Na začátku přitom bylo jen nadšení, po 70 letech má ovšem horská služba v Jeseníkách skvělé renomé i špičkové vybavení.

Zatímco v našem nejvyšším pohoří Krkonoších byly základy horské služby položené už v roce 1934, další záchranářské týmy v jiných českých a moravských horách neexistovaly ještě dlouho poté. Především kvůli druhé světové válce.

Brzy po roce 1945 ale došlo k výraznému oživení turistiky na horách v zimě i v létě a s tím stoupl také počet úrazů. Záchranáři v Jeseníkách chyběli a změnit se to rozhodl Václav Myšák, nájemce Barborky, jedné z nejznámějších horských chat v Jeseníkách.

Když začalo státní ústředí v roce 1946 organizovat kurzy pro instruktory, byl Myšák mezi prvními přihlášenými. Kurz sice zdárně absolvoval, daleko složitější však bylo bojovat s úředním šimlem.

Teprve o dva roky později na schůzce se zástupci Horské záchranné služby Krkonoše, Okresního národního výboru Bruntál, posádkového velitelství, státních lesů a zástupců Sboru národní bezpečnosti vznikla pobočka Horské záchranné služby (HZS) v Jeseníkách.

Myšák se stal vedoucím a druhým členem byl příslušník Sboru národní bezpečnosti Jan Dohnal z Rýmařova, který se ve volném čase procházel po hřebenech mezi Skřítkem a Barborkou.

Lesníci fungovali i jako záchranáři, dobře znali terén

V místech s největší návštěvností postupně vznikaly okrsky HZS a přicházeli další a další dobrovolníci, kteří ve velmi skromných podmínkách začínali tvořit základy dnešní horské služby.

„První členové se rekrutovali hlavně z řad lesníků, jejichž velkým přínosem byla znalost místního terénu při hledání zbloudilých návštěvníků hor,“ vypráví současný náčelník Michal Klimeš.

Jedním z prvních pomocníků horské služby v Jeseníkách se stal také otec pozdějšího dlouholetého náčelníka jesenické horské služby Zdeňka Zerzáně.

„Bydleli jsme ve Zlíně a do Jeseníků jsme se dostali vlastně náhodou. Otec byl po válce vyslán na tehdejší Chatu doktora Edvarda Beneše (později Vítězný únor – pozn. red.) jako vedoucí. Já jsem v horách od té doby žil a vyrůstal,“ vypráví Zerzáň.

Otec se podle něj sice nestal oficiálně členem horské služby, ale téměř jako by jím byl.

„Fungoval jako pomocník pro případ záchranných akcí. Jako chatař byl na telefonu, takže také neustále v dosahu,“ vysvětloval Zerzáň.

Už v dětství měl Jeseníky s kamarády prochozené i proježděné na lyžích, takže sám bral jako naprosto přirozený krok, že se už v osmnácti letech dostal mezi horské zachránce.

„Bylo to v roce 1955. Přijímal mě Vašek Myšák, který byl tehdy v Jeseníkách obrovskou personou. A celá horská byla jedna parta skvělých kamarádů,“ vzpomíná.

Už se vstupem do horské služby má spojené velké dobrodružství. „Kurz se měl konat na Alfrédce, která později vyhořela. Šel jsem tam tehdy s kouteckým hajným, jenže nás nedaleko Františkovy myslivny chytila vánice. On měl naštěstí klíče, tak jsme se tam schovali. Jenže na Alfrédce začali plánovat záchrannou akci, protože jsme tam nedorazili. Pak si řekli, že by v takové slotě stejně moc nezmohli a že my se někde schováme. Na Alfrédku jsme tak dorazili až druhý den,“ popisuje Zerzáň.

Tři vysílačky a pokažená motorka

Pamatuje „dřevní“ doby jesenické horské služby. Od jejího založení v roce 1948 se totiž dlouho nic neměnilo. „Když jsem nastoupil, ještě roky jsme měli jenom svoje vybavení. Jediné, co jsme dostávali, byl zdravotnický materiál od Červeného kříže,“ vybavuje si.

Ještě v roce 1967, kdy nastupoval do funkce náčelníka, měla HZS Jeseníky podle něj jen tři ruční vysílačky a jednu nepojízdnou motorku.

„A co se týká stanic? Měli jsme deskobarák v Koutech a chatu s jednou místností na Červenohorském sedle. Řekl jsem si, že tak dál nemůžeme fungovat, že potřebujeme další vybavení a zázemí,“ vzpomíná.

Peníze sháněl, kde se dalo. Od ústředí Československého svazu tělesné výchovy, pod kterým horská služba dlouho fungovala, přes kraj až po okresní národní výbor.

„Když se mi podařilo sehnat větrovky a svetry, bylo to terčem závisti jiných náčelníků, protože oni takové štěstí neměli. Chtělo to ale jenom vytrvalost. Zkrátka nenechat se odnikud vykopnout,“ popisuje Zerzáň.

Deset stanic a dům

A s členskou základnou se pustil také do výstavby stanic. „Za necelých dvacet let, co jsem byl ve funkci, jsme postavili deset záchranných stanic a k tomu dům horské služby na Červenohorském sedle. To všechno sami,“ říká hrdě.

Ve funkci skončil v roce 1988. „Dnes už je horská služba úplně o něčem jiném. Vybavení a zázemí je nesrovnatelné. To základní ale zůstává pořád: pomoci na horách lidem, kteří to potřebují,“ podotkl.

Se zvýšenými nároky na úroveň horské služby rostlo i materiální vybavení záchranných stanic a jejích členů.

„Kromě základních pomůcek, jako svozné saně, lyžařská a horolezecká výstroj, oblečení členů a zdravotnický materiál, pronikají do vybavení další pomůcky pro záchrannou i preventivní činnost. V současné době jsou Jeseníky rozdělené do sedmi okrsků, ve kterých slouží 58 členů,“ doplnil Michal Klimeš.