V Liberci svítilo jen šest lamp. Před 40 lety zažila zem mrazivou kalamitu

  6:16
Cestou ze silvestrovských oslav padali lidé na ledu jak hrušky. Nemohli se dostat do zamrzlých aut. V dalších dnech přestala téct voda, nesvítilo veřejné osvětlení. Televize vysílala pár hodin denně. Kolabovala doprava. Školy a továrny zůstaly zavřené. Od nejhorší zimní kalamity ve stoletých dějinách republiky uplynulo 40 let.

O sněhové kalamitě v lednu 1979 výrazně informoval i liberecký komunistický list Vpřed. | foto: Repro: Mafra

Liberecký komunistický list Vpřed v první polovině ledna 1979 přinesl zprávu, jež výstižně dokládala tehdejší krizi.

„Na základě usnesení okresní palivo-energetické komise bylo přistoupeno dočasně k vysazení veřejného osvětlení na území celého města Liberec. V provozu zůstane pouze šest orientačních dopravních bodů - před nádražím ČSD, na náměstích Gottwaldovo, Bojovníků za mír, Šaldovo, Sokolovské a na křižovatce Na Bídě. Na všech těchto místech bude svítit pouze jeden osvětlovací stožár,“ napsal Vpřed. Jinak tonulo ve tmě celé město.

Komunistický režim se tehdy potácel na pokraji zhroucení kvůli nevídanému rozmaru přírody, který nastal v noci z 31. prosince 1978 na 1. ledna 1979.

Ještě během silvestrovského odpoledne a večera pršelo a teploty se držely vysoko nad nulou. Během noci ale klesly hluboko do minusu, začalo chumelit a ledový krunýř a hromady sněhu sevřely celou republiku.

Led a sníh uvěznil v horách slavící rekreanty

„Slavili jsme s partou Silvestra na chalupě v osadě Jizerka. Nahoru jsme šli z nádraží v Kořenově nalehko, na konec prosince bylo nezvyklé teplo,“ vzpomíná Stanislav Voldřich z Liberce. 

„Když jsme se ráno po oslavách probudili, teploměr ukazoval skoro minus třicet stupňů. Večer jsme si dali za okna lahvová piva a limonády, abychom je měli pěkně vychlazené. Do rána ale mráz všechny flašky roztrhal. Na Nový rok jsme se z Jizerky kvůli ledu a sněhu nedostali. Terénní auto lesní správy nás odvezlo až druhého ledna,“ vypráví Voldřich.

Na začátek roku 1979 dodnes vzpomíná také Renata Pešková, tenkrát Malá, z Liberce. „Hodně se tehdy mluvilo o lidech, kteří v noci ze Silvestra na Nový rok umrzli vinou veliké zimy a vypitého alkoholu,“ upozorňuje Pešková. „Kalamita v dalších týdnech postihla všechny továrny. Pracovala jsem v liberecké Tesle a pamatuji si, jak tam nešel proud a dělali jsme při svíčkách,“ říká žena.

Chodilo se jak po skle, řeky zamrzly za pár hodin

Led obalil v noci na 1. ledna 1979 rovněž železnici. „Byli jsme na Silvestra v jabloneckém hotelu Praha, odkud jsme se vraceli jako bychom šli na skle,“ říká dlouholetý železničář, výpravčí Milan Svoboda.

„Drželi jsme se u zdí domů a opírali se o ně rukama, abychom se vůbec někam dostali. Na Nový rok jsem měl ranní službu v Liberci-Vesci. Končily u nás vlaky z Tanvaldu, protože nemohly dojet na hlavní liberecké nádraží. Kvůli zamrzlým drátovodům se tam nedaly přehazovat výhybky, nefungovala ani návěstidla,“ popisuje Svoboda.

Další železničář Jindřich Berounský se dozvěděl od starších kolegů spoustu historek svázaných s kalamitou v noci na 1. ledna 1979. „Jeden strojvedoucí jel na Silvestra po šichtě za svou dívkou. Druhý den nastupoval do práce, ale na zledovatělé silnici dostalo jeho auto smyk a skončilo v příkopě,“ poznamenává Berounský.

„Musel tehdy běžet skoro deset kilometrů pěšky, což při jeho zavalitější postavě znamenalo velké problémy. Stejně ale nestihl nastoupit do služby včas, což se ale týkalo i jiných železničářů. Vlaky pak nejely vůbec nebo nabraly velké zpoždění,“ vypráví Berounský.

Fotogalerie

V severních Čechách uhodila nejhorší zima, ale počasí sužovalo celou republiku. „Před čtyřiceti lety jsem žila v Přerově. Před novoroční půlnocí jsme se vydali poblahopřát známým,“ uvádí Alena Vítková z Liberce.

„Domů jsme se vraceli asi v půl páté ráno. Proti večeru klesla teplota snad o třicet stupňů. Za pět hodin úplně zamrzla řeka Bečva a manžela napadlo, že bychom nemuseli jít po mostě, ale po ledě. Byl tak silný, že nás v pohodě unesl,“ vzpomíná Liberečanka.

