Závada na varhanách v rokytnickém kostele byla mechanická, Milana Hloucha tak napadlo, že by ji mohl zvládnout. Zdařilo se. „Potom ale ještě bylo potřeba varhany vyčistit a naladit. Tím to začalo. Začal jsem se zajímat, jak ten nástroj funguje, jaké má součásti,“ vypráví třiačtyřicetiletý muž.
Hned po maturitě si zařídil živnost na opravy hudebních nástrojů, „Byla to ode mě tehdy trochu troufalost, ale vyšlo to,“ usmívá se. Nějaký čas pak pracoval v tehdejší jihlavské továrně na výrobu pianin, kde se učil od praktiků v oboru. Postupně s kolegou začali opravovat už jenom klavíry.
Dříve než byl mechanikem, byl muzikantem. Odmalička. Nejprve se učil na housle, pak na violu, kytaru, baskytaru a nakonec jako samouk i na klavír. I dnes hraje ve dvou kapelách a zpívá v rokytnickém sboru.
Jezdí ladit nebo seřizovat klavíry, má za sebou asi 180 celkových generálek nástrojů. Což znamená jejich kompletní renovaci, která může trvat i šest nebo osm týdnů.
Jednou na biolit zapomněl, ve skladu pak měl letecký den
Když si přiveze klavír na opravu, ze všeho nejdříve ho vyčistí a vystříká biolitem. Aby vyhubil moly. „Jednou jsem to neudělal, nechal dovezený klavír stát pár měsíců ve skladu a pak jsem tam měl úplný letecký den,“ vzpomíná.
Při rozebírání pian leccos také našel, jednou dokonce starý půltolar. Někdy se dají najít i mumifikované myši, trsátka…
Hlavními ničiteli klavírů jsou ale zmínění moli. „Zajímavé je, že vždycky začínají neomylně jako první v klavíru likvidovat určitý druh červené plsti. Až pak se pustí do dalších plstí uvnitř. Jednou jsem měl na opravu klavír, kde nezbyla z plstí ani stopa, bylo tam už jen dřevo a kov,“ popisuje Hlouch.
Má rád předválečné klavíry Petrof či Förster pro jejich zvuk a kvalitní konstrukci. „Socialistická produkce už mým uším tak dobře nezní. Výška nástrojů i preciznost výroby se snižovala, to jim podle mého mínění moc neprospělo.“
Pro zkušeného ladiče má mistrovský nástroj zvuk jako ferrari
Nešvarem je stavět na skříně nástrojů květináče a hojně rostliny zalévat. „Začne to kolečkem od vody na laku, pak začne voda zatékat dovnitř a zrezaví ladicí kolíky a struny. Při dobré péči přitom klavír může dobře sloužit i sto let,“ tvrdí Hlouch.
Těch, co dělají celkové generálky klavírů, v Česku mnoho není. „Hodně lidí to dělá v oblasti Hradce Králové, můj nejbližší kolega je v Moravském Krumlově. Mám tolik práce, že nestíhám. Kdo má opravdový zájem, tak si počká.“
Hlouch se dostal i k mistrovským nástrojům značek Petrof či Steinway & Sons. „Zvukově je to, jako když sednete do ferrari. Důležitá je tam především velikost nástroje - délka 280 centimetrů, váha 500 kilogramů - a špičkové dílenské zpracování. Nástroje této třídy ale nechávám specialistům, ostatně takové nástroje jsou především v koncertních sálech.“
Nástroje od zákazníků stěhuje s pomocí kolegy. „Za těch více než dvacet let se nám stalo snad jen třikrát, že jsme narazili na dům, kde byl výtah, do kterého by se klavír vešel. Musíte to zkrátka odchodit. Do pátého, sedmého patra stěhujeme piana celkem běžně.“
Klavíry váží od 185 kilogramů u nejlehčích pianin až po 250 kilogramů. Jednou však Hlouch s kolegou získal na generálku do servisu i extrémně těžké pianino Blüthner z roku 1895. „Vážilo víc než 300 kilo. Uvnitř mělo místo litinového rámu železné vzpěry, tedy vzpěry přímo traverzy! Znovu už jsem ho odmítl stěhovat,” směje se Hlouch.
Klavírům je nejlépe v ložnici, marně radí svým zákazníkům
Klavírům nedělá dobře nedodržení dostatečné vzdálenosti od tepelných zdrojů. „Jeden pán měl pocit, že jeho klavír potřebuje být v teple, tak ho přirazil na trubky od kotle. Ve skutečnosti je ale pro ten nástroj ideální vyrovnaná teplota okolo 20 stupňů Celsia a relativní vlhkost vzduchu 40 až 60 procent. Ideálním místem je ložnice, tam se většinou tolik netopí a hráč tam má klid. No, dávám zákazníkům různé rady, ale ne všichni je respektují,“ smířil se Hlouch.
Občas opraváře zákazníci volají, aby odstranil v klavíru drnčení. „Jednou jsem přijel na takovou opravu. Z klavíru stačilo sundat lampičku a bylo po drnčení. Jindy zase nedrnčel klavír, ale zářivky nad ním,“ pobavilo Hloucha.
Jednou byl vystaven i pohledu na zkázu klavíru. „Pozvali si mě, abych udělal posudek na stupeň poškození klavíru, který vypadl stěhovákům z náklaďáku. Nebylo co posuzovat - z klavíru zbyla jen hromada třísek.“
Zaujala ho myšlenka umístit klavír do veřejného prostoru, aby na něm mohli hrát kolemjdoucí. „Napadlo mě, kam bych ten klavír umístil v Třebíči. Jenom se bojím, že by tam dlouho nevydržel,“ míní Hlouch.
