Členové občanského sdružení Eberesche, což je německé označení jeřábu, se potýkají s nelehkým úkolem. Když se totiž na severu Olomouckého kraje pustili do hledání sladkoplodých jeřábů, objevili jich ani ne deset.
„Z toho byly asi tak tři stromy, u nichž jsme stáří odhadli na více než sedmdesát let. Dva z nich, které stály v Petříkově u sjezdovky a u nádraží v Horní Lipové, byly prakticky před uhynutím, jen s jednou či dvěma živými větvemi,“ popisuje Bohumila Tinzová, ředitelka Státního okresního archivu v Jeseníku a spoluzakladatelka sdružení.
Jeho členové svou záchrannou misi spustili v roce 2012. Ještě se jim podařilo ze dvou starých stromů odebrat rouby pro rozmnožení jeřábů, posléze tito pamětníci německých obyvatel Sudet uschli.
Přitom v 80. letech 19. století v Jeseníkách existovaly školky, kde se odrůda moravský sladkoplodý pěstovala. Kvůli vysokému obsahu vitaminu C je jejich propagátor, lichtenštejnský lesník Franz Kraetzl nazval citrony severu.
„Plody jeřábu ke slovu přicházely v dobách válek a přírodních pohrom, kdy byly nejlevnější dostupnou zásobárnou vitaminu C. Obsahují ho totiž více než citrony,“ popisuje Tinzová.
Vše začalo náhodným objevem sladkého jeřábu pasáčky krav
Ta na zmínky o jesenických jeřabinách nejprve narazila při práci na regionální kuchařce z doby před rokem 1945.
„Výjimečné je to, že se vitamin uchovává i při vaření, dušení či zavařování. Kromě toho obsahují plody jeřábu cukr vhodný pro diabetiky,“ shrnuje ceněné vlastnosti Tinzová.
Lesník Kraetzl o nich koncem 19. století dokonce sepsal knihu, v níž je zaznamenaný impulz, který spustil šlechtění jesenických jeřábů.
„Popisuje v ní, jak někdy kolem roku 1810 pasáčci krav a ovcí objevili, že plody jednoho z ptačích, tedy planých jeřábů, který rostl na návrší na poli za selským dvorem číslo 38 v Ostružné, jsou sladší než z ostatních stromů,“ líčí archivářka.
S odsunem Němců z Jesenicka zmizely i jeřáby
Už koncem 19. století se jesenické jeřabiny rozšířily nejenom po českých zemích, ale i po celé rakousko-uherské monarchii. Znali je také v Německu, Švédsku či v Severní Americe.
„Jeho pěstování dokonce podporovalo tehdejší ministerstvo zemědělství, pěstitelé ve školkách dostávali dotaci. Pěstování sladkoplodého jeřábu, který je velmi odolný i v drsnějších podmínkách, se zkrátka rozvíjelo geometrickou řadou. Jediné, co nesnáší, je novodobý smog. Proto se mu v současnosti nedaří ve městech a hyne,“ srovnává Tinzová.
Tvrdý úder expanzi jesenického jeřábu však zasadil odsun Němců po druhé světové válce.
„České obyvatelstvo, které se sem přistěhovalo, už nemělo k jeřábům takový patriotický vztah,“ přibližuje archivářka.
Ovšem na jiných místech lidé stromy dál obnovovali. Častěji se proto dochoval na Vysočině anebo v Německu, kde tradici pěstování původní odrůdy udržují potomci odsunutých Němců. Na Jesenicko se postupně vrací až v posledních letech i díky novým výsadbám, které spolek Eberesche organizuje.
