Mamka bere mou hru jako lék, říká talentovaná jihlavská violoncellistka

  9:18
Se svým jasně žlutým futrálem na zádech, ve kterém nosí violoncello, je sedmnáctiletá Anna Čermáková z Jihlavy nepřehlédnutelná. Nadaná hudebnice, která už jedenáct let navštěvuje jihlavskou ZUŠ u učitelky Martiny Charvátové, má za sebou řadu úspěchů.

Anna Čermáková navštěvuje jihlavskou ZUŠ už 11 let. Nyní půjde studovat Pražskou konzervatoř. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Třeba teď v půli května vyhrála s hráčským triem studentů ZUŠ (Anna Čermáková, Vojtěch Čermák, Kateřina Zachová) Ústřední kolo soutěže žáků základních uměleckých škol České republiky. Trio obdrželo i zvláštní cenu poroty. Ona sama pak získala zvláštní ocenění poroty za mimořádný interpretační výkon.

Vedle toho Anna Čermáková slavila už letos v únoru druhým místem vstup do mimoškolních soutěží, to když se zúčastnila violoncellové soutěže o Cenu Gustava Mahlera v Jihlavě. A také úspěšně složila přijímací zkoušky na pražskou konzervatoř, kam od září nastupuje.

„Anička má výjimečný dar předat hudbu lidem. Energie, kterou v sobě má, je velmi vzácná,“ vyzdvihuje její interpretační hodnoty učitelka hry na violoncello Martina Charvátová.

Ale vraťme se na úplný začátek. Z Aničky totiž docela dobře mohla být i gymnastka. Jako malá dělala tento sport závodně. Pak však převážil zájem o hudbu a sport se dostal na vedlejší kolej.

A může za to její starší bratr Matěj, který už do ZUŠ chodil a učil se hrát zároveň na cello a kytaru.

„Mně bylo šest let a to je období, kdy jsou starší sourozenci vaším vzorem. A tak jsem za každou cenu musela hrát na cello a kytaru stejně jako on,“ vysvětluje štíhlá blondýnka.

Nejtěžší je vydržet u toho

Mamince se to prý moc nelíbilo, protože chtěla, aby se věnovala jen jednomu nástroji důkladně. Anička se ovšem nedala odradit, i když začátky byly těžké.

„Nejtěžší je u toho vydržet. Výuka hry na violoncello je dlouhodobý proces. Nenaučíte se to za týden ani za dva měsíce. Třeba ze začátku vůbec nehrajete smyčcem, ale jenom vybrnkáváte. A já velmi obdivuji paní učitelku za její trpělivost, kterou s malými dětmi má,“ vypráví Anička.

Fotogalerie

Pro malou šestiletou holčičku bylo obtížné zvládnout techniku.

„Tím, jak byla drobná, měla problémy s domáčknutím strun. Musela udělat víc práce než jiné děti, které jsou větší nebo mají silnější prsty. Ale ta vzácná energie, kterou v sobě má, tam byla už znát,“ vzpomíná Charvátová na dobu, kdy se s malou Annou setkala poprvé.

A zapotřebí bylo i zkrotit Aniččin velký temperament.

„Bylo nutné ho usměrňovat, ale věděla jsem, že když se přiměje k soustředění, tak toho může využít. Dalo to hodně práce, trvalo to roky a Anička o tom ví,“ připomíná Charvátová a její žačka souhlasně přikyvuje.

Velký vliv na tom, že u nástroje vydržela, měli prý i její rodiče.

„Maminka se mnou doma hodně cvičila, poslouchala paní učitelku v tom, na co se zaměřit, co trénovat. Do cvičení mě však už popohánět nemusí. Teď si hru na cello vyžádá vždy, když ji bolí hlava. Bere mou hru jako lék,“ usmívá se slečna.

Nástroj od houslařského mistra

Violoncello si ji získalo i díky tomu, jak zní. „Cello má krásný specifický zvuk, který je velmi příjemný na poslech. Podle mě housle nemohou být nikdy tak příjemné kvůli svým vysokým tónům. Někde jsem četla, že dítě si nikdy nevybere nástroj podle výšky svého hlasu. A já mám hlas hodně vysoký. Možná i proto se mi cello líbí.“

Před časem si pořídila svůj vlastní profesionální nástroj. Společně s rodiči ho byla vybrat u pražského houslařského mistra Miroslava Komára.

