Na dobytí vesnice nasadili Sověti kaťuše, pak ji málem „omylem“ vystříleli

  12:54
Válka jim přišla až domů, lidé si museli zvykat na smrt. Každý den přinesl na jaře 1945 v okolí Hradčan na Prostějovsku kolem 400 mrtvých a raněných. Rudá armáda se tu těžce potýkala s neochotně ustupujícím wehrmachtem. Až v sobotu 5. května si lidé oddechli. Byl to ale krutý omyl. Od tragédie je naopak brzy dělil jen krůček.

Horní hostinec v Hradčanech na Prostějovsku poničený boji v závěru druhé světové války | foto: archiv Z. Bezrouka - kniha Pod říšským vysílačem Donau

Rudá armáda ten den sice Němce z Hradčan po zdlouhavých bojích vyhání, dlouho vyhlížení osvoboditelé se ale netváří vůbec mile. Všechny zdejší muže řadí do čtyřstupu, jako zajatce je pod namířenými zbraněmi odvádí do sousedních Dobromilic. Tady na více než stovku hradčanských mužů míří kulomety.

Jsou to zrádci, stříleli po nás, myslí si Sověti. Schyluje se k dalšímu vraždění. Nakonec mu místní jen o vlásek uniknou.

Bitva o vysílač

Zdeněk Bezrouk, veterinář a amatérský historik z Klubu vojenské historie Dukla

Zdeněk Bezrouk, veterinář a amatérský historik z Klubu vojenské historie Dukla

Napínavý příběh z posledních dnů druhé světové války odkryl amatérský historik Zdeněk Bezrouk z Bedihoště. Pod hlavičkou Klubu vojenské historie Dukla už čtyři roky sbírá na Prostějovsku neznámé příběhy pamětníků. Mluvil s více než dvěma sty lidmi, pátrá v tuzemských i zahraničních archivech.

Spolu s dalšími nadšenci vydal dvě knihy plné unikátních faktů a svědectví. Nejvíce však sedmatřicetiletého Bezrouka, který pracuje jako veterinář, zajímá závěr války. Konkrétně posledních deset dní, kdy se jižní část Olomouckého kraje až do kapitulace nacistické třetí říše proměnila v bojovou linii.

„Rudá armáda sem dorazila od Brna, které osvobodila 26. dubna večer. Zpočátku šlo vše poměrně hladce, denně urazili deset až dvanáct kilometrů. U Dobromilic ale narazili na odpor,“ popisuje Bezrouk.

Krutý závěr války

Sověty zastavily elitní německé jednotky, v jinak rovinaté Hané se u Dobromilic a Hradčan urputně držely několika vyvýšenin.

Mezi z hlediska vojenské taktiky cennými opěrnými body byl i kopec Předina, na němž v roce 1940 Němci postavili rádiový vysílač zvaný Donau.

„V češtině a němčině se odtud až na Balkán šířila nacistická propaganda. Byla to zdejší ocelová 135 metrů vysoká dominanta a do jisté míry i symbol okupace. Když jej sami Němci 30. dubna kolem 16. hodiny strhli, mnozí to považovali za znamení blížícího se konce války. Čekaly je však dny plné bojů,“ líčí Bezrouk.

Vysílač na stejném místě na konci 30. let plánovala vztyčit ještě Československá poštovní správa, kvůli válce to už ale nestihla. Rádiový signál se odsud šíří i dnes, novodobý vysílač slouží Českému rozhlasu i soukromým stanicím.

Na jaře 1945 se Němci se Sověty o Předinu, ve vojenských mapách označenou jako kóta 310, rvali až do 9. května, tedy do úplného konce války. „Útočily zde tanky, číhali ostřelovači,“ podotýká historik.

Fronta v této části regionu měřila vzdušnou čarou zhruba 15 kilometrů, spadaly do ní mimo jiné obce Drysice, Želeč či samotné Hradčany. Jak kruté boje se tu odehrály, dokazuje unikátní statistika, kterou se Bezroukovi podařilo sestavit.

„Od 30. dubna do 5. května tady na obou stranách padlo či bylo zraněno podle oficiálních údajů kolem dvou tisíc vojáků,“ upozorňuje.

Téměř osudový omyl

Přímo pod Předinou pak leží Hradčany. I o ně se wehrmacht s rudoarmějci nekonečně dlouho přetahoval, zatímco sousední Dobromilice už od 30. dubna patřily Sovětům. Právě odsud vyráželi dobývat Hradčany.

„Hájilo je zhruba padesát na různých místech ukrytých německých pěšáků. Měli i dělo, minomet a kulomety. K efektivní obraně dobře využili také sladovnu a její komín. Stojí na cestě k Dobromilicím, máte je odsud jako na dlani,“ popisuje Bezrouk.

Sovětům však už se zdánlivě nedobytnými Hradčany postupně docházela trpělivost. Kvůli malé vesnici ztráceli čas i životy vojáků. Navíc již několik dní pršelo, všude bylo bláto, ráno se občas objevily mrazíky.

