Jak se člověk stane podnikatelem roku? Jakou školu k tomu třeba potřebuje?
 Blachut: Ono to nebude jen o škole. Ve čtrnácti jsem vstoupil do armády, v osmnácti, ve třetím ročníku vojenského gymnázia, jsem z ní utekl. Tak jsem dostal takové razítko, že nesmím vystudovat, a byl jsem nezaměstnaný.

Proč jste z vojenského gymnázia odešel?
Blachut: Já chtěl být pilotem, tak jsem na něj šel. Ale nesouhlasil jsem se systémem, tak jsem zase utekl.

To byl který rok?
Blachut: To bylo někdy v roce 1983.

Takže jste byl v roce 1983 bez školy a bez zaměstnání?
Blachut: Ano. Zachránil mě až jeden komunista, ředitel učiliště. Velký soudruh, ale s lidskou tváří. Přijal mě na učiliště, díky dobrému prospěchu do maturitní třídy. Ale nejdřív jsem musel o prázdninách dva měsíce pracovat, zatímco ostatní leželi u vody, abych ten svůj hřích „odčinil“.

A problémy jste měl i později?
Blachut: Pak už ne. Tím, že jsem vystudoval učiliště, mě nechali být, asi jsem vypadal jako dělnický kádr, tak mě nechali studovat vysokou školu. Problém pak byl trochu jiný. Já chtěl být strojař, letec, ale oni mě nechtěli zaměstnat, jen jako učitele. Řekli, že potřebují učitele, ne inženýry. A pak už přišla revoluce a po ní jsme začali podnikat.

Vy jste měl také tak dobrodružné mládí?
Stavař: U mě to bylo o dost jednodušší. Vyučil jsem se v oboru elektro, udělal jsem si elektroprůmyslovku, silnoproud na vysoké škole. Pracoval jsem pár let v obchodním oddělení Lanexu a pak jsme začali se švagrem podnikat. Blachut: Já chtěl vždycky podnikat. Ale nikdy jsem nebyl kšeftman. Nejezdil jsem po burzách a tak, spíše mě bavila technika. Motorky, stroje. Měl jsem možná první kapotovanou motorku v širokém okolí, to mě bavilo. A podnikání bylo přirozeným pokračováním.

Ale nezačali jste hned se žaluziemi, utěsňovali jste okna.
Stavař: Ano, ale rychle jsme k žaluziím přešli. Byl jich totiž obrovský nedostatek, dodací lhůty byly i rok a více.
Blachut: Největší a v podstatě monopolní dodavatel pro celou republiku tehdy byla firma ze Žiaru nad Hronom, vyráběla přibližně 200 tisíc žaluzií ročně. My jsme později vyráběli i třikrát více.
Stavař: Začali jsme ty žaluzie prodávat. Nejprve jsme je dováželi. Pak Bohumír říkal, že tohle by uměl vyrobit lépe, tohle že by udělal jinak, aby to lépe drželo. No a od toho už nebylo daleko k vlastní výrobě.

Když srovnáte dobu devadesátých let a současnost, kdy bylo podnikatelské prostředí přívětivější?
Blachut: My jsme měli štěstí na lidi kolem sebe, se kterými jsme podnikali. Dlouhá léta pro nás bylo nejdůležitější podání ruky. To bylo pro nás všechno. To platilo tak do roku 2006.
Stavař: Dlouho trvalo, než jsme dostali první velký úvěr, na milion korun. Abychom na něj vydělali, ale i předtím, jsme museli peníze hodně rychle otáčet. Takže se platilo hotově, při předání zboží.

Pamatujete si, jak velký jste měli u toho prvního milionového úvěru úrok?
Stavař: Ty úroky byly kolísavé, ale pamatuji si, že jednu dobu byly několik měsíců nad dvacet procent.

To muselo být šílené.
Blachut: To bylo. Standardní úrok byl okolo čtrnácti procent. To jsme se museli hodně otáčet.

