Bezdomovci potřebují vědět, že jejich život je důležitý, říká kněz

  10:28
V malém prostoru u mostu Generála Pattona v Plzni vzniklo takzvané centrum naslouchání. Určeno je především pro bezdomovce. „Chceme, aby měli alespoň jedno místo, kde cítí, že jsme rádi, že přišli. Protože všude jinde jsou problém,“ říká v rozhovoru pro MF DNES kněz Martin Sedloň.

Farář Martin Sedloň se snaží pomoct lidem bez domova. Chce, aby zakusili, že jsou důležití a že se o ně někdo zajímá. (19. 12. 2018) | foto: Ladislav Němec, MAFRA

Za vznikem takzvaného centra naslouchání stojí mše v kostele U Ježíška pro lidi bez domova a jejich přátele. Malý prostor u mostu Generála Pattona nedávno získalo od radnice třetího plzeňského městského obvodu společenství K srdci.

Lidé bez domova sem mohou přijít, popovídat si a jak říká katolický duchovní Martin Sedloň, mohou zažít přijetí. Právě tento kněz, který je členem Kongregace misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné, byl spolu s dalšími věřícími u zrodu plzeňského centra.

Inspiroval se v Itálii, kde studoval a některá centra naslouchání tam navštívil. Načerpal tam zkušenosti, které dnes využívá v Plzni.

Čím má být pro lidi bez domova plzeňské centrum naslouchání?
Chceme, aby lidé bez domova zakusili, že jsou důležití, že jejich život je důležitý a že se o ně někdo zajímá a chce je vyslechnout. Aby měli alespoň jedno místo, kde cítí, že jsme rádi, že přišli, protože všude jinde jsou problém. S prací pro lidi bez domova jsme začali v kostele U Ježíška, kde pořádáme více než tři roky jednou za měsíc mše s polévkou a sdílením. Když někam vezmete lidi z ulice, ostatní se jich bojí, říkají třeba, že dostanou nějakou infekci, ale U Ježíška nám otevřeli dveře. Může tam přijít, kdo chce. Jsme rádi, že chodí i veřejnost, tedy lidé, kterým je pomoc druhým blízká a přidají tedy i ruku k dílu, když je potřeba. Pomáhají ale i finančně.

Co je cílem spolku K srdci?
Jedním z hlavních je i zprostředkovat porozumění mezi většinovou společností a sociálně vyloučenými. Protože když se s nimi osobně setkávám, poznávám jejich příběhy, jeví se mi jinak než lidem zvenčí. Usmívají se na mě, umí být přátelští. Jsou to často opravdu fajn lidi. Chceme zkrátka pomáhat odstraňovat předsudky.

Říkáte, že lidé bez domova jsou všude problém. Mohou k tomu přispívat i politici? Protože někdy mi připadá, že vedeni snahou získat co nejvíce hlasů, nemluví o bezdomovcích zrovna přátelsky.
To může být pravda. Ale musíme také uznat to, že někdo může mít opravdu špatnou zkušenost, protože lidé bez domova jsou často vnitřně zranění, proto jsou někdy i agresivní. Ale čím častěji je potkáváme na našich akcích, kde zakoušejí přijetí, agresivita mizí. A to i přesto, že U Ježíška je pravidelně kolem padesátky lidí. Myslím, že k tomu hodně přispívá naše kolegyně a šéfka společenství K srdci Lucie Vavrušková, která pracuje jako kaplanka ve Fakultní nemocnici v Plzni a jak my říkáme, má dar duchovního mateřství.

Chováte se jako misionáři, kteří šíří víru?
Ano.

A vaši zkušenost, kterou s vírou máte, chcete předávat i lidem bez domova?
Ano. To je naše cesta.

Proč pomáháte právě bezdomovcům? Protože vaše přijetí nejvíce potřebují? Vy jste přece dříve pracoval i s Romy. Ti byli asi v podobné situaci jako lidé bez domova, nebo ne?
Myslím, že se snažím pomáhat všem, kdo mi takzvaně přijdou Božím řízením do cesty. Mám zkušenost i s prací s Romy, protože mě to vždycky táhlo k těm, kteří to nemají v životě vůbec lehké. Ale musím říci, že lidé, kteří žijí na ulici, jsou na tom daleko hůře než Romové. Protože na rozdíl od Romů nikoho z rodiny nemají. Nemají vůbec nikoho.

