Oslepl jsem! První myšlenka, která Vojtěchu Žochovi prolétla hlavou. Kolem hvízdaly střely z kulometů, vybuchovaly granáty, i přesto se na chvíli zmateně zastavil. Měl ale štěstí. Jen ho oslepila vlna bláta a vody, která se 10. března 1918 na bojišti první světové války zvedla po dopadu dělostřeleckého granátu.
Naštěstí neexplodoval, a tak si československý legionář z 8. roty Hanáckého pluku u Bachmače na severu Ukrajiny jen mokrým rukávem protřel zalepené oči. Pak utíkal dál s rozkazem, který měl vyřídit spolubojovníkům. Smrtícím deštěm střel ze zbraní německé armády prokličkoval šťastně. Po válce pak žil v Tvorovicích na Prostějovsku.
I on tak před sto lety pomohl k historickému vítězství československých legií u Bachmače. Legionáři tehdy byli v úzkých. Rusko, na jehož území legie vznikaly a bojovaly, bylo rozbouřené po bolševické revoluci. Navíc už platil brestlitevský mír, podle něhož Rusko nesmělo na svém území legionáře trpět.
Aby toho nebylo málo, samotná Ukrajina se od něj odtrhla a pustila Němce na své území. Čechoslováky začala pálit půda pod nohama.
„Pokud by se naše pluky dostaly do zajetí, hrozil by jim tragický konec,“ zdůrazňuje Milan Žuffa-Kunčo, předseda olomoucké jednotky Československé obce legionářské.
Zatímco v noci vojáci čelili mrazu, ve dne se brodili bahnem
Jedinou nadějí byl ústup. Legionáře ale brzdila rozbahněná krajina se zbytky sněhu. Při vyčerpávajících pochodech se jí brodili celé týdny. V noci sice byl až desetistupňový mráz, přes den ale první jarní slunce vše opět rozpustilo. Vojáci tak budou později vzpomínat doslova na „bezedné cesty“.
Držte se, Hanáci!Legionáři nebyli první, kteří v pojmenování svého pluku měli přízvisko „Hanácký“. Byť se po jejich jednotce v Olomouci jmenují kasárna a ulice, původně patřilo méně známému 54. Hanáckému pluku rakousko-uherské armády. Od 19. století je pevně spjat s Olomoucí, jeho kořeny sahají až ke třicetileté válce. Na praporu měl od 19. století heslo „Držte se, Hanáci!“ na památku posledních slov padlého velitele. Také 54. původní „Hanácký“ pluk se zapojil do první světové války, šlo o poslední kapitolu jeho třísetleté historie. Uzavřela se v Itálii, kde v Dolomitech bojoval po zhroucení ruské fronty. Odtud se jeho muži vraceli do Československa, kde se sloučili s legionářským plukem, jenž převzal jejich staleté přízvisko. |
Větší šanci dostat se včas z německých kleští jim dávaly vlaky, právě proto se do dějin zapsal Bachmač, dodnes důležitý železniční uzel. Město a jeho nádraží bylo třeba proti přesile udržet do doby, než z něj všichni legionáři odjedou.
To byl úkol pro několik československých jednotek, mimo jiné pro 6. československý střelecký Hanácký pluk. V rozmezí 8. až 13. března 1918 při bojích v rovinatém okolí Bachmače přišel o 22 mužů, dalších 126 bylo zraněno, 14 zmizelo.
„A i když se ústupová akce podařila, dohromady padlo téměř 300 našich vojáků,“ upřesňuje Žuffa-Kunčo.
Velmi důležité bylo pro vítězství obrovské bojové nadšení legionářů, kteří se rvali za svobodu budoucího Československa.
„Bojovalo se celý den. Naši hoši, ač neúplně vyzbrojeni, bili se s početnějším nepřítelem hrdě a statečně. Velitelé nemohli mnohdy udržeti vojáky, jak se s elánem vrhali na nepřítele. K večeru tak ustoupil. Je radost sledovati počínání Hanáků, kteří zde dostali první křest ohněm,“ připomněl v roce 1938 v knize k 20. výročí bitvy rodák z Prostějovska generál František Kravák, jenž u Bachmače bojoval jako velitel čety.
Mnozí žehrali, že z nás budou ošklivé mrtvoly
Ve vzpomínkách legionářů se navzdory válce dají najít i úsměvné pasáže. Hrůzám na frontě se snažili čelit humorem. Jiří Čermák tak v roce 1938 vzpomínal, že jako obránci Bachmače byli neoholení a neupravení.
„Mnozí z nás žehrali, že z nás takhle budou ošklivé mrtvoly,“ napsal Čermák. Část vojáků se proto nedaleko nádraží zastavila u místního holiče. Chtěl peníze předem, vojáci ale žádné neměli.
„Od svého požadavku a i od zásadního odporu ustoupil, když místo peněz každý zákazník vytáhl z kapsy bombu a položil si ji na klín. Naopak obsloužil pod tímto mohutným dojmem nevítané hosty velmi rychle a zručně, jen aby byli raději zase z krámu venku,“ vylíčil Čermák.
„Alespoň se zasloužil trochu také on o obranu Bachmače, že obětoval jejím obráncům nezištně část své práce i zisku, byť ne dobrovolně,“ dodal.
