Huculové přežijí všechno, ani stáj nepotřebují, říká chovatel statných koní

  10:32
Jen několik stavení lemuje malou vesnici na pomezí Jihočeského a Středočeského kraje, trvalé bydliště tu má pár lidí. Mnohonásobně víc tu žije koní. Ne však ledajakých. Na Čertově hrbatině chová Vladimír Vopravil huculy.

Jsou to statní, menší a pevně stavění koně s tmavou hřívou. Huculský kůň patří mezi horská plemena a byl ještě donedávna vzácný. Na zvířecí farmě v Cunkově pobývá jejich stádo už čtvrt století.

„Huculové jsou u nás uznaní v genových zdrojích jako původní plemeno. Jsou primitivní, což znamená, že člověk je nešlechtil a vznikli sami. Mám je rád, protože jsou línější a vychytralejší než jiná plemena, mají svoji hlavu. Když je chcete chovat, musíte na to mít cit, anebo se ho naučit. Za tu dobu, co je mám, jsem už názor na ně mockrát změnil. Vyšlechtění koně jsou možná špičkoví skokani, ale nemají svůj rozum. Navíc huculové přežijí všechno, nepotřebují stáj a zima jim nevadí,“ vypráví se zaujetím 56letý majitel koní.

Momentálně má pět hříbat a 36 dospělých huculů. „Vždy jsem tvrdil, že na farmu se vejde maximálně dvacet koní a že to bohatě stačí. Každý rok říkám, že počet budu snižovat, a ono se to pořád zvedá a nevím, čím to je,“ říká s úsměvem Vopravil.

Diagonála Ypsilon od Jacka Schaefera

Když se řekne farma v Cunkově, všichni vědí, o jaké místo jde. Statek nese originální název, který prý řada návštěvníků komolí. Vladimír Vopravil jej pojmenoval /Y (Diagonála Ypsilon), někteří ji nazývají „ypsilonka“. Jméno je převzaté z románu Jacka Schaefera Muž se srdcem kovboje.

„Určitě si tu na kovboje nehrajeme, i když proti tomu nic nemám. Mně se ale ta knížka moc líbila, taková opravdová kovbojka, žádné boje s indiány, je tam popsaná ta klasická dobytkářská práce. Příběh je o klukovi, který uteče z domova, cestuje a stane se z něj kovboj a nechá se najímat na farmách. Jedna z nich nesla název /Y,“ popsal svoji inspiraci.

I jeho životní příběh trochu připomíná cestu amerického kovboje. Po střední škole pracoval Vopravil na učilišti spojů v Táboře, to ho ale nenaplňovalo, tak se vydal na farmu huculů do Krkonoš, kde byl čtyři a půl roku, a poprvé tam přičichl k chovu. Jinak o sobě tvrdí, že je samouk a spoustu věcí se naučil praxí. Dnes pořádá pravidelně výuku jízd, zájemci se projedou i kočárem na svatbu nebo při narozeninách, možné jsou i vyjížďky do okolí. Celé léto tam děti jezdí na tábory, kde se učí na koni.

Koně si zahráli v pohádkách

„Jako malý kluk jsem měl sen, že bych si zajezdil na koni, pak jsem si přál jet na koni a nemuset za to platit. A mým největším přáním nakonec bylo zajezdit si a ještě aby mi za to platili. Už i tohle jsem překonal. Když něco chceš, celý vesmír se spojí, abys toho dosáhl, jak napsal Paulo Coelho. A mně to tak zatím vychází,“ vypráví klidným hlasem a s mírným úsměvem vysoký muž s dlouhými vlasy u dřevěného stolu. Co chvíli se k němu přivine předoucí kočka nebo jej přijde pozdravit švýcarský salašnický pes.

Zvířata Vladimíra Vopravila využili i filmaři. Huculští koně účinkovali například v pohádkách Dešťová víla nebo Sněžná noc. Naposledy farma spolupracovala na tvorbě českého seriálu Znamení koně.

„Musí vám důvěřovat, aby vůbec vlezl před kameru. Když tam koně dostáváte násilím, je to na něm vidět. Samozřejmě musí věřit i hercům. Například Tereza Voříšková, která hrála ve Znamení koně, tu s námi byla čtrnáct dní a sžívala se se zvířaty. Je šikovná, ale koní se bála a oni to vycítí. Nakonec natáčení zvládla. Moje dcera ji zaskakovala v náročnějších scénách,“ uvedl majitel farmy. Jeho děti zřejmě půjdou ve stejných šlépějích, i když sám otec by si přál, kdyby jim koně zůstali jen jako záliba, nikoliv jako práce.