Tehdy pracovala v malé sítotiskové dílně. Během kalamity zamrzly na nádražích a v dolech vagony s uhlím a republice zoufale chyběla energie z tepelných elektráren. „Proud nestačil pro všechny továrny, aby se v jedněch mohlo dělat, druhé musely stát,“ tvrdí Alena Vítková.

Auta sevřel ledový krunýř, vlekům chyběl proud

Ledovou a sněhovou kalamitu si uchoval v hlavě i Přemysl Sobotka, bývalý předseda Senátu a současný krajský radní. „Na Silvestra pršelo a jak uhodil obrovský mráz, tak v celém Liberci obalil auta ledový krunýř. Lidé se pokoušeli rozmrazit je horkou vodou, ale v extrémně nízkých teplotách zase rychle zamrzala,“ dodává Sobotka.

Vlastimil Svatoš z Liberce měl štěstí, že se s kamarády nohejbalisty vypravil na chatu Jizerka k České chalupě pěšky. „Vzal jsem si tehdy polobotky a hladký kabát,“ podotýká Svatoš. „Ráno jsme cestě do Liberce pořád padali a já jezdil z kopce na svém hladkém kabátě po ledu jako namydlený. Nikomu se naštěstí nic nestalo, a tak si Nový rok 1979 spojujeme dodneška jen a jen s velkou legrací,“ podotkl Svatoš.

V dalších dnech a týdnech si však Československo mnoho radosti neužilo. Tedy s výjimkou dětí, jež si až do 29. ledna hověly na předlouhých uhelných prázdninách. Pamatuje si na ně také dlouholetý učitel tělesné výchovy z Plavů-Haratic Josef Šejbl.

„Jako tělocvikáři jsme dělali v lednu 1979 zkoušky na instruktory lyžování, abychom mohli jezdit s dětmi na kurzy,“ říká Šejbl. „Měli jsme jezdit v Rejdicích na vleku u Espera. Ale jak nebyl proud, tak vlek stál, a museli jsme kolem sjezdovky chodit pěšky v těžkých botách a pěkně postaru s lyžemi a hůlkami na ramenou,“ vypráví pamětník.

Teplá voda tekla jen svátečně, nesvítily výlohy

Elektřiny se nedostávalo tak citelně, že v Liberci platil zákaz osvětlování výkladních skříní a rozsvěcování neonových reklam. Na Městském stadionu v Liberci se nesmělo trénovat pod umělým osvětlením a zavřela se tam sauna. V podniku Geodézie nejezdily výtahy.

Dodávky teplé vody pro liberecká sídliště omezila okresní palivo-energetická komise pouze na úterý, pátek a sobotu. Tekla však pouze od 16 do 21 hodin.

Kalírna v závodě Praga Hrádek nad Nisou jela jen na 20 procent a úplně zavřela provozovna Pragy v Chotyni.

Na libereckém vlakovém nádraží trčely zamrzlé vagony s uhlím, po němž prahlo celé město. K jejich uvolňování z ledu sloužila parní lokomotiva, její účinnost však byla chabá.

Pak ale dostali soudruzi spásný nápad. Z lešenářských trubek vytvořili svářeči o víkendu 200 metrů dlouhé potrubí a dělníci k němu přidali 50 metrů tlakových hadic. Provizorní horkovzdušný systém natáhli z vlakového nádraží do nedaleké liberecké teplárny a z neděle na pondělí rozmrazili čtrnáct vagonů s uhlím.

„V roce 1979 jsme pracoval v Pozemních stavbách a pomáhali jsme tenkrát se zásobování Liberce uhlím. Kvůli problémům na železnici jsme pro něj jezdili do dolů našimi nákladními auty,“ uvádí Jaroslav Morávek, pozdější předseda Okresního národního výboru v Liberci a městský zastupitel.

Za tři týdny napadlo sněhu jako jindy za čtyři měsíce

Kritickou situaci komplikovaly v Liberci přívaly sněhu. Komunistický list Vpřed tehdy uvedl, že od prosince do dubna se z města vyváželo obvykle kolem 5 tisíc kubíků sněhu. Za 24 lednových dní roku 1979 to ale bylo 18 tisíc kubíků.

Lidé však po čtyřiceti letech vzpomínají mnohem víc na veselé zážitky se stoletou zimní kalamitou. Současný Liberečan Petr Slivka před 40 lety pobýval v Chropyni u Přerova. „S chlapy jsme tenkrát jezdili do hospody U Stařenky na bruslích,“ prozrazuje Slivka.

Zlata Mečířová z Liberce vzpomíná na čtyřicet let starou noc ze Silvestra na Nový rok s dojetím. „Jela jsem tehdy na letiště do Prahy pro malého syna, který se vracel z těžké operace z Londýna,“ říká paní Zlata. „Na letišti v Praze bylo plus šestnáct stupňů, ale pak se počasí najednou zlomilo do strašlivé zimy. Pro nás ale všechno dobře dopadlo. Syn s námi zůstává i po čtyřiceti letech od operace.“