisuji i zajímavý příběh Ducha pramenů, který byl dlouhá léta jako reliéf ve skále volně přístupný veřejnosti v prostorách Zámecké kolonády. Mluvil jsem se starousedlíky, kteří pamatovali pranostiku o tom, že ten, kdo ovládá Ducha pramenů, ovládá i celé město. Proto se prý karlovarští konšelé v celé historii snažili, aby kolonáda s duchem patřila magistrátu. Od roku 2001 provozuje Zámeckou kolonádu se skálou a Duchem pramenů společnost, v níž podle výpisu z obchodního rejstříku tahají za nitky přespolní a cizinci. Kniha také líčí, jak se historicky utvářel a měnil vztah místní komunity Čechů a Rusů, Čechů a Němců, Čechů a Židů.
V knize je mimo jiné kapitola o zaniklé profesi. Je to nosička nebo podavačka vody?
Volal jsem kvůli tomu do Ústavu pro jazyk český. Správně je nosička podle německého překladu Die Wasserträgerin. Tato profese se dědila z matky na dceru. Spočítal jsem, že vodu u pramene Vřídla podávalo hostům šest nosiček. Měly zvláštní vykrajovaný čepeček. Jeho podoba je na fotografii z roku 1941. Podavačky vody fungovaly až někdy do konce padesátých let minulého století. Existovaly i podavačky Bernardova pramene. Tak se po druhé světové válce jmenoval nynější Václavův pramen. Ten totiž kvůli hlubokému vrtu vyvěrá pod úrovní Mlýnské kolonády.
V Karlovarských příbězích mne zaujala unikátní fotografie, jak místní Němci na dnešní třídě TGM vítají v Karlových Varech Hitlerovy vojáky.
Fotografii mám od soukromého sběratele z jeho archivu. Tento snímek mi připadal jako nejserióznější. Měl jsem v rukách i fotku dvou sudetských Němek. Při vítání německé armády brečely dojetím. Podle jednoho badatele na této fotografii vítaly Němce plačící Němky, ale i Češky. Je to absolutní nesmysl, protože tou dobou už žádní Češi v Karlových Varech nebyli. Mám v knize také fotky z odjezdu posledních Čechů z města v roce 1938 – byli to poštáci, železničáři a vojáci.
Co bylo na celé knize nejtěžší?
Publikace ukáže na starých fotografiích z dob Rakouska-Uherska i pozdějšího období proměnu lázeňských promenád Stará a Nová louka, Tržiště, Zámecké, Mlýnské a Tržní kolonády, někdejšího Celního a Kostelního náměstí i Zahradní ulice. O tom, že právě výběr starých fotografií byla mravenčí práce, svědčí nejen pracné shánění starých fotek a dokumentů, ale také správné určení roku, z něhož pocházejí. Spolu se sběrateli a nadšenci historie jsme sestavili něco jako poradní sbor. Ten u každé fotografie upřesnil, z jakého roku pochází. Nejen podle domů na záběru, ale také podle oblečení, automobilů i třeba podle zábradlí mostů a pouličních lamp. Dokazuje to fotografie Divadelního náměstí z let 1913 – 1914. Neocenitelné byly soukromé archivy MUDr. Františka Webera, Jindřicha Nového, Antonína Foglara, ale také detailní znalosti Vladimíra Dleska a dalších sběratelů. Zjistil jsem totiž, že v každé karlovarské čtvrti žije v dobrém slova smyslu nějaký nadšenec, který píše vlastní kroniku. Prvním úskalím bylo přesvědčit je, aby zapůjčili k oskenování svůj archiv a fotografie. Když jsem dal až neskutečně detailní znalosti těchto sběratelů na papír, zbývalo požádat historiky jako Stanislava Burachoviče a další místní autory, jako je Eva Hanyková, aby udělali korektury. Závěrečnou supervizi historických textů provedl ještě archeolog Jiří Klsák.
Napsal jste a vlastním nákladem vydal pět regionálně historických knih, včetně Karlovarských příběhů. Budou i další?
Ještě do Vánoc bych rád v garáži u našeho domu v Rybářích ve Sladovnické ulici prodával chystanou knihu Obce za obzorem. Půjde v ní o historii obcí, které nikdy nepatřily ke Karlovým Varům, i když jsou v jejich nejbližším okolí. Řadě lidí z těchto obcí jako třeba z Hlinek, Stanovic nebo Německého Chloumku jsem to slíbil. To bude zřejmě má poslední knížka. Od 1. března 2018 bude elektronická evidence tržeb povinná i pro vydávání knih vlastním nákladem. A tak nejspíš přijdu o tuhle oblíbenou hračku – psaní knih o regionální historii. Ale proč malovat čerta na zeď, třeba vydávání a prodej vlastních knih dostane nějakou výjimku. Nerad bych zklamal ty, kteří by se rádi dočkali knižní podoby dalších zajímavostí z místní historie. Pamětníci vymírají a bohužel s nimi odcházejí i vzpomínky na zaniklé tradice a dosud neznámé příběhy.