Stroje na výrobu žaluzií si prý vyrábíte sami.
Blachut: Ano. První jsme koupili, pak jsme si už ale začali, někdy od roku 1996, vyrábět sami. A přelom byl v roce 1998, kdy jsme začali vyrábět řetízkové žaluzie. S těmi jsme dokázali konkurovat i rakouským firmám, které na to měly patent. Měli jsme své patenty, své užitné vzory. A podobně jsme následně dobyli i ruský trh, kde jsme se dostali do situace, že se tam neříká „jdeme si koupit žaluzie“, ale „jdeme si koupit isolite“, což byla obchodní značka našich žaluzií.

Jak vás ovlivnily sankce proti Rusku?
Stavař: Ten trh šel hodně dolů, zhruba pětkrát. Ruský trh ale pro nás nikdy nebyl dominantní, vždy se snažíme stát na více nohou. Byl dominantní, to ano, velice rychle rostl, ale pro nás je důležitější region střední Evropy, Rakousko, Švýcarsko, Francie a samozřejmě Česká republika nebo Slovensko.

Je těžké proniknout do Švýcarska?
Blachut: Je to velmi atraktivní trh. Koupí od vás zboží a nemají s tím problémy jako třeba Němci.

Němci? Vždyť jsme na společném trhu.
Blachut: To ano, ale u nich jde o problémy mentální. Stále pro ně jsme ti z východu. Přijdete do firmy a tam vám řeknou „my nakupujeme od německých výrobců, my nebudeme nakupovat od nikoho z východu“. To třeba ve Švýcarsku není.
Stavař: I když tam dodáváme, vždy jsou Švýcaři, Francouzi nebo Rakušani otevřenější.

Vyrábíte vlastní stroje na výrobu žaluzií, prodáváte je i konkurenci. Neškodíte si tak?
Blachut: Když je nedodáme my, dodají je jiní. A tím, že jim dodáváme své systémy, tak od nás nakupují i komponenty, ta spolupráce je užší.

Co je pro vás lepší, prodávat stroje, know-how, nebo vlastní žaluzie a další stínicí komponenty?
Stavař: Prodávat vlastní výrobky, jsou vždy nejlepší. Ale když si vezmu třeba takové Japonsko, kam také dodáváme, tak to je tak daleko, že je lepší vše vyrábět tam. Doprava, doba dodání, to vše je kvůli velké vzdálenosti problém. Proto je pro nás lepší prodat do Japonska stroje a vyrábět vše tam.
Blachut: To samé je třeba i Jižní Korea. Proto je v těchto případech pro nás lepší prodávat tam stroje než vlastní výrobky.

Je třeba japonský nebo korejský trh něčím specifický?
Stavař: Každý trh je něčím specifický, liší se to stát od státu. Jsou jiná okna, jiné parametry na větrnost. Pro Japonsko jsme třeba ve spolupráci s největší světovou firmou ve svém oboru vyvíjeli speciální motory, protože tam je napětí sto voltů.

Jak stará je vlastně historie žaluzií?
Blachut: Nejstarší žaluzie, se kterou jsem se kdy setkal, byla z roku 1897. Byla to dřevěná, plně funkční žaluzie. Konkurujeme firmám, které mají tradici třeba 150 let.

Jak si stojíte ve srovnání s jinými firmami v oboru?
Stavař: Jsou firmy, které jsou větší, mají vyšší výrobu, ale co se týče počtu žaluzií vyrobených na jednoho obyvatele, je Česká republika na špičce, u nás se na jednoho obyvatele vyrábí nejvíc.

Kam jako firma směřujete?
Blachut: K co největší robotizaci, mechanizaci. Jsme technologická špička v oboru. Bohužel nemůžeme pro rozvoj využívat dotace. Paradoxem je, že naše konkurence může využít dotací pro nákup našich strojů, ale my na ně při jejich vývoji nedosáhneme.

Vždyť existují dotační programy pro výzkum a vývoj.
To ano, ale jen na to. Mohu dotaci využít na výzkum, ale ten stroj samotný už musím pořídit za plnou cenu. Zatímco konkurence si ten samý stroj může koupit a využít dotaci. Každý konkurent si ode mne koupí stroj s padesátiprocentní dotací, já to udělat nemohu.