Nejhezčí hory jsou stejně naše malebné Beskydy, říká oceněná turistka

  18:48
Dobrodružství, poznávání míst, kam se většina ani nepodívá, a setkávání s lidmi, kteří se postupem času stávají přáteli. To pro sedmašedesátiletou Věru Byczanskou znamená Klub českých turistů (KČT). Už 33 let vede jeho třineckou pobočku a za propagaci pěší a lyžařské turistiky dostala nyní cenu města.

Oceněná předsedkyně KČT Třinec Věra Byczanská | foto: Archiv Věry Byczanské

Turisté o ní říkají, že všechny akce, které pořádá, mají hlavu a patu a že si umí udržet autoritu. „Snad budu příkladem pro pár dalších nadšenců, aby se také věnovali ve volném čase veřejnosti,“ doufá Byczanská.

Pamatujete si moment, který rozhodl, že se KČT stal neodmyslitelnou součástí vašeho života?
Sportem jsem žila odmalička. Hrála jsem závodně stolní tenis a později orientačně běhala. Když jsem zjistila, že se ze mě vrcholový sportovec nestane, propadla jsem turistice. Hlavně té vysokohorské, u níž stoupá adrenalin.

Jak tehdy turistika vypadala?
Za mého mládí vyráželi lidé do hor organizovaně, a tak jsem i já objevila klub. Ve výboru si brzy všimli mého nadšení a svěřili mi na starost Třinecko. Tehdy ještě fungovala spolupráce s horskou službou. Horští záchranáři nám pomáhali v Tatrách trénovat na ferraty. Vodili nás na vrcholy, kde jsou cesty zajištěné jen řetězy, jako například na Lomnickém a Gerlachovském štítu, a učili nás se po nich pohybovat. Díky tomu jsme se zbavili strachu. Hodně jsem pak organizovala zájezdy do nebezpečnějších míst.

Která náročná pohoří se vám podařilo zdolat?
Absolvovala jsem přechody v italských Dolomitech a rakouských Alpách, kavkazský Elbrus. A za největší životní úspěch pokládám výstup na Mont Blanc, i když nám špatné počasí, stejně jako u Elbrusu, nedovolilo vystoupat až úplně na vrchol. Nejvíce si cením přechodu šesti pohoří v Norsku. Pro zajímavost, nejtěžší krosna, již jsem nesla na jeden zátah, vážila třicet kilogramů.

Věra Byczanská

Profesí programátorka a analytička, jako první v Moravskoslezském kraji v roce 2003 iniciovala pravidelné strojové úpravy lyžařských běžeckých tras v oblasti Javorový – Slavíč – Kamenitý – Ostrý. 

Dnes je vedoucí pěší, lyžařské a vysokohorské turistiky a stojí za vznikem celé řady tradičních výstupů a pochodů. 

V čele třineckého klubu zažila i náročné období, kdy klub díky restituci v roce 1992 získal zpět do majetku turistickou chatu Ostrý a dva roky poté zakoupil turistickou chatu mladých na Ostrém. Celé desetiletí pak členové klubu majetek opravovali svépomocí.

Na horách je všude krásně, ale které uchvátily vás?
Asi vzdušné cesty v italském pohoří Brenta. Dnes už bych si na ně netroufla. Ač mám stále dobrou fyzičku, s věkem roste strach z výšek. Když pominu náročnost, za nejhezčí hory stejně považuji Beskydy. Jako patriot si troufnu říct, že jsou jedny z nejmalebnějších. 

Jak to dnes, kdy lidé preferují individualismus a do organizovaných akcí se moc nehrnou, vypadá v KČT? Neubývá členů?
Je pravda, že se občas mluví o tom, co bude, až šedesátým ročníkům dojde dech a síla obouvat pohorky. Panují obavy, že klubová turistika zanikne. Já to tak černě nevidím. Lidé do čtyřiceti let dnes opravdu míří do hor raději na vlastní pěst. Nějaký spolek nebo klub je nezajímá. Ale jak stárnou, pomalu se vrací k nám. Nejde o žádná závratná čísla přibývajících členů, ale ono se to zase změní. Jsem optimista.

V čem vidíte výhodu organizovaných výletů?
Člověk pozná místa, o jejichž existenci nemá většina ani tušení. V klubu je mnoho zkušených turistů, kteří se rádi podělí s ostatními o zážitky, zavedou je do různých zajímavých končin a umí o nich poutavě vyprávět. Navíc ve společnosti stejně naladěných lidí vždycky bývá skvělá atmosféra. Taky nemusíte řešit auto, autobus vás vysadí na jednom místě a počká na druhém a určitě to vyjde levněji.

Můžete uvést příklad takového méně známého místa?
Vyrážíme teď do Polska. Za Krakovem leží Ojcovský národní park. Jeden z nejkrásnějších, jaké znám. Objevili jsme i pohoří Burda na Slovensku, odkud jsou úžasné výhledy na meandry Dunaje a město Ostřihom. Zkuste se někoho na horách zeptat, jestli tyto oblasti zná. Pochybuji. A takových jsou desítky.

Co vám turistika dala a stále dává?
Určitě jsem pohyblivější než mnozí moji vrstevníci, kteří vyrážejí pouze do supermarketů, a necítím se tak opotřebovaná. Do hor mířím každý víkend. Hlava mi myslí, stále je plná nápadů, nemám na co si stěžovat.

Pokud člověk nemá s turistikou zkušenosti a chtěl by začít, nemusí mít obavy, že když se přidá ke klubu, vypustí na prvním zájezdu duši?
Pro začátečníky pořádáme takzvané vycházky po okolí. Rozchodí se při nich a utuží si kondičku. Zájezdy jsou náročnější, ale vždycky nabízíme lehčí a náročnější trasu. U nás nepanuje tvrdý režim. Kdo se necítí, kdykoliv to může vzdát a počkat někde v hospůdce.

Vybavíte si za ty roky v turistice nějaké nebezpečné nebo ojedinělé momenty?
Nezapomenu na bouřku na ferratách. Museli jsme se všeho pustit, protože řetězy jsou ze železa, přitisknout se ke skále a doufat, že někde hned vedle blesk neuhodí a že nespadneme. Práskalo to kolem dokola. V Tatrách jsme zase potkali medvěda. V prvním okamžiku to byl šok, ale naštěstí utekl. S výstupem na Mont Blanc mám spojený i smutný zážitek. Za špatného počasí nám tam zahynul jeden ze členů.

Potěšilo vás ocenění města Třince?
Nesmírně si toho vážím. Myslím si, že nebyla ohodnocena pouze má práce v klubu, ale i práce všech kamarádů kolem.