Nemůžu dál jen čekat, říká herec Sklenář. Z Klicperáku jde na volnou nohu

  7:58
Léta platil za oporu souboru a jednoho z nejoblíbenějších herců hradeckého Klicperova divadla. Všestranný herec, zpěvák, muzikant i režisér Jan Sklenář divadlo opouští, odchod si dal ke svým loňským čtyřicátinám. Nejde však do jistoty nového angažmá, ale na volnou nohu.

Vítězný únor v Klicperově divadle v Hradci Králové | foto: Archiv Klicperova divadla

V Karlíně je zloduchem Moriartym v Legendě jménem Holmes, dohrává muzikál Mauglí, patří k družině zpěváků okolo Michala Horáčka.

V Klicperově divadla nastudoval komedii Bez bab! aneb Kutloch, která se hraje dodnes, záhadou velikosti kruhů v obilí však zůstává, proč už nedostal další šanci. Režíruje tedy - a úspěšně - jaroměřské ochotníky ze souboru Vrchlický. Zpívá s Police Symphony Orchestra a pro rozhlas připravil memoáry Soni Červené Stýskání zažehnáno, jež vyšly i na CD.

V rozhovoru pro MF DNES se ohlíží za hradeckou kapitolou. Snad nebude vadit, že jako letití přátelé zůstaneme u tykání.

Pamatuješ si, kdy jsi poprvé vkročil do Klicperova divadla?
Bylo to v březnu roku 2001, kdy jsem na pozvání Vladimíra Morávka přijel na premiéru Tří sester. Tehdy, uhranut hradeckým Hamletem na zájezdu v Brně, jsem poprvé přijel do Klicperáku a byl jak v Jiříkově vidění: krásné osvětlené nádvoří divadla plné lidí s vínem, démonické a uhrančivé představení, herci podobající se spíš zvěři na popremiérovém večírku – já, nervózní nevkusně obrýlený mladík kouřil jedno retko za druhým a nestačil se divit. Další návštěvou byl festival Divadlo evropských regionů, další velká jízda. Tehdy to tu bylo na české poměry opravdu nevídané!

Co byla první role?
Stafáž v Goldflamově Červené knihovně, sólovém koncertu Kamily Sedlárové. První velká, rád používám pojem titulní, byla Nepohodlný indián.

A která byla ta nejmilovanější?

Ještě stále je: Oskar v Oskarovi a růžové paní s Martinou Eliášovou. Ale rád vzpomínám i na jiné - jakákoliv role s Luborem Novotným, tedy Nepohodlný indián, Sestra Vražda, Ignác v Ještěrech, Domin v R. U. R, Vašek v Prodance, Mrzák Innishmaanský, Věc Čapek, role s Pavlínkou Štorkovou, Kamilou Sedlárovou, Martinou Novákovou... Teď po létech jsem nejvíc vděčný za Fernanda Krappa, který jí napsal dopis se Sárou Venclovskou a taky Kubou Tvrdíkem.

Kdo ti nejvíc pomohl?
Řekl bych, že jakákoliv krize anebo když mi někdo nabídl možnost nového horizontu. Po studiích to byli Zeman s Morávkem, Drábkova nabídka na první velkou roli po letech nebo první režie. Určitě to bylo setkání s Horáčkem a Hapkou a jejich kolektivem, setkání a dlouholetá spolupráce s režijním duem SKUTR, nabídka jaroměřských ochotníků rozvíjet se v režii, angažmá v Police Symphony orchestře, nabídka režie od Pavla Krejčího v Českém rozhlase.

Ale poznal jsem, že i konflikt, jak tvůrčí, tak osobní, pakliže je nezbytný, je velmi důležitý. Zajímavé je, že pocit štěstí trvá vteřiny, pocity naštvání zase hodiny a dny a mezi tím je období let, kdy se tu a tam cítíš naplněně, tedy dobře, a tu a tam nevyužitě, nezáživně, tedy nic moc, špatně, ale je to standard. A míra nadšení nebo frustrace je přímo úměrná poměrnému zastoupení těchto dvou nejběžnějších položek. Člověk se musí začít starat trochu i o sebe a pokoušet se realizovat v tom, kde je dobře a co ho zajímá.

