Kardinál Josef Beran strávil v internaci šestnáct let, ztratil kontakt s vnějším světem. StB ho neustále sledovala, snažila se ho kompromitovat. Pro komunistický režim znamenal takovou hrozbu, že ho raději poslal do nuceného římského exilu, kde v roce 1969 zemřel. Od jeho smrti uplynulo 50 let.

„Měl cit pro lidi v krizových situacích. Dokázal být s nimi, proto ho nazývali biskupem srdce,“ říká badatelka Ústavu pro studium totalitních režimů Stanislava Vodičková.

Když Beran umíral, spěchal k němu tehdejší papež Pavel VI., aby se s ním rozloučil. To bylo dost výjimečné gesto Svatého otce, že? 
Pavel VI. tenkrát požádal monsignora Jaroslava Škarvadu, Beranova sekretáře, aby mu zavolal, pokud se kardinálův stav zhorší. Papež po zprávě, kterou dostal dopoledne 17. května 1969, hned jel. Jenže z Vatikánu do římské koleje Nepomucenum je to kus cesty, na silnicích dopravní špička, takže dorazil pozdě. Už se mohl nad zesnulým jen pomodlit. Nicméně šlo o významné gesto. I skutečnost, že přišel na Beranův pohřeb, byla událost naprosto výjimečná. Papež se zhostil některých obřadních úkonů, což bylo rovněž netypické. Musíme brát v potaz i mezinárodní okolnosti, Československo okupováno, jednalo se tedy o významné gesto směrem k vlasti kardinála. Papež sledoval, co se u nás děje. Právě on pro kardinála napsal projev reagující na upálení Jana Palacha.

Proslov tehdy nemohl napsat sám kardinál, protože ležel v horečkách. Nicméně ho upravil a přečetl ve Vatikánském rozhlase. Nakolik se shodovala papežova slova s Beranovým názorem?
Kardinál provedl jen drobné stylistické zásahy. S obsahem dopisu se vnitřně ztotožnil: „Spolu s vámi truchlím nad tragickou smrtí Jana Palacha a ostatních, kteří zemřeli jako on. Skláním se před jejich hrdinstvím, i když nemohu schválit jejich zoufalý čin. Zabít se není nikdy lidské. To ať nikdo neopakuje. Zato ale ať mají všichni před očima velký ideál, pro který oni obětovali svůj mladý život. Tento jejich ideál je v jádru dobrý a šlechetný: dát život jednoho za blaho všech...“

Vraťme se zpět. V roce 1942 Berana zatklo gestapo. Byl vězněn na Pankráci i v terezínském ghettu. Poté skončil v koncentračním táboře Dachau, kde se ho ujal kněz František Štverák. Ten v pamětech líčí, jak Beran své jídlo rozdával ostatním.
Páter Štverák byl velkou osobností katolické církve, prošel různými koncentráky včetně Dachau. Když viděl hubeného a drobného Berana, ujal se ho. Jak sám říkal, staral se o nepraktického Josífka po celou dobu. V Dachau byli někteří schopni se kvůli krajíčku chleba zabít. Štverák popsal, že kdyby mnohokrát Berana v poslední chvíli nezastavil, všechno jídlo, které dostával v balíčcích z domova, by rozdal. Bylo to až za hranicí sebezáchovy. Svědci uvedli, že když se vraceli z práce, Beran se šel nejdřív pomodlit. Někdy to znamenalo, že na něj jídlo už nezbylo. Pokud Beran neměl jídlo pro ostatní, přišel je alespoň povzbudit. Řekla bych, že to je pro něj ještě charakterističtější. Měl cit pro lidi v krizových situacích. Dokázal být s nimi, proto ho nazývali biskupem srdce.

Kardinál Josef Beran

Ostatně k jídlu se váže ještě jedna Štverákova vzpomínka. Beran si údajně na pochod smrti vzal místo pokrmu knížky.
Štverák se na appelplatzu ptal Berana: „Josífku, co sis vzal? Knížky, viď? Hm, ty nás zachrání!“ A ukázal na skrýše v rukávech a kalhotách, kde měl usušený chleba pro oba.

