Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Herec Tokoš by oslavil 95 let. Role mu divák věřil, vzpomíná režisér Olmer

  17:18
Lubor Tokoš se do srdcí televizních diváků zapsal nejen jako poťouchlý dědeček v Duhové kuličce, ale i jako král v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci, malíř Nejezchleb ve Smrti krásných srnců či Antonín Dvořák ve Lvu s bílou hřívou. Ve středu by oslavil 95 let.

V březnu 2002 Lubor Tokoš převzal divadelní Cenu Thálie za celoživotní mistrovství. | foto: MAFRA

Na tu scénu se nedá zapomenout. Starý muž s uličnickým výrazem ve tváři má všechno na vteřinu spočítané. Na lavičku položí dvě vajíčka, která se kutálejí k jejímu konci. Dobře ví, že za chvíli vyjde jeho zeť, na nějž tuto kulišárnu narafičil, a sedne si přímo na ně.

„Když se řekne Lubor Tokoš a film, vybavím si Duhovou kuličku. Určitě mu tato role dědy seděla, bylo v ní hodně z něj,“ je přesvědčená Zuzana Baťová, spolumajitelka zlínské Hospůdky U Kovárny, kde Tokoš patřil mezi štamgasty a posléze se stal i rodinným přítelem.

Fotogalerie

„Byl to skvělý chlap, kamarád, dobrosrdečný, byla s ním legrace,“ doplňuje její manžel Zbyněk.

Celkem ztvárnil na čtyři desítky filmových rolí. Řadu snímků natočil ve zlínských ateliérech. Nezapomenutelně už v mládí hrál Simona Harta v Zemanově Vynálezu zkázy, objevil se ve filmech pro děti kmenového kudlovského režiséra Josefa Pinkavy Pohlaď kočce uši nebo Výbuch bude v pět. Velkou roli stárnoucího učitele klavíru mu svěřil Vít Olmer ve snímku Sonáta pro zrzku.

„Tehdy jsem nemohl v Praze točit, měl jsem zákaz. Ve Zlíně mi nabídli tento film a hned jsem věděl, že pro tu roli učitele je Tokoš jako stvořený. Byl v ní bezvadný, opravdový, člověk mu to zkrátka věřil. Tím, že kromě herectví i maloval, měl v sobě něco navíc,“ vzpomíná režisér Olmer.

Stal se zlínským patriotem

Známý herec a držitel Thálie za celoživotní dílo se narodil ve Šternberku. Dětství a mládí prožil v Hodoníně, pobýval i v Hluku na Uherskohradišťsku, ale posledních téměř třicet let až do své smrti v roce 2003 žil ve Zlíně. Tam měl také v letech 1980 až 1985 své poslední angažmá. Spolupráci s divadlem později ještě obnovil.

„Když jsem nahrával Starozlínské pověsti, řada lidí se divila, že dobře mluvím nářečím. Myslím, že když má člověk k něčemu vztah a má to rád, pak to jde,“ říkával Lubor Tokoš.

Prošel scénami v Brně, Hodoníně, Uherském Hradišti, Ostravě, Olomouci i Praze.

„Nikdy jsem nečekal na roli, nikdy jsem nic nechtěl hrát. Hrál jsem jen to, co mi dali. A vždycky to byly krásné role,“ povídal o své celoživotní pouti divadly.

Osobitý hlas zúročoval i v divadle

Nejvíce doma se však cítil ve Zlíně. Stal se velkým zlínským patriotem. Byl u zrodu Lešetínského fašanku, který z recesistické akce pro pár přátel vyrostl do programu pro tisíce lidí. O víkendu se uskutečnil už devatenáctý ročník (viz též Masopustní veselice ovládla centrum Zlína. Dorazily tisíce lidí).

„Když začal chodit k nám do hospůdky, přinesl si noviny, sedl si někam do rožku a byl tam úplně nenápadný. Později jsme se spřátelili, jezdíval s námi na výlety, houbařili jsme. To už jsme ho posadili ke štamgastskému stolu,“ vzpomíná s úsměvem Baťová.

Lubor Tokoš vynikal také osobitým hlasem, který zúročil i v rozhlase. Kromě sportovních reportáží pro něj vytvořil stovky pásem, desítky rozhlasových četeb a her.

„Potkali jsme se v rozhlase při natáčení jedné hry. Měl ohromné charizma, smysl pro humor, sarkasmus a ironii. Rád vařil a rád o tom povídal. Měl velmi rád život. Na cizí mohl působit jako bručoun, ale já si ho pamatuju jako člověka velmi laskavého. Svým vyprávěním o divadle mě navnadil do Zlína,“ řekla herečka Městského divadla Helena Čermáková, kterou jako spoustu jiných známých obdaroval obrazem. Malování bylo totiž jeho velkou láskou.

Autor: