Nebál se ani Svobody, po nástupu komunistů se ale Němec usadil v Americe

  9:38
Jaroslav Němec se za druhé světové války chystal obžalovat nejbližší spolupracovníky Ludvíka Svobody z velezrady. Po únoru 1948 se usadil v Americe, kde zůstal hrdým vlastencem a šiřitelem slováckého folkloru. V rodné obci Ořechov na Uherskohradišťsku mu v sobotu odhalí památník.

Ve 30. letech studoval Jaroslav Němec na právnické fakultě v Brně. | foto: Archiv Slováckého muzea

Hádka to musela být velká. Na jedné straně stolu stál velitel 1. československého armádního sboru v SSSR Ludvík Svoboda, na druhé teprve čtyřiatřicetiletý právník Jaroslav Němec, kterého londýnská vláda ustanovila jako generálního prokurátora u Svobodových vojsk.

Svoboda se velmi rozlítil, když mu tento mladý muž na podzim 1944 oznámil, že chystá obžalobu z velezrady na jeho blízké spolupracovníky.

Němec totiž zjistil, že se lidé z okruhu brigádního generála podílejí na mohutné propagaci na území Podkarpatské Rusi, která je zaměřena proti československým zájmům. Jinými slovy řečeno – chystají půdu pro to, aby po válce tato oblast už nebyla součástí obnovené republiky, ale připadla Sovětskému svazu.

„Žádal jsem generála Svobodu, aby jako vrchní velitel nařídil vydání zatykače na ty, již napomáhají k odtržení Podkarpatské Rusi. Generál Svoboda začal oklikou, že postavení Podkarpatské Rusi je nejisté a asi připadne Rusům, jimž už byla nabízena,“ popsal jednání Němec, který byl obratným právníkem.

Ve slováckém kroji v Londýně

Ještě před válkou vystudoval nejdříve gymnázium v Uherském Hradišti a poté práva v Brně. Krátce působil u hradišťského soudu. Zapojil se do protinacistického odboje, stal se členem krajského vedení odbojové organizace Obrana národa.

Po jejím prozrazení uprchl přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko a Sýrii do Francie, kde vstoupil do tvořící se československé armády. Po pádu Francie se s ostatními dostal po moři do Anglie, kde složil vojenskou soudcovskou zkoušku.

Tam mimo jiné potkal Antonína Bartoše, pozdějšího velitele velmi úspěšného výsadku do Hostýnských vrchů, skupiny Clay. Oba pocházeli ze Slovácka.

„S dalšími kamarády založili Slovácký krúžek. Ze zbytků látek, které našli, si ušili kroje. Když sundali uniformy, chodili v nich po Londýně. Svědčí to o tom, jak hluboko měl slovácký folklor v srdci,“ je přesvědčen historik, publicista a muzikolog Jiří Severin, který se Němcovým osudem podrobně zabýval.

Ve svém rodném Ořechově a okolních vesnicích byl Němec před válkou známý jako hudebník a organizátor společenského života. Odmala hrál na housle, byl členem gymnaziálního orchestru, od roku 1924 vystupoval s ořechovskou kapelou a působil rovněž jako sbormistr kostelního sboru.

Ve vesnici organizoval divadelní představení, maškarní plesy, pomáhal při hodech s právem. Stal se primášem hradišťského Slováckého krúžku, z něhož později vznikl dnes už proslulý Hradišťan.

Ale vraťme se do Anglie na počátek roku 1944. Tehdy je Němec rozkazem exilového ministra obrany generála Sergěje Ingra jmenován vrchním polním prokurátorem u 1. československého armádního sboru, který se tvořil v SSSR, a v srpnu téhož roku odjel na východní frontu.

„Jeho pravomoc byla velká. Mohl obžalovat kohokoliv, kdo neplnil rozkazy nebo podnikal něco proti Československu. Postavit se přímo Svobodovi chtělo velkou odvahu,“ uvedl Severin.

