Ani šmouha. Skvrny na stěnách brněnské vily museli filmaři dělat v počítači

  18:16
Než se Julius Ševčík pustil do práce na filmu Skleněný pokoj, vymýšlel spolu s týmem čtyři měsíce, jak natáčení v památkově chráněné vile Tugendhat provést. Štáb se nakonec po vile pohyboval s mnoha omezeními.

„Třeba jen onyxová stěna stála víc než kterákoli jiná vila. Ale není to jenom o tom, že dům je opravdu drahý. Jako filmař se tu musíte pohybovat s naprostou pokorou k prostoru. Já dům vnímám jako osobu, člověka. A ublížit mu nechci,“ prohlásil režisér.

Lidé třeba nesměli přecházet ze zahrady do interiéru, všichni nosili návleky na nohou a většinu nábytku nahradily repliky.

„Vůbec největší práce byla s okny. Pro jednu scénu jsem vymyslel, že mají být zašpiněná. Ale ono to je jako zašpinit letištní terminál. Je tady opravdu hodně věcí, které se dlouho řešily. Ve filmu je ale už vnímáte normálně. Třeba skvrny na stěnách, které tam jsou vidět, když dům prochází těžkým obdobím, jsme dělali v počítači,“ prozradil Julius Ševčík.

Vila inspiruje člověka ke svobodě, míní režisér

Okna využíval pro ilustrování atmosféry filmu. Právě díky velké prosklené stěně s výhledem do zahrady si mohl pohrát i s načasováním událostí a ročních období.

Fotogalerie

„Za sklem je příroda a ta se mění. Na začátku filmu je relativně šťastná část. Odehrává se v létě. Prostor je zeleno-žlutý a plný světla. Když přijde druhá světová válka, tak je zima, šedo, vánice a temno. A to zase odráží, jak se v tu chvíli cítí postavy,“ přiblížil čtyřicetiletý režisér.

Přiznává, že knihu Simona Mawera, která se stala předlohou filmu, si přečetl, až když ho oslovil producent Rudolf Biermann. A stihl to za tři dny.

„Už v první třetině mi bylo jasné, že to je knížka, ze které se dá udělat opravdu krásný film. A že si jako režisér budu umět najít cestu, abych tu knihu zpracoval poctivě a zároveň přidal do filmu něco navíc,“ řekl Ševčík.

Kniha pak se Ševčíkem procházela celým natáčením. Režisér z ní čerpal širší souvislosti k příběhům postav. Nechtěl zachytit pouze příběh, ale i krásu vily.

„Miluji filmy i knihy, které si vytvářejí svůj vlastní svět. A ten svět vždycky ovlivňuje postavy. Nebýt tohoto domu, ty lidské příběhy by se neudály tak, jak se udály. Z mého pohledu vila nutí, nebo spíš inspiruje člověka ke svobodě. Vybízí k tomu otevřít mysl a duši. V překladu do lidských vztahů to znamená odhodit zábrany a žít svobodněji, milovat se s tím, koho opravdu milujete,“ rozvykládal se Ševčík.

Snímek, co končí s nadějí

Proti knize se film více věnuje vztahu dvou hlavních ženských postav. Mawer ho v knize pouze naznačuje, Ševčík z něho udělal hlavní motiv. Děj snímku se také nedostane až do 90. let 20. století, ale končí zhruba o třicet let dříve.

„Při adaptaci knihy je největší otázka, s čím půjde divák. A on jde vždy s postavou. Nechtěl jsem se dostat za smrt svých postav. Ten příběh je o lásce a místy je až krutý. Ale bylo pro mě důležité, aby končil nadějně,“ přiblížil režisér.

Ševčík angažoval velké množství zahraničních herců, i proto se celé natáčení odehrávalo v angličtině. Diváci si však v kinech mohou vybrat mezi českým dabingem a anglickou verzí s titulky.

„Sám jsem se u toho hodně naučil. Spolupráce byla bezproblémová. Nejtěžší na mezinárodní formě je dát to dohromady. Zařídit to trvá třeba rok,“ podotkl Ševčík.

Vedle sebe si tak zahráli čeští herci jako Karel Roden nebo Jana Plodková a evropští Carice van Houtenová, Hanna Alströmová či Claes Bang. Slavnostní premiéra se uskutečnila v úterý v brněnském kině Scala, do běžných kin vstupuje snímek s rozpočtem 80 milionů korun dnes.