Michaela Nosková má za sebou řadu skvělých rolí v představeních po celé České republice. V současnosti září také v inscenaci operety Franze Lehára Veselá vdova, kterou připravilo plzeňské Divadlo J. K. Tyla v koprodukci s divadlem v Karlíně.
Jak spolupráce se západočeskou scénou vznikla?
Začalo to před několika lety, kdy jsem v Plzni účinkovala v operetě Netopýr. Režisér Petr Novotný si tehdy vybral část obsazení v Plzni a zbytek přivezl z Prahy.
Veselá vdova patří k nejznámějším operetám vůbec. Jak se vám líbí aktuální adaptace?
Podle mě je moc krásná a neskutečně se povedla. Ať už co se týče scény, nebo kostýmů. Hlavně je tam nádherné obsazení. Já si pamatuji, že když jsem se na začátku dozvěděla, kdo tam účinkuje a kdo se mnou bude zpívat duety, tak mi minimálně polovinu zkoušení nebylo psychicky dobře. Pořád jsem si totiž představovala, že se mnou zpívá Aleš Briscein, Richard Samek nebo Tomáš Kořínek. Byla jsem nervózní, že budu zpívat vedle těch velkých operních zpěváků. A nakonec to bylo super.
Představení se střídavě objevuje na scéně plzeňského Nového divadla a na jevišti karlínské scény v Praze. Jak složité je hrát stejnou roli na dvou místech?
My se v roli alternujeme s Radkou Sehnoutkovou. Většinou to máme rozdělené tak, že ona hraje spíše v Plzni a já v Praze. Myslím, že je to tak i smysluplnější. Přece jen ji zná spíše plzeňské publikum a mě zase to pražské. Ale občas si to prohodíme, kdy je třeba. Změna prostředí je náročná, hlavně co se týče zvuku, protože v Karlíně je úplně jiný než v Plzni. Už jen proto, že pražská scéna je klasické staré divadlo, které funguje jinak než nová scéna.
Inscenaci režíruje ředitel Divadla J. K. Tyla Martin Otava. Jak se vám s ním spolupracuje?
Výborně. Musím říct, že mě pozitivně překvapil. Každý režisér má jiný styl. Třeba Petra Parvoničová, která také často v Plzni režíruje, všechno bere spíše z pohledu choreografie. Martin Otava se zase zaměřuje na zcela jiné věci. Vzhledem k tomu, že se hodně věnuje klasickým dílům, dokáže dát představením určitou nonšalantnost. To hezké, co opereta potřebuje. Hodně se zaměřuje na herectví, aby všechno mělo šmrnc a glanc. Jde o moc příjemnou práci.
Postava Valencie, kterou ztvárňujete, má v představení poměrně velký prostor a pro děj je důležitá. Jak jste s touto úlohou spokojená?
Valencie je krásná role, moc jsem se na ni těšila. Měla jsem trochu štěstí i v tom, že moje pedagožka Pavla Břinková, která mě učí už deset let zpívat, ji ve své kariéře hrála mnohokrát. Díky tomu jsem měla možnost se s ní na roli dobře připravit. Valencie je vlastně taková klasická ženská, prostě trošku mrcha. Myslím, že každá žena z ní v sobě kus má. Na jednu stranu se snaží být věrná svému muži, ale na stranu druhou si užívá toho, že se o ni uchází někdo mladý, zajímavý. Baví ji flirtování, ale k ničemu víc nedojde. Pro mě je fajn, že to celé skončí hezky, že všichni jsou nakonec spokojeni. To mám na operetách hrozně ráda.
Jedním z důkazů, že vám postava sedla, je i fakt, že jste se za ni dostala do širší nominace na cenu Thálie. Jaké jste měla pocity, když jste se to dozvěděla?
Moc mě to potěšilo. Už proto, že nominace dostávají zejména muzikály. Je to logické, protože ty jsou dneska více zprofanované. Když je nominována opereta, je hezké, že si jí někdo všimne. Je třeba také říct, že si nemyslím, že by to bylo jen o výkonu, ale právě o díle jako takovém. Prostě jde o krásně udělanou operetu. Diváci přijdou a vidí nádhernou světelnou show, krásné kankány, lidi, kteří dělají dobře své řemeslo. I proto ta nominace přišla. Nejen za to, že Nosková dobře zazpívala operetu. Ale za celé představení, to je super.
Zdá se, že spolupráce s plzeňským divadlem vás baví. Nechystáte v blízké době nějakou další?
Ano. V Plzni se už nějakou dobu hraje muzikál Joseph a jeho pestrobarevný plášť. Volal mi režisér Lumír Olšovský, zda bych si v něm nechtěla zahrát. Takže od prosince mě budou moct lidé v Plzni vidět v roli vypravěčky. Hrozně moc se těším. Jsem ráda, že si na mě Lumír vzpomněl s tak krásnou rolí. Protože autor muzikálu Andrew Lloyd Webber je v oblasti muzikálů prostě pán.
Příští rok slavím patnáct let od začátku své kariéry. Je neuvěřitelné, že jsem stihla nějakých devět světových titulů, třeba Bídníci nebo Mamma Mia! A dalších více než dvacet muzikálů českých plus nějaké operety. Toto úžasné období jsem završila Webberovou Evitou, což je společně s Fantomem opery asi největší sen každé muzikálové herečky. A říkala jsem si, co budu dělat dál? Co pro mě může být více než tohle? A pak mi Lumír nabídne roli, která je podobně jako Evita na jevišti od začátku do konce. Už jsem skoro nečekala, že přijde ještě taková krásná role.
