K malému parkovišti u holašovického infocentra přijíždí autobus s maďarskou poznávací značkou. Vyskáčou z něj desítky turistů, protáhnou se a dojdou na prostornou náves. Vyfotí si zdobené štíty ve stylu selského baroka, chvíli se sluní na lavičce u kapličky a někteří si vypijí limonádu na zahrádce hospody. A pak honem zpátky do autobusu, jede se dál.
Jihočeská vesnice, která byla přesně před dvaceti lety zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, o turisty nemá nouzi. Nevydělá však na nich ani korunu.
„Musíme turismus dotovat. Například na prodeji předmětů v infocentru vyděláme 80 tisíc korun ročně, nicméně jen zaplacení jeho pracovníků vyjde na více než 200 tisíc. S údržbou, topením, vodou a dalšími nutnostmi se dostáváme na 350 tisíc. Nemáme tady žádnou kasičku, kde by nám příchozí nechávali milodary,“ vypočítává starosta Holašovic Jan Jílek.
„Jsme jen mezizastávkou. Obvykle tu turisté stráví půl hodiny až hodinu. Udělají si okruh po návsi, potom ale pokračují do Krumlova nebo na zámek v Hluboké,“ dodává Jílek.
Vesnička o 150 obyvatelích přitom ročně přiláká přes 70 tisíc lidí. Nejvíce jich přijíždí v letních měsících, v zimě v období Vánoc. Holašovice jsou i zastávkou pro cyklisty. „Dříve sem občas někdo zabloudil, dnes už je návštěvnost řízena cestovními agenturami. Jsme zachyceni na všech turistických mapách. Současná návštěvnost je mnohonásobně vyšší než kdysi,“ konstatuje pětačtyřicetiletý Jílek, který je starostou již 14 let.
Ostatní místní obyvatelé dávají Jílkovi za pravdu. „Obce se turisté po finanční stránce nijak zásadně nedotýkají. Lidé se tu najedí v restauraci, něco si koupí v koloniálu nebo v infocentru, ale to je asi tak všechno. Za to, že nám koukají do oken, nic nemáme. Tak to prostě je,“ tvrdí Jaroslava Moravcová, která s manželem provozuje koloniál na návsi.
„Několik obyvatel si našlo způsob, jak na turismu profitovat. Je tu obchod s keramikou, jedno návesní stavení je otevřené jako muzeum a funguje tu restaurace. Nebo včelaři, když napíšou na sklenici ‚holašovický med‘, hned se to lépe prodává. Škoda jen, že obec z toho nic nemá,“ dodává Václav Jílek, strýc současného starosty, který před deseti lety spoluzakládal Holašovické Stonehenge. Patří mu jedno z pamětihodných stavení a podle jeho slov mu atrakce na kraji obce částečně peníze vynáší.
Pomáhají dotace
„Holašovice jsou v UNESCO, což samo o sobě může být výhoda, ale není to samospásné. Pokud si má vesnice udržet turisty na delší dobu, je potřeba jim nabídnout i patřičný program a různé akce. Je potřeba prezentovat tuto oblast jako vhodnou i pro další aktivity,“ sděluje Soňa Machová z agentury CzechTourism. Obec každoročně láká třeba na Selské slavnosti.
Do turismu v Holašovicích se přitom ročně investují stovky tisíc korun. Obec v minulosti vybudovala veřejné toalety v koloniálu za milion korun nebo investovala do parkoviště. S pravidelným přísunem financí počítají Holašovice z krajského úřadu, který z rozpočtu ročně uvolní 700 tisíc jako neinvestiční příspěvek. Letošní rozpočet Holašovic činí 7,6 milionu korun.
Jiná dotace pomohla k vybudování kovárny. Do pracovny starých řemeslníků zájemci nahlížejí přes mříž, při slavnostních příležitostech uvidí kováře při své práci. Kovárna stála 2,5 milionu korun. V následujících týdnech turisté v infocentru zhlédnou další novinku, 3D model Holašovic. Ten vyšel na 300 tisíc.
Rozvoj cestovního ruchu má podle Machové pozitivní vliv na infrastrukturu a doprovodné služby, z nichž čerpají turisté i místní. „Jakákoliv snaha o rozšíření turismu se však dotkne právě místních obyvatel a změny je s nimi potřeba dostatečně a včas probírat,“ upozorňuje.
Holašovice tak působí jako lákadlo na turisty, z nichž profitují podnikatelé v jiných vesnicích a městech. „Vedle dalších krásných míst v kraji jsou Krumlov a Holašovice největším tahákem na jihu Čech. Důležité je sem turisty na něco nalákat a oni si další aktivity, za které tu budou nechávat peníze, najdou,“ myslí si starosta Jílek.
Na druhou stranu si však obyvatelé díky tomuto typu turismu stále udržují běžný vesnický život. Obec se nestala skanzenem bez života.
„Jak jsme jen mezizastávkou s minimem ubytovacích kapacit a turisté po chvíli odjíždějí, vpodvečer už je tu klid. Jisté omezení to je. Už člověk třeba přemýšlí, jestli se nepřevléci z domáckého oblečení, byť jde jen na chvíli před dům na náves,“ popisuje Václav Jílek.
Proti turismu se už nebouří
„Proti řízenému turismu se tu nikdo nebouří, přestože občas býval předmětem kritiky. Problémy s narušováním soukromí jsme mívali dříve, když se především asijští turisté snažili dobývat za vrata našich domů. To však prakticky skončilo otevřením jednoho dvora jako muzea,“ pokračuje Jílek.
Většina z místních za prací dojíždí jinam a pár kroků za návsí už na turisty vůbec nenarazí. „My tady na kraji to skoro nevnímáme a nijak nás to neomezuje. Občas sem někdo dojde, podívá se na rybník a jde zpátky na náves,“ říká obyvatelka moderního rodinného domu u břehu rybníka Nekysel, která si nepřála být jmenována.
O zapsání Holašovic, které jsou součástí nedalekého Jankova, do seznamu světového kulturního dědictví rozhodla organizace UNESCO v japonském Kjótu.
„Tenkrát spolupracovaly všechny zainteresované strany, kromě obce okresní úřad, památkový ústav, stát a další instituce. Podklady se musí připravit tak, aby to klaplo napoprvé. Pokud se stane, že se se zapsáním vyčkává nebo se dokumentace komitétu nezdá, už prakticky není šance, že se někdy památka na seznam dostane,“ vysvětlil starosta.