Pamětníci si později vybavovali, že po pátém dni patové situace začali být sovětští důstojníci skutečně bezradní a frustrovaní. Na dobytí Hradčan proto nasadili i legendární raketomety kaťuše. V obci tehdy stálo 103 domů, každý z nich boje nějak poškodily.

Dobýt Hradčany se Rudé armádě nakonec podařilo v sobotu 5. května. Válečné hrůzy však místní za sebou ještě neměli. Muži z obce málem přišli o život. Amatérskému historikovi se podařilo získat vzpomínku jednoho z nich, Stanislava Jakeše.

„Bylo vybubnováno, aby se všichni muži od 16 do 60 let pod hrozbou trestu smrti ihned dostavili do dvora. Uposlechli jsme i my. Vojáci všem nařídili seřadit se do čtyřstupu. V doprovodu a za pokřiku nadávek, že jsme Germáni a že jsme zastřelili bratry Rusy, nás sovětští vojáci zavedli do Dobromilic,“ vybavil si Jakeš.

Po pochodu, který s hrůzou z úkrytů sledovala řada žen i dětí, se muži museli na kraji Dobromilic seřadit u zdi Literova mlýna. Bylo jich tu odhadem více než sto.

„Postavili proti nám dva kulomety. Vojáci s puškami na nás výhrůžně pohlíželi. Pořád jsme nevěděli, co to má všechno znamenat. Ale po krátké rozmluvě s nimi se vše ozřejmilo. Byli jsme sovětskými vojáky označeni jako zrádci, neboť jsme na ně podle jejich mínění stříleli v posledních dnech v civilu. Ve skutečnosti však byli údajnými civilisty němečtí vojáci, kteří v našich domech ukradli šaty, aby se snadněji dostali z obklíčení,“ vypověděl pamětník.

Sověti všechny muže pečlivě prohlédli. Museli se částečně i vysvléct, rudoarmějci zjišťovali, zda Hradečtí nemají pod šaty uniformu. Přímo na tělech pak hledali tetování jednotek SS a také kontrolovali, zda někdo nemá rameno otlačené od pušky.

„Po dvou hodinách prohlídky a konfrontaci jsme byli propuštění domů,“ uzavírá pamětník.

Život všem s největší pravděpodobností zachránil pan Horák z Hradčan. Pocházel zřejmě z východní Evropy, uměl se tak se Sověty domluvit. Za místní se s ním zaručili ještě další tři lidé. Rudoarmějci konečně uvěřili, že na ně nikdo z Hradčan nestřílel.

Otřesení muži se od mlýna vraceli ke svým blízkým. „Jedna pamětnice mi vyprávěla, jak její tatínek přišel z prohlídky domů. Jakmile uviděl svoji rodinu, začal plakat,“ doplňuje Bezrouk.

Je přesvědčen, že všemi lidmi z Hradčan tento zážitek otřásl. „Už měli za to, že vše navzdory intenzivním bojům ve svém nejbližším okolí přežili. Po osvobození se jim muselo velmi ulevit, po šesti letech války měli důvod k radosti. A z ničeho nic zase přišel stres a strach o život,“ vysvětluje Bezrouk.

Vzpomínky na ohňostroj

Jako důvod, proč Sověti vážně zvažovali postřílení zdejších mužů, vidí právě frustraci z toho, že jim Němci v Hradčanech tak dlouho odolávali.

„V závěru války nebylo nic neobvyklého, že se příslušníci wehrmachtu při snaze zmizet převlékali do civilu. Tady ale rudoarmějci nebyli schopni pochopit, proč byla tato malá vesnička tak chráněná a bráněná,“ podotýká historik.

Hradčanský případ podle něj ukazuje, jak tenká byla v závěru války hranice mezi životem a smrtí. Dokládá to i tragický osud Huberta Zdráhala z Hradčan, který se Sovětům nabídl jako tlumočník. S hradčanským starostou Františkem Kuskou a jejich důstojníky jezdil po okolí.

„Po 5. květnu ty dva ale už nikdo neviděl. Našli je až 10. května zabité a jen ledabyle zahrabané hned za Hradčany v zatáčce při cestě na Vřesovice. Dodnes není jasné, kdo je zastřelil. Připomíná mi to ale případy, kdy se lidé, kteří za války kolaborovali s nacisty, mstili a snažili umlčet svědky,“ přemítá Bezrouk.

Právě u Hradčan se pak fronta zastavila, válka vyhlášením příměří skončila právě tady na Hané. Do samotného Prostějova se fronta už nedostala.

„Konec války a kapitulace. To je jedna z mála dojemných věcí, na něž pamětníci vzpomínají. A na ohňostroj, který se rozzářil po celé frontové linii. Nebe se v noci rozzářilo, rodiče často vzbudili děti, ať se jdou podívat. I po desítkách let pak všichni vzpomínají na obrovské nezvyklé ticho, jež se rozhostilo po těch deseti dnech bojů a rachotu dělostřelectva,“ dodává Bezrouk.