Muzikálový soubor plzeňského divadla je neustále na vzestupu. Co na jeho kvalitu říkáte?
Lumírovi Olšovskému se podařilo dát dohromady skvělý tým lidí. Dělají vynikající práci. Fakt, že vede soubor právě on, je pro divadlo neskutečně pozitivní. Ta díla, která se tam teď dělají, jsou skvělá. Mají s dramaturgem Pavlem Bárem velký přehled. Je to až neuvěřitelné, nevím o divadle v Praze, kromě karlínského, které by mělo na repertoáru několik tak velkých světových titulů. Je to jenom dobře.
Mluví se o plzeňských muzikálových inscenacích i v Praze?
Rozhodně. Určitě častěji než třeba o brněnských, vlastně asi nejvíce ze všech mimopražských. Je to samozřejmě i kvůli tomu, že do Plzně je nejblíže a není problém tam za divadlem dojet. Nicméně velkou roli v tomto směru hraje i kvalita. Hrají se tam tituly, na které si v Praze třeba ani netroufnou, nebo na ně nemají lidi. Shodou okolností jsem zrovna nedávno Lumírovi říkala, jak před ním smekám, že si troufá i na takové muzikály, jako je například Billy Elliot. Jde o věc, kterou v Praze lidé z branže hodně rozebírali a řešili, že by bylo skvělé takový muzikál udělat. Třeba Ivana Chýlková ho viděla v Londýně pětkrát a vždycky říkala, že je to jeden z nejlepších muzikálů. K tomu dodávala, že se u nás zinscenovat asi nedá, protože tu nejsou vhodní lidé. A ten Lumír se do toho prostě pustil. Šlo o velký risk a nakonec všem vytřel zrak.
Je ještě nějaký titul, který vás v Plzni zaujal?
Z těch připravovaných rozhodně American Idiot. To bude pecka! Když jsem to slyšela, že ho budou dělat, říkala jsem si: Ty kráso, to jsem nečekala, že to někdo tady udělá. Ten muzikál je skvělý, má několik ocenění. Když jsem viděla ukázky z Ameriky, vypadaly úžasně.
Kde všude kromě Plzně v současnosti hrajete?
Já jsem se hodně přesunula z Prahy do oblastních divadel. Mám pocit, že v nich je to více v klidu. Nejsou tam ty pražské řevnivosti a zákulisní boje. Člověk se tam cítí velmi příjemně, pokud zapadne do kolektivu. Kromě Plzně a Budějovic hraji ještě tři inscenace v Ústí nad Labem.
Na co dalšího se připravujete?
V Praze bychom měli chystat muzikál We Will Rock You. Premiéra by měla být v dubnu. Také se nám do Kongresového centra vracejí Děti ráje. S těmi oslavím už deset let. Jinak kromě hraní se věnuji také své agentuře. S přítelem produkujeme různé muzikály a koncerty. Nechci se dostat do fáze, že už přicházejí jen menší role a nebo už nepřicházejí vůbec. Člověk se pak dostane do stavu, že musí brát všechno a začne mít vnitřní pocit neuspokojení. Do takové situace bych se dostat nechtěla. Proto jsem se rozhodla rozjet jiný projekt co nejdříve. Abych se postupně přesunula do produkce.
Vlastní agentura, divadelní představení po celé republice a do toho péče o dceru Elišku. Jak těžké je všechno zvládat?
Tak předně musím říct, že Eliška už hraje taky. Ve dvou představeních. Nebylo to o tom, že bych šla za producenty, a řekla jim: vezměte moje dítě. Zájem projevili sami. Je to asi hodně tím, že jak ty děti vyrůstají v divadle od mala, mají úplně jiný přístup, nemají strach. Nebojí se jeviště, fungují tam přirozeně. Pro divadelní produkce jsou tak mnohem zajímavější. A obávám se, že ty dvě inscenace nejsou konec. Myslím, že to bere jako zábavu, herectví se jí líbí, ale nemyslím si, že by si ho chtěla zvolit jako profesi. Mám pocit, že směřuje jinam.
Letos uplyne čtrnáct let od doby, kdy jste se stala finalistkou soutěže Česko hledá SuperStar. Jak na účast v ní s odstupem času vzpomínáte?
Úplně na začátku jsem tam šla kvůli tomu, abych dostávala velké role v muzikálech. Přece jen i tehdy u nás byla spousta produkcí, které obsazovaly hlavní role podle toho, jestli jsou ty tváře známé. To byl můj hlavní cíl. To se splnilo. Na druhou stranu mi trvalo nějakých šest let, než jsem veřejnost i kolegy z branže přesvědčila, že nejsem jenom nějaká rychlokvaška ze SuperStar. Možná, že kdybych v soutěži nebyla a těch sedm let pracovala, dostala bych se do stejného místa. Je ale pravda, že díky SuperStar jsem si mohla zahrát více krásných postav. Moje první role byla v Karlíně Lucy v Jekyll a Hyde. Bylo to náročné a hodně nové. Dlouho šlo pro mě o top roli. Překonala ji až Evita. Prostě SuperStar byla, pomohla mi a nelituji, že jsem se jí zúčastnila.