Fotogalerie

Na které režiséry nejvíc vzpomínáš?
Ke zmíněným patří J. A. Pitínský, se kterým jsem paradoxně nikdy neměl možnost pracovat. Ale uhranul mě, a tak ho sleduju. U Ivana Baladi jsem si vystudoval další hereckou školu, s Františákem cítím souputnictví na dálku, v Holcovi jsem objevil vzácnou schopnost, u mladších tvůrců málo k vidění, syntézu fantazie, pracovitosti a zodpovědnosti.

Za Morávka a Zemana se mluvilo o divadelním zázraku. Jak jsi ho prožíval?
Já do něj už vstoupil. Líznul jsem si jeho vrcholu a byl pak svědkem spíš úpadku. Zní to smutně, ale smutné to není. Muselo to tak být, nebo muselo – spíš to tak bylo. Vždycky záleží na lidech. Bylo to opojné. Představ si, že vstoupíš do kolektivu, k němuž vzhlíží celá tehdejší divadelní veřejnost a staneš se jeho součástí. Procházíš o festivalu městem, které rezonuje a tepe energií toho kolektivu, který tě právě přijal. Ředitel Zeman se pořád odněkud vrací s nějakými cenami, za které buď ještě nemůžeš, nebo později už trošku ano.

Hlavním znakem byla odvaha a velkorysost, duch a myšlenka. Ale kdo říká, že se ten zázrak nemá v blízké budoucnosti opět stát? Dobré je, že i po takovém lehkovážnějším období stojí Hradec na divadelní mapě stále důstojně.

Tvůj odchod nazrával, nebo to bylo náhlé rozhodnutí?
Zrál už léta, ale řekl bych, že dřív nenastal ten správný čas a také jistý strach mi zavazoval oči. Já už pár let cítil jistou stagnaci, jednak proto, že jsem neměl možnost pracovat systematicky na něčem, co by ode mne vyžadovalo něco víc, než čím tak člověk běžně disponuje, a taky se víc řešil Facebook a čísi vlastní prospěchy než divadlo a lidi. A tak jsem si začal dovolovat v Praze, zejména se SKUTRy v Mauglím v Kalichu a v Romeovi na Hradě a v posledku s Ondrou Brzobohatým v karlínském Holmesovi, čímž pokračovala letitá známost přes Hapku a Horáčka. Obrovskou vzpruhou a novým obzorem bylo pracovat s ochotníky a vzdělávat se v režii. A tak se člověk léty zoceloval, tříbil si názor a vkus...

Co tedy bylo hlavním důvodem?
K tomu se dostanu. Až jsme si doma ke svým čtyřicátinám nadělili nečekaný dárek. Uvědomění, že zhruba půl našeho hypotetického života uběhlo, je nenávratně pryč a že už nechceme být závislí na libovůli kohosi, ale chceme si zbytek - opravdu půlku?, nebo už jen měsíc? - svého života aranžovat a vytvářet podle svých představ. Nechceme být už tak závislí, chceme si vybírat kvalitu a podle svého vkusu. A zkusit třeba ještě něco jiného, s někým třeba úplně jiným, než bylo chtě nechtě doposavad vnucováno.

Jsem nejen herec, ale taky zpěvák, muzikant, zajímá mě režie, jak na divadle, tak v rozhlase, zajímám se o lidi, píšu, chci točit, nahrávat. A žiju! Partner Míra Zavičár, fantastický a osobitý herec a hlasař, léta toužil po životě v Praze, tak jsme si ji k naší svatbě ještě tak trochu přibalili. Být v angažmá je sice v něčem výhodné, krásné, ale taky strašně svazující a mít tolik zájmů a být v nich relativně úspěšný, je zase nemyslitelné pro vaše nadřízené. Byl to bludný kruh a vystoupit z něj byla jediná možná záchrana.

