Kameníky už pět generací. Rod Hemzalů vytesal i nejstarší pomník TGM

  12:52
Petr Hemzal má se synem Štěpánem v životě i při práci na co navazovat. Jeho praděda Josef před sto lety vytesal vůbec první pomník T. G. Masaryka v celém Československu, dodnes stojí v Loučce na Olomoucku. Jejich kamenický rod z Konice na Prostějovsku opracovává kámen již po pět generací.

Petr Hemzal (vlevo) se synem Štěpánem reprezentují čtvrtou a pátou generaci kamenického rodu Hemzalů v Konici na Prostějovsku. | foto: Stanislav Heloňa, MAFRA

Příběh jejich rodiny má přitom se vzácnou památkou na prezidenta Osvoboditele v Loučce mnoho společného. Stejně jako ona nakonec přečkal bouřlivé 20. století plné válek a totalit. Ne vždy to ale bylo snadné.

Kořeny kamenické tradice sahají u Hemzalů k pradědovi dnešního majitele firmy Josefu Hemzalovi. Podnikat začal ještě za Rakousko-Uherska v roce 1900.

„Tehdy dostal živnostenské oprávnění. Pocházel z Lažan u Brna, kde se také vyučil kameníkem. Ovšem za monarchie nesměl založit firmu tam, kde sídlil jeho mistr. A tak hledal, kde začít,“ popisuje nejstarší rodinnou historii Petr Hemzal. Se synem Štěpánem zastupují čtvrtou a pátou generaci konických kameníků.

Před válkou se zakladatel firmy ukrýval v kostele

Jejich předek doputoval na Prostějovsko. Nejprve chtěl do Kostelce na Hané, v Konici si ale našel budoucí ženu Justýnu. Živnost si nejprve otevřel u náměstí, v roce 1910 se stěhoval ke zdejšímu vlakovému nádraží.

Tady postavil dům, v němž jeho potomci žijí a pracují dodnes. Přesun k trati přitom nebyla náhoda, kámen se tehdy přepravoval především po železnici.

Kameníci a jejich TGM

„Praděda pracoval před domem u ulice, aby byla živnost pořádně vidět. Firma se jmenovala Kamenoprůmyslový strojní závod Hemzal a synové. Dělali sochařinu, vyráběli pomníky, památníky či kříže, které stále stojí po okolí. Zvládali i zpracování kamene, tomu se my už dnes nevěnujeme. Na vagonech sem z lomů v Itálii, Švédsku či Španělsku přivezli velký kamenný blok, rozřezali ho, naleštili, opracovali a prodali,“ srovnává Hemzal.

Se synem pracuje na stejných místech, v rozsáhlé přístavbě domu mají dílny a sklady. Každá další generace toto zázemí o kus rozšířila.

Už čtyři roky po dokončení rodinného sídla však do chodu firmy poprvé zasáhly dějiny, svět začala ničit první světová válka. A praděda Josef musel narukovat.

„Dostal se až do Jugoslávie, armáda ho zaměstnala někde u Dubrovníku. Za nějakou dobu se vrátil domů a do války se zřejmě kvůli všem těm hrůzám odmítal vrátit. A tak se ukrýval v kostele v nedaleké Cholině,“ dodává třiapadesátiletý kameník.

Nejstarší pomník TGM

Pomník s bustou T. G. Masaryka odhalili obyvatelé obce Loučka na Olomoucku v neděli 3. srpna 1919 Jde zřejmě o nejstarší pomník prezidenta Osvoboditele v celém Československu. Jak ale ukazuje výkres z rodinného archivu Hemzalů, původně měl vypadat jinak.

Za nacistické okupace pomník zdejší Sokolové ukryli do nedaleké 12 metrů hluboké studny v podzemí na první pohled obyčejné stodoly. Podruhé tu skončil kvůli komunistickému puči v únoru 1948.

Obnovy se pomník dočkal na začátku 60. let, od té doby stojí i díky vzorné péči místních ve středu obce dodnes.

V Cholině jeho předek pracoval pro místního faráře, Petr Hemzal se shodou okolností sám před zhruba dvaceti lety do tamního svatostánku pracovně podíval. Jeho správci při opravách v sakristii ještě našli po jeho pradědovi pracovní stůl a nářadí.

„Válku tu naštěstí přečkal, za dezerci mu hrozilo zastřelení,“ přemítá Petr Hemzal.

Brzy po vzniku Československa jeho předek vytesal bustu T. G. Masaryka pro Loučku. Pomník prezidenta Osvoboditele místní odhalili již v létě 1919, je tak nejstarší v celé republice. Kvůli nacistům a posléze i komunistům jej však zdejší Sokolové raději ukrývali ve studni, dnes opět zdobí střed obce.

Později řemeslo po zakladateli Josefu Hemzalovi převzali tři synové, celkem měl sedm dětí. Jeden pracoval v Jevíčku, další ve Valašském Meziříčí. V Konici zůstal Bedřich Hemzal, dědeček dnešního majitele firmy.

Ta dál prosperovala, Bedřich Hemzal si díky tomu například jako třetí v celé obci pořídil auto. Žil i společensky, patří k sedmi zakladatelům konického Sokola. Jeho jméno bylo na věčnou paměť zapsáno na oponě sokolovny.

Druhou světovou válku se kamenickému rodu podařilo přečkat, drtivá rána ale přišla zanedlouho. Vyvlastnění po komunistickém puči v únoru 1948. Bedřich Hemzal i poté v Konici pracoval, vydržel to až do smrti. Ovšem už pod státní správou.

„Vůbec si to nedovedu představit. Ten pocit stát se zničehonic řadovým zaměstnancem ve firmě, jež vám patřila a kterou vybudovala vaše rodina. Musel trpět, když se mohl jen dívat, jak ji nový režim rozkrádá,“ kroutí hlavou Petr Hemzal.

Z podniku postupně zmizel materiál či vybavení kovárny. Drahá pila na kámen skončila v rámci socialistické industrializace Slovenska v Kežmaroku, údajně tam stojí dodnes.

Náročný restart v 90. letech

K vlastnímu podnikání se Hemzalovi mohli vrátit až po čtyřech desítkách let, do obnovy kamenictví se pustil Bedřichův syn a současně táta nynějšího majitele firmy Josef Hemzal. Jeho syn Petr mu brzy pomáhal.

„V 90. letech to bylo ekonomicky velmi těžké, skokově se zdražilo. Firmu jsme znovu budovali opravdu odspoda,“ přemítá šéf současného kamenosochařství.

Do míst, kde podniká, jezdil za minulého režimu jako kluk k babičce a dědovi. Vždy vnímal, že odsud pochází, chtěl se sem vrátit. „Když jsem tu cítil vůni broušeného kamene, říkal jsem si, tady chci jednou pracovat. Vždy mě to sem lákalo,“ vzpomíná Petr Hemzal.

Zakázky se synem většinou dostává, stejně jako předci, z blízkého okolí. S jejich prací se tak velmi často setkávají například při restaurování.

„Je to vždy zvláštní pocit, když je na starém pomníku či soše dole vytesáno Hemzal a my víme, že na to sahal děda či praděda,“ říká Hemzal.

Právě na restaurování se při studiích zaměřil jeho syn Štěpán. „Vybral jsem si ho i proto, abych mohl dál obnovovat práci naší rodiny. Mám radost, že jako další zástupce rodu mohu u těchto věcí prodloužit jejich životnost. A když pak sami děláme například nový oltář v kostele, těší mě, že i po nás něco zbude pro další generace,“ dodává.