Některé trofeje rozdal po válce dětem, říká praneteř zápasníka Frištenského

  12:56
Slavný zápasník Gustav Frištenský se narodil před 140 lety, přesto jeho praneteř věří, že je v jeho příběhu stále co objevovat. I cenné trofeje či jeho další vzpomínky, které mohou být ukryté v dosud nepročtených dopisech.

Zdenka Frištenská, praneteř slavného zápasníka a siláka Gustava Frištenského a vedoucí Muzea Litovel, kde je jejímu předkovi věnována speciální a bohatá expozice | foto: Stanislav Heloňa, MAFRA

Také malování či rozdávání trofejí a medailí dětem patřilo ke světoznámému zápasníkovi Gustavu Frištenskému z Litovle. Jeho příběh a historii celé rodiny dlouhé roky mapuje jeho praneteř a vedoucí Muzea Litovel Zdenka Frištenská. Letošní rok je pro ni významný, její slavný předek by oslavil 140. narozeniny.

„Celý život bydlím v domě, v němž žil také on. Ten příběh mnou úplně prostupuje, mám jej stále kolem sebe,“ říká Frištenská v rozhovoru pro MF DNES.

Osud vašeho prastrýce je již celkem podrobně zmapovaný. Víte ještě o nějakých bílých místech? Je u Gustava Frištenského ještě co objevovat?
Určitě, je toho víc. Pro mě jsou takovým bílým místem Gustavovy cesty do Ameriky. To si vzal na starost můj příbuzný, chodil tam po archivech a studoval staré záznamy či noviny. Více zpracovaná je tak Gustavova druhá cesta do Severní Ameriky v letech 1913 a 1914, zůstalo z ní více dokumentů či dopisů. Naopak první turné po Jižní Americe z roku 1911 je stále trochu s otazníkem.

Co tedy o této první cestě víme dnes?
Víme, kdy byla, našli jsme lodní lístky, existují dobové fotky z té lodi. Ovšem Gustav tam odehrál na šedesát zápasů, které ještě nemám zmapované. A to mi vadí. Za celý život přitom měl na deset tisíc zápasů.

Z archivu Frištenských

Co nejvíce vás při mapování příběhu Gustava Frištenského překvapilo?
To je velice těžká otázka. Jsem s tím tématem totiž už velice sžitá. Celý život bydlím v domě, v němž žil také on. Ten příběh mnou úplně prostupuje, mám jej stále kolem sebe. Ale překvapilo mě třeba to, ovšem v negativním slova smyslu, že zatímco on byl strašný dobrák a lidem pomáhal, kde mohl – dokonce i v nacistickém kriminále, tak když v 50. letech přicházel kvůli komunistům o majetek, ztrácel i lidi ze svého okolí, jimž dříve pomohl. Zaskočil mě tak nevděk lidí, kteří se k němu otočili zády. Zažila jsem ale i další překvapení.

Jaké například?
Ve spojitosti s Gustavem jsem se dostala i k oceňovanému akademickému sochaři Karlu Otáhalovi. Gustavovi měl dělat sochu, vznikl i studijní zhruba dvaceticentimetrový model, našli jsme také plaketu, kterou pro Gustava udělal. Dostali jsme se tak i do Otáhalova rodného Kostelce na Hané, kde má hrob. A na hřbitově stojí pískovcová socha ženy v životní velikosti ze 40. let, která se opírá o rádio. Až časem jsem zjistila, že autorem je právě Otáhal, který tuto sochu udělal na počest své sestry. Byla velká vlastenka, a když se na konci 30. let dozvěděla, že nás napadli Němci a že český národ nebude existovat, spáchala sebevraždu. A dozvěděla se to právě z rádia.

Gustav Frištenský

Narodil se 11. května 1879 v Křečhoři u Kolína v osadě Kamhajek. Odmala pomáhal v hospodářství, ve čtyřech letech přidržoval opratě při proorávání řepy, v osmi jezdil s povozem naloženým řepou do cukrovaru, ve dvanácti nosil na sýpku těžké pytle se zrním.

Brzy se ukázalo, že má talent pro řeckořímský zápas, světoznámým se stal i díky svědomitému tréninku, jenž si sám sestavoval, a pečlivě volené stravě. Z dnešního pohledu byl průkopníkem zdravého životního stylu.

Celkem nastoupil do zhruba deseti tisíc zápasů, prohrál jen málokdy. Naposledy zápasil ve dvaasedmdesáti a zvítězil.

Procestoval celý svět. V roce 1906 zápasil i v Litovli, seznámil se přitom se svojí budoucí ženou a ve městě po svatbě zůstal.

Za druhé světové války se zapojil do odboje, byl uvězněn, ale přežil. Po válce pak Frištenskému do života zasáhl komunistický režim, který mu zabavil statek v Lužici, na němž hospodařil. Zemřel na infarkt 4. dubna 1957.

Takže se od Gustava oklikou dostáváte i k dalším příběhům lidí, kteří s ním byli v kontaktu.
Přesně tak. Přátel a příznivců měl hodně. Zachovala se jejich bohatá korespondence, Gustav si navíc ukládal kopie svých dopisů, takže vždy věděl, co komu a kdy odepsal. Týkalo se to jak hospodaření na statku v Lužici, tak i osobní korespondence. Je to ale jedenáct metrů písemností, ještě nemám všechno prostudované. To je teď nad moje síly, nechávám si to na důchod.

V minulých letech jste sháněla i Gustavovy trofeje a další dokumenty, které komunisté z Litovle po jeho smrti odvezli. Kde skončily a kde jsou nyní?
Část máme vystavenou tady v litovelském muzeu v podkrovní expozici o Gustavu Frištenském, patří ale Národnímu muzeu v Praze.

Kvůli komunistům, kteří Gustavu Frištenskému vzali téměř celý majetek, musel v závěru života rozprodávat zlaté trofeje a poháry. Máte zmapovaný osud těch nejcennějších? Podařilo se je dohledat, nebo skončily neznámo kde?
Skončily neznámo kde je hezký výraz, protože to je asi ta pravda. Něco už jsem dohledala, jednu krásnou medaili jsem dokonce před časem koupila na Aukru. Gustav byl navíc velmi přející a hodný, takže když za ním přišly děti, že si chtějí udělat nějaký sportovní turnaj, ale nemají o co soutěžit, dal jim nějakou svou trofej, medaili či sošku. Zvlášť po válce byl takových věcí nedostatek. A tak mají lidé takové památky na Gustava stále mezi sebou, někteří mi ty věci přinesli do muzea. Ze starých fotek a filmových záběrů si můžeme udělat představu, jaké medaile či poháry Gustav měl, a můžeme po nich dál pátrat. Věřím, že se ještě někde něco najde. Rozhodně to pro mě není ukončená věc.

Sám Gustav Frištenský děti neměl. Proč?
Vidíte, to se třeba neví. Ale třeba se k té informaci ještě dopracuji.

Jaký vztah měl tedy k dětem svých sourozenců?
Děti měl velice rád, hodně pamětníků na to vzpomíná. Například jeho neteř vyprávěla, že když u něj byla na prázdninách, po nichž měla jít do první třídy, vystřihoval jí z novin obrázky. A aby se tedy učila číst, napsal jí k tomu nějakou popisku či básničku. Má z nich schovaný celý památníček. Děti svých sourozenců také učil jezdit na kole, plavat či lyžovat.

Gustav Frištenský uměl kromě zápasení, hospodaření a trénování i malovat. Dochovaly se jeho obrazy?
Ty dochované nejsou. Po svatbě bydlel v litovelském pivovaru, kde namaloval Karlštejn, tento obraz je zachycený na fotografii v naší expozici. Ještě také maloval dětem do nejrůznějších památníčků anebo na statku v Lužici vyzdobil interiér. Měl to zkrátka v ruce, měl dobré estetické cítění. Ale malbě se vyloženě cíleně nevěnoval, zřejmě na to už neměl čas.

Byl velký detailista. V čem konkrétně se to projevovalo?
Například v jeho poznámkách o jednotlivých zápasnících. Šlo o jejich charakteristiku, připojil ke každému i své postřehy. Například u jednoho protivníka slabá levá ruka, u dalšího třeba pozor na pravý chvat. Dnes na to sportovci mají své manažery či trenéry, on si toto a také vše ostatní obstaral sám.

Závěr života nebyl pro Gustava Frištenského radostný. Za války jej věznili nacisté, po osvobození se jako velký vlastenec musel dívat, jak moc ve státě přebírají komunisté, kteří mu navíc vzali majetek. Jak ale coby celoživotní sportovec snášel stáří?
Toto nevím, spíše by to byly dohady. Anebo je to možná napsané v některém z těch dopisů. Věřím, že v nich čeká ještě řada objevů.