Už tušíš, co ti bude chybět?
Být v Klicperáku byla pro mne asi ta nejdůležitější okolnost mého dosavadního profesního života. Ta výjimečnost našeho divadla, jiný náhled na věci. Zažít manažera typu Ladislava Zemana je zpětně obrovská deviza. Divadelní obrazy a metody Vladimíra Morávka v jeho hradeckém období, z toho čerpám pořád, a to jsem nebyl žádný jeho oblíbenec. Sledovat Drábka v jeho raných inspirativních pracích, pozorovat při práci herce Pecha, Mazáka, Hřebíčka, Zapletala, Eliášovou, Štorkovou, Korejtkovou, Valchařovou, vidět zářit Smečku, Mastix, zažít, jak vám před očima z batolat kolegů - Anežky Malé a Klárky Horákové - vyrostou krásné, dospělé slečny, úspěšné muzikantky – to je zázrak, nebo jak se Loubalka pere s dospělostí, spřátelit se se Soňou Červenou, začít si se SKUTRy! Klicperák byl svou dobou takovým jedním českým divadelním centrem.

Divadlo je velice složitý a lidsky provázaný mechanismus, od techniky, vlásenek, garderoby přes výrobu, vrátnici až po Pentagon. Nejde, aby vám někdo z těch lidí a zážitků nechyběl. Ta souvislost s celým regionem, vazby na další instituce a spolky, všude kamarádství a přátelství - muzeum, Filharmonie, Drak, vejšky, starostové, ochotníci Jaroměř, Střezina, PSO v Polici, kapely, Pokusilovi, Neratov, hospodští, diváci! A proto co nejvíc těchto vazeb chci uchovat a opečovávat. Divadlo je takové, jací jsou lidé v něm. My jsme přes všechno dobré i zlé byli rodina. Ta mi asi chybět bude.

Jak se cítí herec po čtyřicítce spjaté hlavně s divadlem? Může si dovolit krok do neznáma?
Musí si to dovolit! Vždyť teprve přichází do nejlepších let! Pokud cítí, že stojí na místě, musí to udělat. Rostete a vyvíjíte se tím, že vám dá někdo možnost pracovat, vydat se, tvořit. Dá vám důvěru! Pokud tu možnost nemáte nebo ji máte velmi omezenou, musíte jít dál. Myslím, že je velmi důležité hledat. Já se rozhodl pro hledání. Neodcházím za něčím konkrétním, odcházím hledat pro svůj „zbytek“ života další motor, smysl, dobrodružství, novou zkušenost. Autisticky jsem se díval na horizont, když vycházelo nebo zapadalo slunce. Bylo tedy potřeba vyrazit, čas nazrál, už se nejde dívat a čekat. Zaplať pánbůh, že na to nejsem sám.

Tady v kraji necháš vysokou popularitu i jaroměřské ochotníky, které jsi třikrát režíroval?
Neříkej necháš, tak to není. Rozhodně budeme ve spolupráci pokračovat. Stejně jako s orchestrem, sousedy na vsi, kolegy z Klicperáku, určitě budu usilovat o další spolupráci. Mimochodem, náš ochotnický Lakomec bude v říjnu v Polici a Červeném Kostelci, na lednový Galakoncert v pražské Lucerně k 10. výročí Police Symphony orchestry se už prodávají lístky, chystáme otevření hradeckého muzea, pojmenování náměstí před univerzitou na náměstí Václava Havla, k tomu dohrávání, Fernando Krapp... Nedrobme si nadměrně životy politikou a jejími zlodějnami, šašky a klamy, žijme své životy a starejme se o ně, žijme je spolu a z očí do očí, na férovku. Zlo se usvědčí a umlátí samo. A hlavně omezme ty onanie na sociálních sítích.

Jaké jsou tedy tvoje plány?
Chci dát dohromady jazyky, najít práci u mně blízkých tvůrců, sám něco stvořit, napsat, zrežírovat, snad už konečně dojde k natočení léta vysněné autorské desky, nejlíp vinylu, v rozhlase nás čeká spousta práce. Chci si zajet do Klicperáku na Strýčka Váňu, chceme s PSO vyprodat Lucernu, s jaroměřskými ochotníky secvičit čtvrté představení, filmovat, chci mít čas na to stavět tůně a kultivovat doničenou krajinu, no a konečně přejmenovat hollywoodské Oskary na Honza awards! Zdá se ti to moc? Není, s dobrými lidmi kolem sebe toho zvládneme mnohem víc.

Autor: