„Musíte být manažer, abyste malé kino dokázali udržet,“ říká Jermář. K promítání filmů se Josef Jermář dostal na konci šedesátých letech během povinné vojenské služby.
„Na vojně jsem sloužil v Pardubicích, dal jsem se do letištního klubu, v Praze jsem si udělal třítýdenní vojenský kurz a začal jsem promítat,“ vzpomínal Jermář.
Posléze jej přeřadili k posádce v Mošnově, kde zažil i horké chvíle. „Hráli jsme film, ve kterém byly nějaké erotické záběry. Sál byl kvůli tomu plný vojáků. Ale major, co tomu velel, za námi přišel a říká, že to nejde, že až budou erotické záběry, ať zakryjeme promítačku rukou. No, mysleli jsme, že nám kvůli tomu vojáci zbourají kino, dokonce si na nás po promítání chtěli počkat,“ vyprávěl Jermář.
Do kina v Bílovci nastoupil jako promítač v roce 1970. „Historie zdejšího biografu se datuje do roku 1925, tehdy se ještě Bílovec jmenoval Wagstadt a byl prakticky německým městem. Od počátku je kino na stejném místě jako dnes, původně však objekt fungoval jako pivovar a promítalo se v jeho sále,“ popsal Jermář. Po válce začal kino provozovat pan Linert. „Němci někam schovali promítací stroje, on je našel na německém statku ve Staré Vsi,“ dodal.
Dnes historii bíloveckého biografu připomíná i expozice v místním muzeu, kde kromě dávných projektorů nechybí například ani dobové plakáty s filmovým programem.
Od dob, kdy Josef Jermář nastoupil do bíloveckého kina, se toho hodně změnilo. Jak promítací technika, tak zájem diváků. „Když jsem začínal, pouštěl jsem filmy z promítaček Meopton, ještě s uhlíky, potom byly xenonové výbojky, teď už je digitál, kdy se film stáhne z internetu a pak vám pošlou klíč, aby se mohlo promítat,“ líčil změny Josef Jermář.
Zlatou diváckou érou byla podle jeho slov doba, kdy do kin šly filmy jako Angelika, Hrbáč, Jáma a kyvadlo a podobné. „V letním kině máme pět set míst, na některá představení tehdy ale přišlo až 1 200 diváků. Lidé vytahali z aut sedadla a rozložili je na trávníku, byli prakticky všude,“ vyprávěl.
Když se objevila mrtvola, zvuk zprudka zesílili
S ostatními promítači si práci zpestřovali různými kousky. „Když jsme hráli Čelisti, tak ve filmu je záběr, jak se potápěč blíží k převrácené lodi, dramatická hudba, a najednou se zjeví mrtvola. A my jsme vždy tu dramatickou hudbu ztlumili, a když se objevila mrtvola, tak jsme zvuk zprudka zesílili. A potom jsme se s ostatními promítači bavili, kolik lidí kvůli tomu odešlo. Když na to přišel vedoucí kina, tak nám řekl, že ta představení nám nezaplatí,“ zasmál se Jermář.
Do role provozovatele bíloveckého biografu se dostal po výběrovém řízení v roce 1992, pod palcem ho má dodnes. „Kino vedu soukromě, ale neživí mne. Mám jiné zaměstnání. Město mě pravidelně dotuje penězi, ale je to tak na mzdy zaměstnanců, a já se musím snažit, aby to fungovalo,“ vysvětlil.
Důkazem, že to není snadné, je i to, že kina v prakticky všech okolních městech už zrušili. „Pro nás je to ale výhoda, lidé od nich teď jezdí na filmy k nám. Mám paní na plný úvazek, která sedí u telefonu a obvolává školy a školky z širokého okolí. Bez nich by to nešlo, ty nás živí nejvíce,“ popsal Jermář.
Lidé jezdí až z Poruby nebo Oder
Díky digitalizaci navíc může i malé kino hrát premiérové filmy souběžně s velkými kiny ve městech. „Kdysi to bylo jiné, nejprve měla premiéry největší kina, k nám se to dostalo třeba až za měsíc, tehdy ještě filmy jezdily vlakem,“ připomněl. „Musíme mít vyrovnanou skladbu: romantický film, komedii, sci-fi, pohádku. Musíme i sledovat, jaké filmy mají dobrou reklamu, na takové pak přijde hodně diváků,“ poodkryl recept na fungující biograf Jermář.
Někdy je třeba vyjít lidem vstříc, i když se to kinu nemusí přímo vyplatit. „Přijedou vám autem z dálky čtyři lidé, jsou to jediní diváci, co ten den přišli, tak nezahrajte jim to, i když na tom proděláte. Příště by už nepřijeli,“ nastínil.
Kromě kamenného kina provozuje i letní, které leží v těsné blízkosti bíloveckého zámku. „Letní kino má své kouzlo. Je tam bufet, lidé si mohou dát pivo, kávu.Jezdí nám tam lidé až z Poruby, Oder, Fulneku, Mošnova, vždycky si píšu, odkud jsou,“ uzavřel Jermář.
