Škoda, že se humor nedá jíst. Kdyby to tak bylo, ten jihočeský by si mohl zažádat o regionální ocenění Chutná hezky. Jihočesky. „Myslím, že by ho získal,“ uvažuje spisovatel Jan Vaněček z Českého Krumlova.

„Pravý jihočeský humor se výrazově nachází mezi Cimrmanem a Švejkem. S Cimrmanem má společnou nadsázku, která však neutíká do dob Rakouska-Uherska, ale vychází z aktuální situace. Se švejkovským pojetím ho spojuje fakt, že vzniká hlavně v hospodách.“

V těch hospodách ale musí sedět typičtí Jihočeši, kterým se do povahy vepsala nálada zadumaného a krásně drsného kraje. Takoví lidé si při překonávání problémů umějí pomáhat i bohatou fantazií a vtipem.

A když se sejdou s přáteli u piva, s rozkoší se oddávají důmyslnému humoru, v němž je nadsázka v přímém poměru k řešené realitě.

„Přesně tak ho vytvářela legendární stolní společnost Vejři,“ navazuje Jan Vaněček. „Byla to skupina přemýšlivých lidí, kteří se scházeli v krumlovském hostinci U Dušků. Programově se rozhodli, že budou věřit pouze polovině z toho, co slyší. Druhou polovinu považovali za směs dobových lží a pomluv. Nahrazovali ji čistým vtipem, který zásadně neobsahoval vulgaritu a přízemnost.“

Je jihočesky prozíravé, že Vejři se rozhodli potlačovat manipulaci a propagandu už ve svobodném jaře roku 1968. Když v srpnu přijely tanky a brzy nato začala takzvaná normalizace, měli vypracovaný systém fabulace, která se nedala potrestat a zároveň léčila ducha. V celém kraji šlo od úst k ústům, co Vejři U Dušků zase nového vymysleli.

„V souladu s tehdejším trendem například pořádali konference s cílem propagace vědeckotechnického pokroku ve všech oblastech lidského života. Zabývali se zapojením vědy do šlapání zelí, ale i do sexu. V případě druhého dospěli k poznání, že sex je práce jako každá jiná, musí se dělat pořádně a nemá se odkládat na zítřek,“ říká spisovatel.

Proč to povídání o humoru Vejrů? Protože jeho principy přijal Jan Vaněček za své. Na svém spisovatelském kontě má deset knih, z nichž osm je humoristických. Mapují skutečnou činnost Vejrů, přinášejí autorovu samostatnou tvorbu a v některých případech se obojí prolíná. Vaněček je jediný jihočeský spisovatel, který se v současnosti specializuje na humor.

„Už na základní škole jsem si vysnil, že bych se chtěl profesně věnovat práci s psaným slovem. Ale netušil jsem, že svou první knihu vydám až ve svých 58 letech. Toho pozdního debutu nelituji. Jak nás učí kanadský novinář Malcolm Gladwell, člověk si musí nejprve poctivě odpracovat 10 tisíc hodin jako trénink v oblasti, ve které chce vyniknout. Teprve pak je připravený a začnou přicházet správné nabídky. Záleží jen na něm, jestli je dokáže rozpoznat a využít.“

Na tréninkové dráze však Janu Vaněčkovi nejprve nepřálo štěstí. Nepřijali ho na Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy, přestože uspěl u přijímacích zkoušek.

„Nemůže být přijat, neboť bylo zjištěno, že chodí s rodiči do kostela, což se neslučuje s posláním socialistického novináře.“ Tak psali ideologové v roce 1962 o těch, kteří neměli v úmyslu psát ideologicky. Jan Vaněček proto svůj talent dočasně zavedl do oblasti rytmu a rýmů.

„Měli jsme s kamarády kapelu, která účinkovala v krumlovské kavárně Luna. Hrál jsem tam na baskytaru a vytvářel české texty na zahraniční hity 60. let. Pak jsem se oženil a už nebyl čas ani na muzicírování, ani textaření. Té odmlky nelituji, protože si myslím, že je radost mít rodinu a věnovat se jí.“

Ideální by pro něj bylo věnovat se literární činnosti v rámci svého zaměstnání. Když pracoval jako učitel a poté jako energetik, příležitost se nenašla. Přišla až na začátku 80. let, jakmile nastoupil jako technik do Agrokombinátu Šumava. Podnik vydával závodní časopis a jeho redaktor potřeboval externího kolegu na reportáže. Tím začal trénink deseti tisíc hodin.

„Při našich výjezdech jsem vyslechl mnoho zajímavých lidských příběhů. Z těch humorných jsem vytvářel krátké povídky. Otiskovali mi je v Dikobrazu, dostal jsem se i do jeho slovenské verze Roháč. Způsob nazírání na humor jsem si vytvořil podle krumlovských Vejrů. Obdivoval jsem fantazii, která z nich tryskala, ale nebyl jsem členem jejich skupiny.“

Po sametové revoluci se Jan Vaněček stal osobou samostatně výdělečně činnou v oblasti výroby a obchodu, což mu umožnilo větší časovou nezávislost. Využil ji pro vlastní psaní.

Skupina Vejrů už v té době sice neexistovala, ale měla vděčného nástupce. Právě Jan Vaněček vejří optikou zpracovával život Jihočechů i vlastní zážitky.

Zpracoval život operní režisérky

Něco otiskly regionální noviny, něco čekalo na svůj čas v šuplíku. V roce 2004 shrnul texty do své knižní prvotiny. Čtenářský zájem povzbudil autora k psaní a vydávání dalších humoristických knih. Z přesýpacích hodin tréninkové fáze literárního učně odpadávala zrníčka stále rychleji. V roce 2011 splnil povinných deset tisíc hodin a stal se vyučencem.

„Poznal jsem to podle toho, že mě oslovila významná operní režisérka Inge Švandová Koutecká, zda bych zpracoval její profesní vzpomínky i životní postřehy. Vybrala si mě proto, že znala mou práci. Následujícího roku vyšla kniha s názvem Můj život s operou, Inge Švandová vzpomíná. Není to sice humoristická publikace, ale mám k ní nejniternější vztah ze všech svých knih,“ prozrazuje spisovatel.

Od té doby uplynulo šest let a autor je zasvětil svým oblíbeným Vejrům. Zmiňuje se o nich i ve své letošní desáté knize s názvem Život s úsměvem. Je docela možné, že brzy si lidé znovu budou říkat o vtipných nápadech, které proudí z hostince U Dušků. Jan Vaněček a jeho přátelé tam znovu založili Klub Vejrů. Strůjcem projektu je herec Michael Kňažko.

„I v dnešní době se člověku vyplatí, když ovládá pohled Vejrů na svět. Například my Vejři už jsme přispěli k míru v Českém Krumlově a okolních polesích a farnostech. Když se loni uskutečnila rekonstrukce osvobození Českého Krumlova, došli jsme za veliteli amerických i německých vojsk a s oběma jsme uzavřeli mírovou smlouvu a pakt o neútočení. Rovněž bychom rádi v Krumlově zřídili Zeď nářků jako další turistickou atraktivitu,“ hovoří o nejbližších úkolech naoko s vážnou tváří spisovatel Jan Vaněček.