Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ke vzdělání patří velké úsilí, říká dlouholetý ředitel chebského gymnázia

  9:18
Dlouhou a bohatou minulost má za sebou gymnázium v Chebu. V jeho čele stojí už čtvrt století Jaroslav Kočvara. Za těch pětadvacet let se škola, kterou vede, výrazně proměnila.

Jaroslav Kočvara | foto: Martin Stolař, MAFRA

A také změnila působiště. Poté, co gymnázium muselo odejít ze staticky narušené budovy Rudolfina, přežívalo v několika objektech ve městě. V roce 1990 se začalo se stavbou nového gymnázia v Nerudově ulici. O čtyři roky později se v novostavbě poprvé rozezněl školní zvonek.

Jak dlouhá je v Chebu tradice gymnaziálního vzdělávání?
Je skutečně úctyhodná. Přímým předchůdcem gymnázia byla takzvaná latinská škola, která měla stejný účel jako dnešní gymnázium, a to připravit žáky na studium univerzity. A v Chebu, jež bylo tehdy samostatné a svébytné město, se zachoval unikátní dokument ze 14. století o sporu měsťanů s řádem německých rytířů, kteří tehdy tu latinskou školu vedli. To je víc než 700 let! Vyučovacím jazykem byla samozřejmě latina, později, vzhledem ke složení obyvatelstva, němčina. Ryze české gymnázium tu máme víc než osm desetiletí. I to je dost.

V čem je gymnázium jiné než ostatní školy?
Je třeba říct, že úkolem gymnázia je příprava ke studiu vysokých škol a univerzit, a to v celé šíři vzdělávacího spektra. V tomto ohledu opravdu není lepší typ školy než právě gymnázium. Když budu na průmyslovce, mám otevřené dveře k technickým oborům, ale těžko půjdu na medicínu. Naopak ze zdravotní školy se jen s obtížemi dostanu na techniku. Navíc se obávám, že spousta deváťáků ještě nemá úplně vyhraněný názor na to, co by chtěli v budoucnu dělat. A právě během gymnaziálních studií dostanou čas navíc, aby se mohli rozmyslet, kam budou v budoucnu směřovat.

Gymnázia zažila bouřlivé změny. Otevřela se například dětem z pátých tříd. Myslíte, že je to přínos?
Nic není jen černé, nebo bílé. Ale rozhodně to je vynikající alternativa pro děti, které mají chuť pracovat. Záměrně neříkám, že je to šance pro extrémně nadané jedince. Ona ta píle, ta chuť se učit, je někdy důležitější než talent. Spousta dětí je úžasně talentovaných, ale nemá takový ten tah na branku, a tak to, co dostala do vínku, promarní. Zatímco jiný, koho to baví a učení věnuje nějaké úsilí, pak nakonec dosáhne často i lepších výsledků.

Ozývají se hlasy, které chtějí vrátit gymnaziální vzdělávání zpět do původních kolejí. Tedy, že by se měla osmiletá gymnázia zrušit. Jaký je váš názor? ̈
Jak už jsem řekl, vše má svoje pro a proti. Na gymnáziu je ta cesta ke vzdělání trošku náročnější než v běžné škole. To ale není chyba té základní školy. Představte si, že máte ve třídě žáčky v tom nejširším spektru IQ. Komu se budete nejčastěji věnovat? Je jasné, že průměru. Jenže pak nemáte moc času na ty, kteří by potřebovali pomoc a povzbuzení, ale ani na ty, kteří jsou nadaní a potřebují trošku víc naložit. Pokud by tahle alternativa měla zaniknout, tak jen proto, že se základní škola změní, že bude jiná. Taková, že děti ani jejich rodiče nebudou mít potřebu hledat něco jiného.

Jaroslav Kočvara

ředitel Gymnázia Cheb (62 let)

  • absolvent Matematicko-fyzikální fakulty UK Praha, Provozně ekonomické fakulty ČZU Praha a Pedagogické fakulty UK Praha
  • 37 let praxe ve vzdělávání

Když se podíváte jako odborník na české školství, tak takové změny asi nejsou na pořadu dne...
Hodně se mluví o začleňování dětí s různými studijními předpoklady do běžných tříd. Já si ale myslím, že ta představa, že se učitel stihne pečlivě věnovat všem, ta je hodně naivní. V praxi se může stát, že se mi hodina povede. Ale abych měl trvale po celý školní rok připravené hodiny, které budou fungovat jak pro ty, co stojí na okrajích, a navíc zaujmou i většinu těch průměrně nadaných, to, myslím, není možné. A přitom i ti běžně nadaní žáci často potřebují pomoc a podporu učitele. Mám pocit, že tohle nikdo neřeší.

Učitelé pozorují, že dnešní děti jsou jiné. Že na ně tradiční postupy neplatí. Často se jim proto snaží pobyt ve škole co nejvíce zpestřit a zpříjemnit, někdy i snižují nároky. Co si o tom myslíte?
Jsem přesvědčen, že skutečné vzdělání se bez úsilí neobejde. Představa, že děti budou ve škole jen nadšené, ta je zcestná. Samozřejmě, neměly by tam být otrávené, ale že by je to nemělo stát žádné úsilí? To prostě nejde. Musí se mimo jiné naučit, že pro úspěch musí alespoň něco udělat a učitel by to měl umět rozlišit a snahu ocenit.

Jak například?
Pojďme se podívat třeba na tělocvik, tam je to dobře patrné. Dva žáci, jeden neudělá shyb, zatímco druhý jich udělá 15. Po roce jich ten první udělá šest a ten druhý zas patnáct. Kdo udělal větší pokrok? Ano, ten první to zvládl jen zhruba na třetinu, ale snažil se, z nuly se dostal na šest. A to se přece také musí ocenit, to je ta přidaná hodnota.

Hodně se mluví o maturitách a úrovni této zkoušky. Proč?
Kořeny toho problému jsou hluboko v minulosti. Po revoluci se začalo tvrdit, že máme málo lidí s maturitou a málo vysokoškoláků a že se to musí změnit. Teď tedy máme spoustu maturantů, ale zaplatili jsme za to velkou cenu. Tou je právě úroveň zkoušky. Ta samozřejmě nemůže být taková jako dřív. Je to logické. Přece když má 80 procent lidí maturitu, není možné mít stejné požadavky jako dříve. Anebo těch absolventů nebude tolik.

V minulosti tedy byly požadavky na maturanty vyšší?
Za Rakouska-Uherska mělo maturitu půl procenta obyvatel a maturant mohl žádat o ruku dceru barona. Takovou měl vážnost. Za první republiky se maturitou chlubila maximálně dvě procenta obyvatel. Kdo měl maturitní vysvědčení, měl v ruce záruku, že jeho vzdělání je kvalitní a na velmi vysoké úrovni. Jenže to už dneska neplatí. Vidím to i ve své učitelské praxi. To, co jsem chtěl po maturantech dříve, by dnešní studenti až na výjimky nezvládli.

Studenti si někdy stěžují, že se učí i věci, které v životě neupotřebí...
Stesky - proč se učíme tohle a neučíme tamto nebo vždyť to nikdy nebudeme potřebovat - slyším poměrně často. Ale podle mne šíře a hloubka vzdělání o lecčem vypovídá. Každopádně je signálem pro budoucího zaměstnavatele. Ten si může říct, že když student zvládnul zkoušku z kvantové mechaniky, tak je předpoklad, že bude zvládat i složité pracovní úkoly. Je to o tom poprat se, zakousnout a tu překážku překonat, prokázat schopnost aplikovat naučená pravidla. A to je podle mého to nejdůležitější.

Měly by se školy přizpůsobovat zájmu zaměstnavatelů?
Podle mne je to cesta do pekla. Chybí soustružníci? Dobrá, my je přijmeme, ale zaměstnáte je i po vyučení za tři roky? To bývá problém. Zaměstnavatelé by chtěli, aby jim školy v ideálním případě připravily zaměstnance rovnou na určitou pozici. Jenže co když firma zkrachuje a ten člověk nebude umět nic jiného? Kdo jej bude živit? Proto si myslím, že je přínosnější vzdělávat děti v širším spektru všeobecně vzdělávacích předmětů. A tu odbornost přiřadit k tomu.

Autor: