Lidické matky své děti poznaly i v sochách bez tváře

Praha – Stojí na holé pláni mlčky jako přízraky, nehybné a zapuštěné do samoty. Přesně tak před sebou viděla lidické děti sochařka Marie Uchytilová před více než čtyřiceti lety, když na dušičky roku 1969 pěšky a v rozrušení dorazila do Lidic.

„Vyprávěla mi, že kolem ní byla stříbrná noc a na lidickém hřbitově plápolala světla svíček, která se jí rozpíjela před očima," vzpomíná dcera sochařky Sylvia Klánová. „V tu chvíli už věděla, jak bude její socha vypadat.

Rozhodla se vytvořit memento jednoho konkrétního válečného zločinu, symbol třinácti milionů nevinných dětí, které zemřely ve druhé světové válce."
Po probdělé noci, kterou prochodila Lidicemi a vymýšlela při tom nejlepší místo pro svou budoucí sochu, se autobusem vrátila zpátky domů, do Hodkoviček.
„Celý den nejedla ani nepila a hned si vytvořila sousoší lidických dětí v malém, desetinovém modelu, od kterého se později vzdálila jen v malých detailech," podotýká sochařčina dcera.

Myšlenku na sochu v sobě nosila dlouho

Samotnou myšlenku na dílo, jímž by vyhlásila válku válce, už v sobě ale nosila mnohem déle. „Maminku to napadlo hned po válce v roce 1945," vysvětluje Sylvia Klánová. Tehdy bylo Marii Uchytilové dvacet jedna let. „Přemýšlela, jak by měla téma zpracovat, jakou formou by mohla dát svůj odpor k válce jako obyčejná holka z maličké země světu najevo. A rozhodla se pro sochu, protože tu si může osahat i slepý," dodává.

Při studiích na Akademii výtvarných umění, kde Marii Uchytilovou vedl známý sochař Otakar Španiel, pak zkoumala duši dítěte a její odraz, studovala portréty dětí, jejich podoby a výrazy.

Poblíž výtvarné školy, kde později osmnáct let učila, stála taky mateřská školka. Sochařka potkávala malé děti na vycházkách a pozorovala je při hře, sledovala jejich postoje 
a postavy. To všechno si pečlivě vtiskávala do paměti pro budoucí práci, o níž zatím měla jen nejasné představy. „V té době už navíc měla i své vlastní malé dítě," podotýká její dcera, narozená v roce 1949. Když jí pak na konci šedesátých let zasáhl 
a docela pohltil nápad vymodelovat sochy 82 lidických dětí, jejichž životy zadusily v roce 1942 výfukové plyny v nacistickém vyhlazovacím táboře Chelmno, rozjela se nejdřív za přeživšími ženami z Lidic. „Všechny prý byly nadšené," uvádí Sylvia Klánová.

„Řekly jí: Udělejte to. My za to budeme bojovat." Vyprávěly jí o všech lidických dětech a daly jí zblízka nahlédnout do bolestné propasti, která po nich zůstala.
Ačkoli si mohla prohlédnout také fotografie zavražděných potomků, dohodla se s lidickými ženami, že zachová jen výšku, proporce a pohlaví jejich dětí a že tváře soch zůstanou anonymní.

Dvacet let práce

Tak, aby se každé z 82 lidických dětí mohlo stát zástupcem více než 158 tisíc dětských obětí války. „A přesto lidické matky své děti mezi sochami poznaly," poznamenává Sylvia Klánová. Marie Uchytilová pracovala na sousoší dvacet let. „Dívala jsem se na ni při práci. Pracovala srdcem, mozkem i rukama. Aby mohla sochy vytvořit, musela prožívat osudy dětí znovu a znovu.

Řekla mi, že s tím jí nikdo nemůže pomoct," podotýká její dcera, která po celou dobu sledovala, jak se v ateliéru postupně rodí nové a nové „lidické děti". „Prvních deset let pracovala dvanáct až osmnáct hodin denně. Dovolená ani víkendy pro ni neexistovaly. Nechodila nikam, to lidé chodili za ní."

V březnu roku 1989 bylo konečně všech 82 sádrových soch hotových. Zbývalo odlít je z bronzu. V předvečer sametové revoluce, 16. listopadu 1989 však Marie Uchytilová náhle zemřela. Nikdy tak neměla příležitost vidět své celoživotní dílo dokončené a na místě, které mu kdysi uprostřed noci zesnulých vybrala.
Na dokončení pomníku v bronzu pak pracoval Jiří Václav Hampl, manžel Marie Uchytilové. Všech 82 dětí Marie Uchytilové se na lidické louce poprvé sešlo v roce 2000, jedenáct let po smrti jejich patronky.

V současnosti žije už jen šest ze 143 lidických žen a 13 ze 17 dětí, které se po válce vrátily zpět do vlasti.

ANNA DVOŘÁKOVÁ

Autor: Redakce