Jak byste popsal lidi bez domova?
Já nevím, jestli je to odborně správně, ale jako je někdo tělesně, psychicky, psychiatricky či mentálně postižený, může být i sociálně postižený. Drtivá většina z nich si nese nějaké následky ze své rodiny. Další faktor je alkohol, který člověka také psychicky nebo i sociálně rozloží, mladí mezi bezdomovci většinou mají problém s drogami. Mezi bezdomovci najdete velmi často lidi, řekl bych, že jsou to až dvě třetiny, kteří jsou mentálně dvanácti či třináctiletí. Jsou jako děti a není tedy jednoduché zajistit, aby se o sebe sami starali. My se jich třeba zeptáme, proč nejdou na ubytovnu, že jim pomůžeme, a oni odpovídají, že tam nechtějí, že se tam akorát hádají. Důvodem je to, že jsou vnitřně zranění, kvůli tomu nejsou schopní s někým být. Pro tyto lidi by bylo řešením chráněné bydlení, kde by byli nějakým člověkem doprovázení.

Někdo řekne, že nechtějí pracovat. Co byste jim odpověděl? Že někteří toho nejsou schopni?
Přesně tak. Zamysleme se nad tím, jak nás rodiče museli vypiplat, abychom měli pevnou vůli. Někdo dostával korunu za vynesení koše. Díky tomu jsme si vybudovali určité návyky. Ale pro člověka, který tuto školu za sebou nemá, nemá zpevněnou vůli, neumí sám sebe motivovat, je život těžký.

Může je k tomu dovést víra? Jakou v tomto procesu hraje roli?
Ano, víra je totiž něco, co přináší nejen poznání Boha, ale především poznání tajemství a důležitosti vlastního života. To, že se lidé bez domova chovají agresivně nebo zjednodušeně řečeno kašlou na okolí, je většinou známkou toho, že mají velmi nízké sebevědomí. To je naše zkušenost. Stejně jako to, že když člověk zažije přijetí, sebevědomí mu trošku naroste a potom je schopný jít a hledat si práci. A protože i ostatní lidé, když si hledají práci a pětkrát je někde odmítnou, prožívají těžké chvíle, dvojnásob těžké je to pro tyto zraněné lidi z ulice.

Máte zkušenost s tím, že když se bezdomovcům věnujete, zaměstnání si najdou?
Ze zkušenosti víme, že tito lidé se hodně mění a někteří nám po čase hlásí, že už chodí do práce. Jestli jim pomohla zkušenost s námi, nevím, ale zdá se, že částečně ano.

Nepomohly by veřejně prospěšné práce?
Ano, práce dodává sebedůvěru, pokud není nad síly člověka. Proto mnozí potřebují doprovázet a to s velkou trpělivostí. Už se nám dvakrát podařilo pozvat naše přátele bez domova ke sbírání odpadků v okolí kostela U Ježíška a Radbuzy a byli jsme opravdu překvapení jejich ochotou, nasazením a nadšením.

Ptala jsem se i proto, že jste příznivcem názoru, že kdyby Romům stát někdy na začátku 90. let zajistil, jak vy říkáte, státem dotovaná nebo veřejně prospěšná pracovní místa, byli by na tom Romové lépe?
Ano, právo na práci je hrozně důležité.

Myslíte právo na práci pro určité skupiny? Protože právo na práci pro všechny asi není realizovatelné.
Já nevím, jestli je to realizovatelné, ale spíš si myslím, že ano. Tedy přesně řečeno přeji si, aby toho společnost schopná byla, jinak nepřežije. Mohu zprostředkovat zkušenost kolegy z Tábora, kde na úklid města přicházelo pravidelně deset patnáct bezdomovců. On sám financoval jejich odměnu. Dnes už jich desítka má pravidelnou smlouvu s městem a přicházejí další. Nejsme v Plzni ale jen pro bezdomovce, nýbrž i pro ty, kterým je doma smutno a potřebují společnost a chtějí také projevit zájem o druhé. Aktivně se zapojili třeba dva lidé, kteří byli onkologicky nemocní a našli u nás společenství a chodí sem pravidelně a pomáhají.

Vy jste mluvil o tom, že dnes je lehčí sehnat dotaci na provoz než dobrovolníky, kteří by pomáhali druhým. Mně ale připadá, že ve společnosti by bylo dobrovolníků dost, ale nevědí, jak svoje služby nabídnout. Protože když v Plzni běžela akce Evropské hlavní město kultury 2015, najednou se našlo strašně moc dobrovolníků. Mohu je vaším jménem vyzvat, aby přišli do centra naslouchání?
Určitě. I my je zveme třeba i s pomocí Facebooku a našich webových stránek a pomaloučku dobrovolníků přibývá. I proto je dobře, že jsme získali prostor v centru města a díky tomu máme dobrovolníky kam pozvat.