Říkáte, že motorky jsou pro vás vše. Co to konkrétně znamená?
Motorky mě baví a zároveň mne živí. Dělám kaskadérskou show, kromě toho učím lidi, jak bezpečně motorku řídit, jak se na ní nezabít, jak ten stroj lépe pochopit. Za těch dvanáct let, co to dělám, jsem si totiž už tolikrát rozbil hubu, že dobře vím, kde jsou ty hranice. A proto to můžu předávat dále. Od roku 2012 také děláme školu jízdy po zadním kole. Dáváme možnost všem, kdo si to chtějí vyzkoušet, aby tak mohli činit na bezpečném místě a pod dohledem instruktorů. Dále dělám soutěž motocyklových kaskadérů Czech Stunt Day. Je toho hodně a mně přitom pořád šrotuje v hlavě, jak ty věci ještě více propojit.
A to jde?
Vezměte si třeba kaskadérství a bezpečnou jízdu. Normální člověk to má jasně rozdělené: tohle je magor a tohle je bezpečná jízda. Ale pro mě kaskadér není magor, ale profík, který naprosto přesně ví, co dělá, protože má s motorkou obrovské zkušenosti. Ví, kde je hranice smyku, náklonu, prokluzu, ví něco, co nikdo další neumí, a to jsou věci, které může ostatním lidem předat.
Kolik hodin jste strávil na motorce vy, když ji tak dobře znáte?
To nedokážu říct, nikdy jsem ani nepřemýšlel, že bych to spočítal. Jsou to mraky hodin strávených na motorce, spousta projetého benzinu, stovky pádů. Pády jsou přitom často kamenem úrazu, kdy to lidé nedokážou překonat, aby se dostali dále. Ten obor je těžký, nejde to hned.
Kdy jste na motorce začínal?
Už někdy ve dvanácti třinácti letech jsme jezdili s kamarády na mopedech a babettách, to bylo běžné snad na všech vesnicích. Začnete otáčet zápěstím, přidávat plyn a najednou cítíte, že je to ono. Díky bohu za tu vesnici, že jsem mohl prohánět někde po poli fichtla. Nebýt toho, nevím, jestli bych se k motorkám dostal.
A první kaskadérské kousky?
V 15 letech jsem měl německou „emzetu“, tehdy ještě bez dokladů, a v té době jsem už to pořád zkoušel zvednout ze země. Kolem roku 2000 až 2002 u nás byl obrovský boom streetfighteru (disciplína, kdy motorkář jede velkou rychlostí na zadním kole – pozn. red.). Tady v okolí to nadšenci zkoušeli na bývalém vojenském letišti v Mošnově. Jezdil jsem se na svém prckoletu koukat, jak tam kluci jezdí po zadním, a říkal jsem si: „To budu taky umět a budu ještě lepší než oni.“
Kdy přišlo vaše první vystoupení na veřejnosti?
To bylo v roce 2010. Tehdy jsem jel na první velké setkání kaskadérů do Liberce. Mohl jsem tam porovnat s ostatními, co umím, a zjistil jsem, že jsem na tom možná lépe než oni. Navíc mne takové srovnání vždy žene dopředu, protože když vidím, že někdo dělá něco lépe nebo jinak, tak se snažím udělat to ještě lépe. Ve stejném roce jsem se zúčastnil i mistrovství republiky, kde jsem skončil desátý z asi pětadvaceti jezdců, a jel jsem také poprvé show před lidmi. Pak už se to jen hrnulo.
S tím zlepšováním: triky se učíte od ostatních, nebo si sám vymýšlíte nové?
U triků je to hodně o inspiraci. Vidíš nějaký trik a chceš se ho naučit a pak taky přemýšlíš, jak ho zlepšit. Jsou i různé styly: pomalejší a techničtější, nebo rychlý a agresivní, takový ten streetfighter styl. Když jedeš stovkou, pro lidi je to dechberoucí, zároveň si říkají, ty vole, to je nebezpečné. Ten pomalejší styl tak na lidi nepůsobí, i když je většinou mnohem náročnější. I já mám rychlejší styl rád.
A je to opravdu tak nebezpečné? Kolik pádů už máte za sebou?
Těch pádů byly mraky, i zranění. Kolikrát jsem to už tvrdě poslal k zemi a jen jsem si do krve roztrhal lokty nebo jsem měl nějaké naraženiny, ale žádné zlomeniny, většinou to spravilo jen šití. A pak ten poslední, kdy jsem spadl v desetikilometrové rychlosti kvůli fotografovi, který mi vlezl do cesty, a rozbil jsem se jako nikdy. Prolomil jsem si koleno a přetrhl křížový vaz. Je to paradoxní. Myslím, že je to o tom, jak se člověk naučí padat, i o skladbě těla. Celý život sportuji a myslím, že když je tělo pohyblivé a má svalovou hmotu, tak umí pády ustát. Když jako zkušený jezdec udělám chybu, jsem schopen to vystihnout či předvídat. A mé tělo už má nějaké reflexy, na pád se připraví, čímž následky nejsou tak hrozné. Ale v tom Brně jsem to vůbec nečekal, seděl jsem na motorce, nohy přes řídítka, najednou jsem se otočil a uprostřed dráhy mi stál fotograf. Rychle jsem zamáčkl brzdu a v té pomalé rychlosti jsem z té motorky vypadl. Jenže tím, že jsem to absolutně nečekal, spadl jsem na nezapřenou nohu a křup.
Strach nemáte?
Hodně lidí mi říká, že jsem fanatik, že nemyslím na to, že se mi něco může stát. Na druhou stranu málokdo vidí, že v autě při běžném provozu jsou lidé ve větším nebezpečí než já. Nevím, co by se muselo stát, abych se při stunt ridingu zabil, zatímco v provozu na cestách se to může stát kdykoliv.
Jezdíte i do světa na různá mistrovství, kde jste velmi úspěšný. Jak jste k tomu přišel?
Poprvé jsem jel v roce 2014 do Polska na mistrovství světa federace extrémních sportů. Tam jsem předem poslal fotku, video a nějakou historii a pořadatel mi napsal, jo, beru tě. Skončil jsem tam devátý. Byla to pro mne velká vzpruha. Říkal jsem si, nesmím tady v České republice zakrnět, musím někam jet, abych se porovnal. Největší úspěchy přišly v roce 2016. Na Czech Stunt Day jsem byl druhý, jel jsem i do Francie na prestižní soutěž, kam zvou jen ty nejlepší kaskadéry z celého světa, a tam jsem byl také druhý, což je vzhledem k náročnosti akce můj největší úspěch. Pak jsem byl i v Dubaji na Stunt World Championship a tam jsem skončil třetí.