Nastal během války moment, kdy zásadně pochyboval o své víře?
Beran tehdy coby rektor pražského arcibiskupského semináře věděl, že je tu proto, aby posiloval ostatní. Ale i pro něj to byla léta velkého sebezapření. Víra mu pomáhala, aby nepropadl zoufalství a beznaději. Na sklonku války měl za sebou tři roky v Dachau. Díky zápisu v deníku můžeme nahlédnout do jeho nitra a myšlenek: „Jednou mě napadlo, že jsem zapomenut a že péče, kterou mi z domova věnují, je jen projev soucitu a milosrdenství. Pocítil jsem v srdci strach před soucitem a zapomenutím a uchýlil jsem se se svými bolestmi do opuštěného Srdce Ježíšova... Vtom přilétla do otevřeného skladiště vlaštovička. Několikrát mi zakroužila kolem hlavy, zašvitořila a odletěla. Poděkoval jsem Bohu za tu líbeznou návštěvu: ‚Kolikerým způsobem umíš, dobrý Bože, potěšit lidské srdce v jeho zmatcích a pochybnostech!‘ Za několik dní jsem při příchodu na blok našel dopis z domova. Moji drazí mi psali: ‚Vykonali jsme za tebe pouť k Panně Marii Staroboleslavské. Když jsme se modlili křížovou cestu v ambitech, provázela nás vlaštovička. Prosili jsme Boha, aby skrze ni poslal naše pozdravy za tebou. Učinil to?‘ I tentokrát se mi slzy vehnaly do očí a děkoval jsem Bohu.“

Beran po válce na svobodě dlouho nezůstal. V roce 1948 odmítl církev podřídit komunistické moci. V červnu následujícího roku ho během slavnostní mše zatkla StB. Ve svatovítské katedrále bylo asi dvě stě mužů z StB a Lidových milicí, kteří bohoslužbu rušili.
Průběh mše byl velmi napjatý. Když se chystal Beran jako arcibiskup přečíst pastýřský list, strhl se povyk. Varhaník začal hrát státní hymnu, aby přehlušil křik, pískot a bušení holemi do dlažby katedrály. Arcibiskupa po bohoslužbě obklopili bohoslovci, aby se k němu muži s holemi nedostali. Průvod ho doprovázel až k arcibiskupskému paláci. Méně známé jsou události z předvečera mše. Věřící se dozvěděli, že arcibiskup pronese zásadní projev na Strahově. Beran očekával, že se něco stane, proto svoje poselství představil den předem. Opat Bohuslav Jarolímek přečetl pastýřský list, který byl dobrou analýzou toho, jakou perzekucí už církev od roku 1948 prošla. Do naprostého ticha arcibiskup slíbil, že církev nikdy nezradí. Beran očekával monstrproces proti své osobě.

Opravdu mu hrozil?
Ano, ale nakonec komunisté od záměru ustoupili. Reakce světové veřejnosti na monstrprocesy byly velmi negativní. Proto se rozhodli, že arcibiskupa raději internují. Rovnou ho převezli do nějakého domu, hlídali a čekali, až umře. Arcibiskup prošel zostřenou internací, která trvala až do roku 1963. Podmínky života se v mnohém podobaly vězeňskému režimu. Navíc se vyznačovaly úplnou izolací od vnějšího světa a absolutní ztrátou soukromí. Arcibiskup nevěděl, kde se nachází, měl velmi omezené spojení s rodinou. Každé dvě hodiny ho strážci osobně kontrolovali.

StB ho chtěla v 50. letech zdiskreditovat. Připravila akci s krycím názvem Josef, při níž měla Berana natočit v milostných scénách s řeholnicí.
Přes rok arcibiskupovi, který byl v internaci v Růžodolu u Liberce, a sestře Mladě přidávali do jídla a nápojů afrodiziaka. Všude byly štěnice a skrytá místa, odkud měli být filmováni. Jeden pokus o natáčení, 18. listopadu 1952, překazil samotný Beran. Seděl zády k oknu, naproti sestře Mladě a v odrazu skel jejích brýlí spatřil, co se chystá. Najednou se prudce zvedl ze židle, přistoupil k oknu, strhl deku a otevřel je. Vyklonil se, uviděl žebřík s plošinkou a na ní ležícího příslušníka StB. „Vy máte pěkný vynález. Dejte pozor, ať nespadnete. Ukažte se mi, ať vidím, kdo jste.“ Po fiasku StB od tajného filmování upustila.

