Mezi Výrovkou a Luční boudou je až deset metrů sněhu, fréza razí naslepo

  9:26
Travers mezi Výrovkou a Luční boudou v Krkonoších prorážela sněžná fréza. Stroj se musel prokousat zhruba třímetrovou vrstvou sněhu, která tam zbyla po několikadenním rozhrnování rolbami. Těm se podařilo odhrnout dalších asi sedm metrů.

Je pátek půl sedmé ráno a z areálu technických služeb Pece pod Sněžkou vyjíždí Tadeáš Hlinka s traktorem osazeným sněžnou frézou. Zastavuje se ještě na čerpací stanici a za chvíli už se setkáváme na okraji městečka u hotelu Děvín, kde začíná cesta kolem Richtrových bud na Výrovku. 

Sem už se smí jen s povolením. Usedám na sklopné sedátko vedle řidiče, pevně se chytám madla a traktor se s cuknutím vydává vstříc krkonošskému hřebeni. Přestože dole v Peci už je jaro v plné síle, na kolech máme nasazené řetězy.

„Bez řetězů bychom se na sněhu nehnuli. Jak bychom začali frézovat, kola by se protáčela a byl by konec,“ říká zkušený traktorista, který cesty v okolí Pece pod Sněžkou frézuje přes sedm let.

Ještě chvíli nic nenapovídá tomu, že bychom se vraceli z jara do zimy, projíždíme kolem zavřených Richterových bud a za okamžik se v lese začínají objevovat zbytky sněhu. Cesta je čistá, protože fréza tady pracovala už před dvěma týdny. Minulý týden Tadeáš Hlinka frézoval cestu od Výrovky k Chalupě na Rozcestí. Za celé dopoledne však trasu nestihl prohrnout, tak houževnatá byla vrstva sněhu. 

To je proto náš první úkol, dokončit rozdělanou práci. Na Výrovce odbočujeme vlevo a po chvíli narážíme na bílou cestu. Tadeáš sklápí frézu k zemi a rozjíždí ocelové nože, které odhazují sníh na louku, kde zasypává ostrůvky zeleně, aby si pod bílou peřinou příroda ještě chvíli odpočinula.

Fotogalerie

„Je vidět, že padal mokrý sníh a byly vyšší teploty. Odhadoval jsem, že tady budeme přes hodinu a vypadá to, že za půl hodinky máme hotovo,“ říká Hlinka, když fréza odhází první desítky metrů. 

Pracovní rychlost frézy je asi 0,7 kilometru za hodinu. Zařízení lze vyklápět pouze nahoru a dolů, takže při každé drobné zatáčce couváme, natáčíme traktor a jedeme znovu. Za námi už pod slabou vrstvou sněhu prosvítá štěrková cesta.

„Nemůžeme to vzít moc, protože bychom odházeli i štěrk. Jak se však spodní vrstvy sněhu odhalí, samy brzy roztají. Při cestě zpátky to ještě můžeme dočistit,“ vysvětluje.

Trefit cestu pomáhá GPS

U Chalupy na rozcestí narážíme na již vyfrézovanou cestu vedoucí z druhé strany kopce, prohrnujeme křižovatku a po chvíli se vracíme zpět k Výrovce. Hlavní úkol dne je před námi. Podle odhadů majitelů Luční boudy byla v jednom místě vrstva až deseti metrů sněhu.

„Od pondělí jsme cestu tři dny rozjížděli dvěma rolbami. Kolega nás navigoval podle GPS, abychom trefili cestu. To je totiž problém. Na tak velké vrstvě sněhu cestu vůbec nepoznáte,“ vysvětluje mi spolumajitel Luční boudy Stanislav Beneš, kterého míjíme při jeho ranním výběhu. Zatímco já mám pod bundou tři vrstvy funkčního prádla, on vyrazil na hřeben v kraťasech.

„Vyhrnovali jsme od Luční až k vyhlídce nad Výrovkou na šířku tří roleb, abychom měli rezervu. Musíme to nahoře udělat širší, protože kdybychom se netrefili, v úzkém tunelu už s tím nic nezmůžeme. Sundali jsme asi pět metrů, teď už je to na fréze,“ dodává s tím, že v zimě mohlo být na cestě až 20 metrů sněhu.

Ještě na Výrovce panuje jarní počasí. Svítí slunce a člověk by se tu v kraťasech vyběhnout nebál. Sotva však popojedeme o 200 metrů dál, Krkonoše nám ukazují svou sílu. Nejde o sníh, který se na cestě znovu objevil nebo o několikametrové mantinely, které podél silničky vytvořily rolby. Vjeli jsme do husté mlhy a pocitová teplota jakoby rázem spadla o deset stupňů. 

Fréza se znovu rozbíhá a začíná ukrajovat sníh. Tady to jde o poznání hůř. Navíc se musíme stále vracet, protože nože naberou na jeden zátah jen málo přes metru sněhu. Řidič se letmo podívá dozadu, aby zjistil, zda se trefil na cestu. I když rolby terén připravily, přesnou polohu cesty musíme odhadovat. Spatříme ji až poté, co tající sníh za námi odkryje vozovku.

„Jsme trochu vedle, musíme se vrátit,“ říká Tadeáš Hlinka. To už se před námi objevuje rolba z Luční boudy. Spouští radlici a nahrnuje na nás sníh, který fréza vzápětí odkáže na vysoký mantinel.

„Ze začátku je to zajímavá práce, ale pak to člověka začne nudit. Pršelo, takže sníh ztěžkl a to je problém. Tady je navíc nafoukaná vrstva, která se sem ukládá po celou zimu,“ prohodí řidič při dobrém desátém pokusu o odfrézování jednoho dvacetimetrového úseku. Fréza práci dost urychluje, navíc občas pomáhá strhnout vysoké kraje, když je potřeba upravit směr frézování.

Po zhruba půl hodině posunování na jednom místě už je asi tři metry vysoký traktor zcela skrytý mezi mantinely. Konečně jsme dosáhli na dno. Nad strojem ční dalších až sedm metrů sněhu.

„Letos je tady nejvíce sněhu za celou dobu, co tuhle práci dělám,“ vyzdvihuje Hlinka při krátké pauze. Kolem strojů se protahují turisté, vytahují mobily a fotí si netradiční scenérii.

„To je neskutečné, to jsme ještě neviděli. Máme namířeno na Výrovku a pak uvidíme podle počasí,“ říká Hana Sokolová. „Přijeli jsme za kytičkama a bohužel. Říkali nám, že sníh tady může vydržet ještě měsíc,“ dodává její manžel Zdeněk.