Obžaloval by přímo Svobodu?

Osudnou hádku Svoboda ukončil ostře: „Nařizuji vám jako polnímu prokurátorovi, abyste žádný zatykač nevydával. Jinak neručím za vaši bezpečnost v této armádě.“

„V podstatě tím řekl, že od té chvíle může Němce kdokoliv zastřelit. Přes Beneše se pak rychle zařizovalo, aby ho stáhli zpátky do Británie,“ upozornil historik.

Přitom do Sovětského svazu odjížděl Němec s tím, že o Svobodovi ještě v Londýně slyšel mnoho dobrého.

„Původní obdivné zprávy se ale začaly zatemňovat a mnozí naznačovali, že je hodně v komunistických rukou,“ poznamenal si Němec.

Otázkou zůstává, zda by obžaloval přímo Svobodu. „Pochybuji, že by chtěl obvinit Svobodu z velezrady. Svým jednáním ho chtěl upozornit na to, co dělají jeho podřízení. Myslím, že by si to ani nedovolil k nadřízenému a vrchnímu veliteli vojsk v SSSR,“ uvedl historik Slováckého muzea Pavel Portl.

„Nepřítel Sovětského svazu“

Rodák z Ořechova netušil, že po oné příkré hádce do jeho papírů přibyla poznámka „nepřítel Sovětského svazu“. Tím byl jeho poválečný osud zpečetěn. Kdyby to věděl, bylo by mu jasné, že v Československu už žádnou budoucnost nemá.

Pochopil to po únorovém puči, kdy v říjnu 1950 i s manželkou utíkal do Německa.

„Ačkoliv to byl velký vlastenec, jiného východiska neviděl. Zajisté by skončil v komunistickém vězení. Byl jedním z prvních, kdo byl akčním výborem ministerstva vnitra vyhozen ze zaměstnání,“ předestřel Severin.

Usadil se ve Spojených státech, kde připravoval vydání knihy o dějinách Ořechova. Materiály mu posílali faráři a historici.

Hotovou knížku poslal do obce, aby ji zdarma dostala každá domácnost. Státní bezpečnost však celé vydání zabavila a skartovala. Místním se tak kniha do rukou dostala až po roce 1989.

Angažoval se v krajanské činnosti

V Americe pracoval jako pomocná síla u plnicí linky v Coca-Cole. Podařilo se mu vystudovat ve Washingtonu knihovnictví, v tamní knihovně pak působil dlouhá léta jako specialista v oboru historie a bibliografie soudního lékařství.

Angažoval se v krajanské činnosti a v roce 1958 založil Společnost pro vědy a umění, pro niž získal širokou podporu mezi vědci a umělci, například matematika Václava Hlavatého či hudebníky Rafaela Kubelíka a Rudolfa Firkušného.

„Máme-li přispět v boji za svobodnou demokratickou Československou republiku, pak bude především třeba vysvětlit, a to zejména našim americkým kolegům, že my nepřicházíme z nějakých zapadlých koutů východní Evropy, že naše kultura a civilizace byly odedávna součástí západního světa,“ zdůvodnil Němec vznik organizace.

Prací se Jaroslav Němec, jemuž nikdo v Ořechově neřekl jinak než Jaroš, snažil zahánět obrovský stesk po rodné zemi. Byl tak velký, že po celou dobu, co vlast opustil, si už nikdy nezahrál na své milované housle, tolik mu připomínaly rodnou zem. Tu navštívil v květnu 1990.

Zemřel v roce 1992 ve Washingtonu, pohřben je doma, v Ořechově, jak si přál. Jeho práci ocenili v USA několika vyznamenáními. V Česku mu udělil medaili Za zásluhy ČR I. stupně in memoriam prezident Václav Havel.

Vyznamenání je ve Slováckém muzeu, stejně jako celá Němcova pozůstalost. Rodná obec mu splatí dluh v sobotu, kdy mu odhalí pomník z dílny Ondřeje Olivy.

Autor: