„V posledních letech jsem se hodně zajímala o to, co se stalo s mými předky. S internetem je vše jednodušší. Začala jsem hledat další informace, rozesílala e-maily, kamkoliv jsem mohla. Věděla jsem, že má rodina měla původ v Humpolci a pak se přestěhovala do Žďáru. Rozhodla jsem se vzít své čtyři děti a ukázat jim naše kořeny,“ říká Aliza Mizrachi, proč se během letošního léta vydala na Vysočinu.
Její dědeček Karel Lengsfeld žil nejdříve v Humpolci, ale v roce 1924 se přestěhoval do Žďáru.
„Stejně jako jeho bratr Jindřich Lengsfeld měl obuvnickou firmu v Horní ulici, kde zaměstnával kolem dvaceti až třiceti lidí,“ popisuje žďárský historik Miloslav Lopaur.
Podle Františka Mokrého, autora publikace Ševci a boty ve Žďáře, se u Lengsfeldů šila dětská, dámská i pánská laciná komerční obuv. Typické pro firmu byly rovněž koželužské vysoké boty a také horácké dřeváky s koženým svrškem ze zbytků.
Před rokem 1930 koupil Karel Lengsfeld od Salomona Löwyho dům na rohu dnešní Nádražní a Sadové ulice a výrobu zvětšil.
Fotogalerie |
„Karel Lengsfeld dům rozšířil směrem do Sadové ulice a navíc přistavěl celé jedno patro, kde bylo sídlo firmy a kde rodina také bydlela v místech dnešní prodejny rybářských potřeb,“ popisuje historik.
Našla chyby na památníku obětí druhé světové války
I tam vedly kroky rodiny Mizrachi. Ještě předtím však v sousedním parku navštívili památník obětí druhé světové války.
A byly to pro celou rodinu mimořádné chvíle. „O památníku jsem dosud neslyšela. Jsou na něm ale i chyby,“ uvedla Mizrachi.
Její slova potvrzují také místní historici a badatelé. Navíc chybí na deskách kolem padesáti jmen židovských obětí a dalších padlých na konci války.
„Přijeli jsme z Humpolce, kde se stále nacházejí původní budovy. A moje babička je pohřbena na tamním židovském hřbitově. Nikdo další, protože zahynuli při holokaustu. Babička zemřela už před válkou,“ líčí Aliza Mizrachi rodinnou historii.
Karel Lengsfeld, který se po smrti babičky Alizi Mizrachi podruhé oženil a po čtyřech dětech z prvního manželství měl další dvě děti, musel v roce 1941 nastoupit transport do Terezína. Jeho život pak skončil v koncentračním táboře - buď v Osvětimi, nebo Lublinu, zde se zdroje rozcházejí.
Otec patřil k nejaktivnějším v pražské židovské komunitě
Jak se stalo, že rodiče paní Mizrachi stačili utéct před Hitlerem? Její otec Jaroslav Svoboda patřil mezi nejaktivnější členy židovské komunity v pražském Hagiboru.
„Věděl, že když přijdou nacisté, bude jedním z prvních, koho odstraní,“ popisuje pohnuté časy.
K odchodu do bezpečí vyzýval i další příbuzné, ale marně.
„Maminka, která byla v té době provdaná teprve šest měsíců, s manželem do Palestiny odešla v březnu 1939. Pak už tam zůstali, i když život v Palestině nebyl pro židovské přistěhovalce vůbec snadný,“ říká Aliza Mizrachi, která nemá žádné sourozence. Její otec si založil v přístavním městě Haifa taxislužbu a později agenturu pro masokombinát. Jako dobrovolník se navíc věnoval sportovní organizaci Maccabi.
Když se Aliza vdala, provozovala v židovském státě Izrael nejdřív lékárnu. „Před 27 lety jsme s manželem začali podnikat. Nejdřív jsme měli výrobu plastů, později jsme se zaměřili na výrobu nylonových nákupních tašek,“ prozradila.
Do země svých předků se poprvé podívala v roce 1989. Teď navštívila s rodinou i Prahu a Terezín.
