„Naučil jsem se, že když běžím, vůbec nesleduji čas. Abych se nepřemotivoval, nebo abych se neznervóznil. Když mě pak v cíli chytali, nevěděl jsem, jak jsem doběhl. Tak jsem jen čekal a čekal. Najednou všechno kolem začalo křičet, houkat. Bylo to opravdu super, byl jsem spokojený. Moderátor mě uvítal v klubu Lion’s Den, dokonce jako nejmladšího účastníka mistrovství,“ popisuje své pocity Jan Pipiš.
Na něho, stejně jako na dalších zhruba 450 závodníků z celého světa, čekala náročná překážková dráha čítající třípatrovou věž, běh s těžkými hadicemi, tahání závaží na laně nebo stříkání proudem vody na terč.
Svůj rekord překonal hned v prvním běhu
Aby se Pipiš mohl stát členem Lion’s Den klubu, musel se vejít do času jedna minuta čtyřicet sekund. V Evropě se mu to už několikrát povedlo, ale k uvedení do klubu musel čas potvrdit i na oficiálních závodech v USA. Na to měl několik pokusů.
„Hned v prvním běhu jsem překonal svůj osobní rekord. Měl jsem to za jednu minutu třicet šest sekund, což nebylo špatné, ale udělal jsem tam chybu,“ vzpomíná.
Svým časem si tak vysloužil nejenom zapsání svého jména do prestižního klubu, ale i odznáček, který dostal hned na místě, nášivku na hasičský kabát a speciální, na míru ušitou bundu. Zároveň se kvalifikoval do finále. To zaběhl za minutu třicet dva a skončil jednačtyřicátý.
Kromě individuálního závodu se mu dařilo ve smíšené štafetě. Tam společně s kolegou Miroslavem Michlovským ze středních Čech a dalšími třemi Němci obsadil druhou pozici a domů přivezl stříbrnou medaili. Česko-německá skupina se tak stala vicemistry světa.
Soupeři se navzájem povzbuzují
Právě spolupráci s týmy z dalších zemí a jejich přátelské vztahy si Pipiš nejvíce pochvaluje. „Atmosféra byla naprosto úžasná. Setkávají se tam lidé z celého světa, od Nového Zélandu přes Německo, Argentinu, po Ameriku, Kanadu a další. Hasiči jsou jedna velká rodina. Mluvili jsme mezi sebou anglicky, pozdravili se, povídali si o tom, jak to chodí u nás doma, jak u nich,“ vzpomíná Pipiš.
Ač mezi jednotlivými závodníky panuje dravá rivalita, nikdo nikomu nepřeje nic špatného a naopak se všichni povzbuzují. „Fandíme si navzájem. Nestane se, aby člověk říkal: ‚Spadni, spadni, ať se ti to nepovede!‘ Ne, člověk sice doběhne, je rád, že má dobrý výsledek, ale pochválí i své soupeře. Přitom je tam obrovský souboj o umístění, ale každý je tam hlavně a především sám proti sobě,“ myslí si Pipiš.
Černější vzpomínky má však na počasí, které se promítlo i do výsledků. „Čekali jsme, že trať bude rychlejší než v Evropě. Všude navíc hraje roli počasí. Bylo chladno, pršelo, pak strašně moc foukalo. I když na sluníčku bylo třeba krásných patnáct stupňů, tak fouklo a všichni jsme zmrzli. Pro mě bylo snad nejtěžší, abych odstartoval. Abych se správně rozcvičil, měl správnou teplotu,“ říká Pipiš.
Americké hasiče zaujaly helmy
Kromě výsledků o sobě česká výprava dala vědět i svým vzhledem. Především americké hasiče zaujaly helmy, ve kterých Pipiš s Michlovským závodili.
„Američané mají helmy, které všichni známe z filmů. Mají takový kšilt dozadu. Oni byli ale nadšení z těch našich. V Evropě je totiž normální, že je přes uši. Hlava je kompletně krytá. To v Americe není běžné. Já mám v přilbě rovnou i ochranné brýle a ochranný štít. U nás se dělá s opravdovým ‚zlatem‘ proti žáru. Všichni na to koukali, byli z toho úplně hotoví. Naše přilby šly z ruky do ruky,“ vzpomíná s úsměvem Pipiš.
A jaké mety chce Jan Pipiš zdolávat poté, co se stal členem klubu Lion’s Den? „Můj cíl je přiblížit se k bojům o medaile. Což si myslím, že není úplně daleko. Dřu jak mezek, rád říkám, že se vrátím silnější a rychlejší. Doufám, že příští rok se přiblížím víc,“ zakončuje liberecký hasič.