„Všechny nástroje předtím jsem měla půjčené, protože jako dítě začínáte na těch nejmenších a ty vám vydrží vždy tak dva roky. Na výběr jsem měla ze čtyř nástrojů, do mého užšího výběru prošly dva a ten, co mám nyní, byl prostě nejlepší.“

K violoncellu přibylo již zmiňované výrazné žluté pouzdro. „Vždy jsem měla futrál s výraznou barvou. Ten předchozí byl červený. Je to praktické, když něco hledáte. Tenhle žlutý je až ze Španělska. Byl to jediný kus.“

Před zkouškami cvičí tři hodiny denně

Hrát na takové vysoké úrovni vyžaduje každodenní trénink, který jí zabere hodinu a půl času denně. Před soutěžemi nebo před zkouškami na konzervatoř to však byly i tři hodiny cvičení denně.

Seriál Vysočina má talent

Regionální příloha MF DNES přináší seriál, ve kterém každý týden představuje talenty z Vysočiny. 

Vysočina má talent

Ve druhé sérii už se objevují nejen mladí sportovci, ale i šikovní chlapci a dívky. Pokud tedy víte o někom, jehož schopnosti si zaslouží pozornost, dejte nám vědět na uvedené kontakty: MF DNES Vysočina, Brněnská 71, 586 01 Jihlava telefon: 564 606 210 e-mail: redji@mfdnes.cz.

Anička velmi oceňuje péči, kterou dostala od své učitelky Martiny Charvátové.

„Paní učitelka je neuvěřitelně zázračný člověk. Ta energie, kterou do toho vkládá, není vůbec obyčejná věc. Dávala mi spoustu hodin navíc, i když nemusela. A to jenom proto, že věděla, že to má budoucnost. Díky ní mohu dělat to, co mám tak strašně ráda,“ skládá hold své pedagožce.

A ta hned reaguje. „Já mám radost, že mám takovou žákyni. Každému učiteli dodá energii student, který má zájem a zároveň podporu v rodině. Těžko se mi s ní teď loučí.“

Anna Čermáková na violoncello nehraje pouze klasickou hudbu. V minulosti nastudovali v ZUŠ například skladbu od finské skupiny Apocalyptica, což je v podstatě metalová hudba. Ale i jiné žánry, například gospel.

Aničce se líbí i doprovod violoncella v popové hudbě. „Každá skladba má něco do sebe. Ale pro mě nejoblíbenějším obdobím v hudbě je romantismus,“ zamýšlí se.

Když si měla vybrat, jakou skladbu předvede u přijímacích zkoušek na konzervatoř a na violoncellové soutěži, sama si vybrala náročný Kabalewského koncert g moll. „Je to náročná skladba, trochu jsem se toho obávala, ale zvládla to výborně,“ říká Charvátová.

A jakou hudbu si Anna Čermáková pouští doma? Sama přiznává, že má hodně široký záběr. „Záleží jakou mám náladu. Ale líbí se mi skoro každý hudební směr. Nemám ráda ticho. Když něco dělám, pouštím si k tomu klavírní koncerty. Je to pro mě příjemné. Samozřejmě poslouchám i violoncellové koncerty, hodně se mi líbí jazz, ale i indie rock.“

Bude studovat dvě školy najednou

Se svou učitelkou violoncella z jihlavské ZUŠ, ke které neskrývá obdiv a úctu, se nyní bude loučit. Od září nastupuje ke studiu na Pražskou konzervatoř. Rozhodnutí zkusit přijímací zkoušky přišlo až ve druhém ročníku studia na Obchodní akademii.

„Je to zralé uvážení. A to je cenné. Některé děti jdou na konzervatoř, protože si to přejí rodiče nebo učitel. Což já tedy nedělám a spíš se jim snažím vylíčit všechny těžkosti. Anička už je ve věku, kdy toho hodně ví, má za sebou soutěže, jezdí několik let na letní hudební kurzy,“ zdůrazňuje její učitelka.

Se svou střední školou se ale nechce Anička rozloučit. A tak bude zároveň studovat Obchodní akademii, kde jí vyšli vstříc a bude mít individuální studijní plán. Kdyby byla jenom na konzervatoři, možná by měla víc času, bylo by to pohodlnější, ale to nechce. „Je mi líto ty dva roky zahodit za sebe. Navíc mě ta škola baví a mám skvělé spolužáky,“ rozesměje se.

„Já mám obecně štěstí na lidi. Ať už na rodinu, kterou si člověk nevybírá, mám úžasnou paní učitelku, teď na konzervatoři půjdu k další. Mám super kamarády, výborné spolužáky, které se mi bude těžko opouštět,“ dodává.

A kde vidí svou budoucnost po skončení konzervatoře?

„Počkám, co mi život přidělí. Mohu si dát nějaký cíl, ale záleží i na tom, jaké lidi potkám. Ale ráda bych šla studovat i do zahraničí,“ zamýšlí se.