„Naše pověsti, jak už to bývá, tak jakkoliv jsou fantastické, jejich jádro je založeno na historické podstatě. Dalším zdrojem je lidová slovesnost ve stylu jedna babka povídala, a pak se tento příběh rozvine,“ líčí charakter místních vyprávění letos sedmdesátiletý kronikář.

Přestože Klimkovice nejsou velké, mají svůj zámek a ten je pro lidovou fantazii jako stvořený. Z knížky se dovídáme, že se v něm nachází bájný poklad, několik tajných chodeb či čarodějnice.

A co poklad? „Měl by tady být někde ukryt, a protože část podzemí je nepřístupná, může se každý právem domnívat, že se nachází právě tam. Ale existuje jedna podmínka, kdy se poklad objeví, a to v okamžiku, když bude Klimkovicím nejhůř. Což ještě nenastalo, navíc je údajně zapotřebí souhry s čarodějnickými reji. Čas od času se ale u nás stanou mimořádné jevy a ty tak přispívají k oživení dalších pověstí,“ směje se kronikář.

Mor městečko takřka vyhladil

Třeba loni Klimkovičtí na zámeckém nádvoří objevili středověkou studnu. „Vědělo se o ní, ale nikdo jí nevěnoval pozornost. Našla se hluboko, pod dvojitou vrstvou kamení, krásná gotická studna vykládaná kameny. Ukázalo se, že dole teče voda, zámek je na kopci a nikdo neví, odkud a kam tato voda teče,“ dodává Pillich.

Jedním z příběhů, které ve svých pověstech vyšperkoval, je i morová epidemie, která Klimkovice téměř vyhladila. 

„V době třicetileté války byly Klimkovice postiženy morovou nákazou, polovina obyvatel zahynula, značná tragédie, základ je znám, ví se, odkud nákaza přišla, kdo ji sem zavlekl. Vědělo se, že zárodky epidemie přežívají v nehygienických místech, ale třeba není známo, jakým způsobem tuto morovou ránu lidé prožívali. Jak na události třeba reagovala církev, to vše jsem musel domýšlet. Situace byla nepochybně drastická, protože zahynul i zvoník, který vyzváněl na znamení tragédie. Lidé se navíc pohřbívali jinde, než bylo obvyklé,“ líčí kronikář.

Kde mají čerti doupě? V Hýlově

Klimkovice se podle něj mohou pochlubit i peklem. „Jedná se o lokalitu na Hýlově, bývalou osadu. Když zde lázně ještě nebyly, tak to bylo místo, jak se říká, kde lišky dávají dobrou noc. Vztahují se k ní minimálně tři pověsti. Vycházely ze zdejšího specifického prostředí, ze zvláštní přírody plné lesů a studánek, ale také třeba kamenolomů. Dětem se vždy říkávalo, jestli vědí, kde mají čerti doupě. No, tak právě tady,“ vysvětluje kronikář.

Ne všechny příběhy z jeho pověstí jsou ale zasazeny do Klimkovic. „Zachytil jsem i pověsti z jejich okolí, například z Poruby, protože s Klimkovicemi souvisejí. Takových míst je více,“ líčí Pillich.

Jedním z jeho zdrojů se stala i známá česká spisovatelka Jarmila Glazarová: „Glazarová mě inspirovala například v pasáži o místních ševcích. Velmi dobře zachytila fragmenty jejich života za první republiky. Část pověsti jsem vytvořil z inspirace jejím dílem, zbytek jsem domyslel. Sice tady pobývala jen sedmnáct let, ale její tvorba vztahující se ke Klimkovicím je špičková a nenahraditelná.“