V internaci strávil Beran šestnáct let. Přesto na něj věřící nezapomněli. Psali mu dopisy, později za ním jezdili. Co k němu lidi tolik táhlo?
Poslední dva roky, mezi léty 1963 až 1965, byla internace volnější. Z Mukařova nesměl odjet bez doprovodu StB. Mohl alespoň chodit jako farník na mše, dostával poštu. Jak se zpráva o tom, kde je internován, roznesla, jezdily za ním davy z celé republiky. To se komunistům nelíbilo. Očekávali, že po takové době na něj lidé zapomenou, takže ho přestěhovali do Radvanova nedaleko Tábora. I tady ho ale lidé našli. Beran byl ve společnosti velmi oblíbený a netýkalo se to pouze věřících. Všichni znali jeho odvahu, s níž bránil křesťanské hodnoty a morální principy proti totalitním režimům.

V roce 1965 ho papež jmenoval kardinálem a pozval do Říma. Opravdu Beran nevěděl, že jde o nucený exil a že už se do rodné země nevrátí?
Komunisté vyjednávali s Vatikánem. Protože byl Beran jmenovaný kardinálem, usoudili, že ho musí pustit. On si nejdříve myslel, že se za tři týdny vrátí. Ale na posledním setkání mu oznámili, že odjede natrvalo. Místo toho nabídli, že kolaboranta Antonína Stehlíka, který stál v čele pražské arcidiecéze od roku 1951, vystřídá biskup František Tomášek. To bylo tehdy pro církev v Československu a její život velmi důležité. Vatikánský diplomat Agostino Casaroli popsal ve své knize, že atmosféra se při setkání dala krájet. Beran do exilu nechtěl. Počítal, že dožije v nějakém zapadákově, bude šikanovaný, ovšem toužil být doma. V zájmu života církve se rozhodl přijmout i tuto oběť. Nikdy ovšem nepřestal doufat, že se poměry změní a on se vrátí.

Lidé na kardinála nezapomněli ani v nuceném exilu.
Z bohaté korespondence, která se dochovala, je vidět, jaké spektrum lidí mu psalo. Měl zvláštní cit pro ty, kteří se ocitli v krizových situacích, snad proto, že sám toho tolik prožil. Okamžitě jednal, aby pomohl, ať už přímluvou u státních orgánů, finanční pomocí či napojením na křesťanské spolky v exilu. A když nemohl udělat nic jiného, sedl a napsal útěšný dopis. Představte si, že vám v těžké chvíli napíše kardinál, že na to všechno nejste sami, že se za vás modlí.

StB pronásledovala také Beranovy příbuzné. Nezazlívali mu někdy, že jsou perzekvováni?
V dopisech, které mu psali, najdete jen lásku, úctu a obdiv. Zvláště jeho sestra Marie, která měla čtyři děti, projevovala velkou statečnost. V dobách tvrdého stalinismu vytrvale psala prezidentovi, ministrům vlády o informace, kde se bratr nachází. Chtěla se s ním setkat, v roce 1953 s ním mohla navázat alespoň písemný kontakt. Později se zasazovala o jeho návrat z exilu do vlasti. Nikdy nepřestala žádat úřady o repatriaci jeho ostatků, přestože ji zvaly na „pohovory“, kde čelila nátlaku a zastrašování.

Ostatky kardinála Berana byly z římské svatopetrské baziliky slavnostně převezeny do Prahy až loni. Konečně se tak naplnila jeho poslední vůle. V roce 1998 začal proces blahořečení. V jaké je teď fázi?
Minulý rok v květnu jsme dokončili diecézní část a veškeré dokumenty poslali do Říma. Teď už je to na vatikánské kongregaci pro blahořečení a svatořečení. Prověřovat se budou i zázraky. Slyšela jsem o dvou, jeden z nich se měl dokonce stát v Plzni.

ARCHIVNÍ VIDEO: Pohřeb kardinála Josefa Berana se konal ve Vatikánu 22. května 1969: