Zájem měl také Třinec. Škoda, že ho nevybrali, vzpomíná Gerhard Pretsch

  8:02
Od roku 1991 pracoval na postu výrobně-technického náměstka tehdejšího Závodu 3 Nové huti, od roku 1996 ve vedení firmy coby ředitel pro strategii a techniku. Gerhard Pretsch vzpomíná na konec devadesátých let, na dobu krátce před privatizací firmy, než ji koupila společnost ArcelorMittal.

Gerhard Pretsch byl náměstkem Závodu 3 Nové huti, později ředitelem firmy pro strategii a techniku. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Jaké byly v polovině 90. let plány na rozvoj Nové huti? 
Největším problémem byla ekologie, druhým pak fakt, že jsme měli jen jedno kontilití a pro efektivní výrobu bylo nutno vybudovat další dvě. Dále jsme měli dvě zastaralé pásové tratě, které jsme chtěli nahradit novou širokopásovou tratí. 

Fotogalerie

Museli jste se ale také potýkat s krizí, která začala v roce 1997.
Ano, tehdy šla dolů koruna, klesala výroba, protože odběratelé nebyli schopni platit za naše dodávky.

Stát plánoval privatizaci a část akcií měli dostat i tehdejší manažeři.
Ano, tehdy se uzavřela smlouva s Fondem národního majetku, v níž bylo, že když se splní zadané úkoly, budou mít manažeři nárok na nákup deseti až patnácti procent akcií za původní cenu, což bylo asi 500 korun za akcii. Na závěr ale někdo dal do smlouvy podmínku, že cena akcií musí stoupnout na dvojnásobek, abychom mohli těch deset, případně patnáct procent koupit.

To mi dává logiku.
Jenomže to bylo prakticky nereálné. A to nám tehdy tvrdil i generální ředitel Nové huti Jaroslav Pětroš. Říkal: „Ani na ty akcie nemyslete.“

A na co jste tedy mysleli?
My byli rádi, že můžeme dát huť dohromady, postavit ji na nohy a zajistit budoucnost. Že si můžeme vzít úvěr a začít něco dělat.

Jak velký ten úvěr byl?
Plánovaný objem modernizací byl něco přes 17 miliard korun, nakonec se vše vyšplhalo mírně přes osmnáct miliard.

Co se za to mělo postavit?
Další kontilití na ocelárně a kontilití na pásové minihuti. To znamenalo třicetiprocentní úsporu při výrobě oceli. Důležitá, a to jsme měli i ve smlouvě, byla ekologizace koksovny, vysokých pecí, ocelárny a elektrárny. Z technologických celků to byla minihuť. Ta stála přes 12 miliard. Zhruba za čtyři a půl miliardy pak byly ekologické stavby

 Ale stavba minihuti přinášela i problémy.
Ty byly na závěr s Američany. Kvůli krizi, která začala v jihovýchodní Asii, padla stavba minihutě v Thajsku. A naše Steckelová válcovna se tak stala pilotním projektem. Americké firmy Kaiser a Tippins, které měly válcovnu stavět, byly bez peněz a požádaly o ochranu před věřiteli. Tippins měla patent na trať, Kaiser chtěl šetřit, tak vzal to uvedení do provozu na sebe. A u nás se to zkoušelo poprvé, protože projekt v Thajsku předčasně skončil.

Tehdy byl nějaký problém se spuštěním.
To byla obrovská ostuda. Přijel i premiér Miloš Zeman, ale válcovna nefungovala, jak měla. Dva dny před spuštěním přišli Američané s tím, že to nestihnou dokončit. Takže se jen nahřála brama, která projížděla sem a tam. A neválcovalo se. Zeman nás zkritizoval, média taky.

Jak to dopadlo s manažerskými akciemi?
Někdy v roce 2000, už si nepamatuji přesně, pozval Juchelka (Jan Juchelka, tehdejší předseda Fondu národního majetku – pozn. red.) generálního ředitele Pětroše a řekl mu, že se chce domluvit na zrušení smlouvy s Petrcíle. My jsme nejdříve totiž museli koupit jedno procento akcií Nové huti v hodnotě 54 milionů korun, na což jsme si vzali úvěr. Ty akcie byly právě ve společnosti Petrcíle. Pětroš mu řekl, že je odprodáme za nákupní cenu. A Juchelka na to, že nám dají jenom 13,5 milionu. Ale my si nemohli dovolit je prodat se ztrátou, museli jsme platit půjčku, úroky.

Co se tedy stalo?
Domluvili jsme se s panem Masným, že mu prodáme společnost Petrcíle i s 1 % akcií a dluhem u Union banky za jednu korunu. A když Pětroš řekl Juchelkovi, že nás tím donutí Petrcíle prodat, tak řekl: „No tak si to prodejte.“ Tak jsme to udělali. Druhý den nato odsouhlasila Zemanova vláda, že od nás Petrcíle koupí za původní cenu. Ale my už jsme Petrcíle, včetně akcií, za jednu korunu prodali.

To asi bylo všude veselo.
Zeman a Škromach tehdy vedení hutě tvrdě zkritizovali, že jsme Petrcíle prodali tajně.

Co následovalo?
Celé vedení hutě bylo odvoláno. S jedinou výjimkou, a to jsem byl já. Dodnes nevím proč. Ze dne na den jsem tam zůstal sám. Bylo to pro mě hrozné. Dodnes z toho mám psychické problémy, špatně spím. Každý den jsem musel podepisovat stoh listin. Nebylo na uhlí, nebylo na sociální odvody, na zdravotní pojištění.

Takže druhotná platební neschopnost?
Ano, odběratelé nám neplatili. A my nemohli platit dodavatelům. Třeba OKD. U tehdejšího obchodního ředitele OKD Kotajného jsem doslova žebral o uhlí. My u nich měli úvěr na 100 milionů. A ten jsme nemohli splatit. Tehdy jsem tam, nechci říkat, že brečel, že když nám zastaví dodávky uhlí, tak budeme muset zastavit výrobu a oni pak nebudou mít komu dodávat. Nakonec se mi jej podařilo přesvědčit, že nám ten úvěr zvýšil na 200 milionů. S tím jsme už nějak vyšli. Vyráběli jsme sice na nějakých 70 procent, ale výrobu jsme udrželi.

A pak přišel prodej hutě.
Jelikož jsme nesplatili první splátku IFC (International Finance Corporation, největší věřitel tehdejší Nové huti – pozn. red.), převzali dohled nad hospodařením Nové huti.

Co to pro huť znamenalo?
Musel jsem s nimi konzultovat každou korunu. Ale nemohu si na tu spolupráci stěžovat. Do toho přišla firma Kaiser, že jsou připraveni spustit minihuť ke čtyřtýdennímu výkonovému testu. Ale já věděl, že tam jsou minimálně tři vážné technické problémy. A ty se jim nepodařilo vyřešit. Ale i tak za mnou přišli poslední den, ať jim podepíšu, že je to v pořádku, že to přebíráme. Nepřevzal jsem, ty výrobky byly neprodejné.

To se jim asi nelíbilo.
Nelíbilo. Řekli: „Odcházíme, sejdeme se u arbitráže.“ A odešli. Ale s tím jsme počítali. Už jsem měl sestavený tým, se kterým jsme pak minihuť dokončili.

Na to ale byly potřeba peníze.
Ano. Šel jsem za těmi lidmi z IFC, kteří mi na dokončení tratě ty peníze nakonec dali. A dali mi peníze i na arbitráž. Dohromady šlo o nějakých pět milionů dolarů na úpravy. Oni mi dali šest milionů, 750 tisíc pak bylo na přípravu arbitráže.

Jak dlouho to trvalo?
Po roce trať běžela. V červenci 2001 jsem byl odvolán, přišli další a vše už směřovalo k tomu, že do Nové huti vstoupí Mittal.

Kdy se Mittal začal o huť poprvé zajímat?
To bylo ještě v devadesátých letech, v roce 1999. Tehdy přišel pokyn z FNM, že přijede delegace z LNM (předchůdce společnosti ArcelorMittal – pozn. red.). A ti prolezli komplet huť, od koksovny přes pece až po ocelárnu. Nic neřekli, prohlídli si to a odjeli. A pak přišel ten požadavek od Juchelky, ať se domluvíme na zrušení smlouvy se společností Petrcíle.

Nutnost prodeje ale vláda zdůvodňovala tím, že IFC pohrozila předčasným zesplatněním úvěrů.
Na splacení úvěru jsme měli 12 let. A v roce 2002 už začínala konjunktura, huť začínala být v zisku. Každý, kdo měl něco v hlavě, věděl, že čím větší krize, tím větší konjunktura pak přichází. A v roce 2002 se už začala čísla zlepšovat, už jsme nebyli ve ztrátě.

Ten prodej byl podle vás cílený ze strany vlády?
Ano. Ta tvrzení vlády tehdy byla účelová. Nebrali v úvahu, že za rok dva bude na trhu všechno jinak. A pozdější výsledky tomu dávají za pravdu. V médiích byla informace, že zástupci britské vlády lobbovali u české, aby Novou huť zprivatizoval Mittal.

Mittal tehdy ale nebyl jediným zájemcem.
Samozřejmě že ne. Byly tady třeba Třinecké železárny a ještě další. Třinecké železárny chtěly vytvořit s Novou hutí a Vítkovicemi konsorcium českých hutnických firem. Že Třinec nebyl vybrán, byla obrovská škoda.

Jaké byly v roce 2002 plány Nové huti do budoucna?
Nové huti chyběla pozinkovna, mořírna, prostě provozy, které by dále zhodnotily naše výrobky. Dokonce se v roce 1999 jednalo se zástupci Škody Mladá Boleslav, s panem Kulhánkem, o tom, že bychom jim dodávali plechy pro vnitřní konstrukce aut. S tím, že bychom museli postavit pozinkovnu. A výhledově by se dodávalo pro celý koncern Volkswagen.

Co jste jim na to řekli?
Že máme pozinkovnu v plánu do roku 2007. A oni, že to by šlo. A že by to znamenalo odběr zhruba milionu tun ročně.

Jaké se odhadovaly náklady?
Okolo dvou miliard korun. Ale nejvyšší přednost měl projekt flexibilní tavicí pece jako náhrada tandemových pecí. Ta by snížila o minimálně třetinu produkci CO2, modernizovala by se Ocelárna.

To by vyšlo na kolik?
Na to bychom potřebovali přibližně šest miliard. Byl tam ale zádrhel, muselo by se výrazně navýšit napájení huti, to by už ostravská síť nezvládla. To by se musela postavit 400kV síť, izolovaná od veřejné sítě, s náklady cca 224 milionů. Ale to všechno s příchodem Mittalu padlo. A snížení emisí CO2 je rozhodující pro budoucí existenci hutě. Vedení ArcelorMittalu nedávno zveřejnilo zprávu, že se současnou technologií výroby oceli, založenou na kyslíkovém procesu, není huť schopna přežít.