V uplynulých dnech jsme rozhodovali o tom, kdo bude stát v čele radnic další čtyři roky. Ve velkých městech na to má zálusk řada lidí, ve hře je společenská prestiž i slušný výdělek.
Naši předkové to však měli jinak: v samosprávě pracovali většinou úspěšní lidé, kteří nečekali, že jim post na radnici otevře dveře k bohatství. Naopak si ze svého platili reprezentaci vlastní a často i města.
Na příkladu dlouholetého budějovického starosty Františka Josefa Klavíka si připomeňme, jak nevypočitatelná politika dokázala semlít i váženého a movitého muže.
V čele budějovické radnice se v historii vystřídalo 307 vrcholných představitelů. Ve středověku to byli purkmistři a primátoři, od roku 1850 starostové, po druhé světové válce předsedové národního výboru a od začátku 90. let minulého století opět primátoři.
Klavík byl první na seznamu budějovických starostů v letech 1850 až 1945. Tedy v době, kdy se začínaly psát dějiny novodobé obecní samosprávy.
„Převratný rok 1848 přinesl zásadní změny správního systému a lze říci, že položil základy moderní obecní samosprávy. Podle prozatímního obecního zřízení z března 1849 se rozhodujícím orgánem obce stal obecní (městský) výbor s tříletým volebním obdobím; členové výboru volili ze svého středu obecní (městskou) radu a také starostu. Volby roku 1850 daly Českým Budějovicím třicetičlenný městský výbor v čele se starostou Klavíkem,“ objasňuje ředitel českobudějovického státního okresního archivu Daniel Kovář v publikaci Muži v čele budějovické radnice.
Obchodník po otci
Právě díky ní se můžeme seznámit se zajímavým osudem Františka Josefa Klavíka. Jeho měšťanský rod pocházel z Tábora, kde žil po několik generací. Jejich jméno se psalo původně Klaviger nebo Claviger, což latinsky znamená klíčník.
Budoucí budějovický starosta František Josef Klavík se narodil 30. září 1798. Vzdělání a výtečnou znalost němčiny získal na malostranském gymnáziu v Praze a směřoval k dráze obchodníka jako jeho otec.
Po škole nastoupil na praxi k pražskému obchodníku Josefu Pleschnerovi jako pokladník a později účetní, po pěti letech ale odtud odešel kvůli oční chorobě. Od svých 24 let byl otcovým společníkem v Táboře.
Hlavní budějovické náměstí s barokní radnicí na vedutě z doby kolem poloviny 19. století, kdy byl starostou František Josef Klavík.
V roce 1823 se oženil s Annou Stulíkovou, dcerou místního měšťana. „Manželka Anna mu porodila devět synů a tři dcery, ale některé z dětí zemřely v útlém věku na tyfus. Otcova věhlasu nedosáhl žádný z potomků. Do veřejného života se více zapojil jen Jindřich (1830 - 1874), jehož dceru Janu si později vzal za manželku August Zátka,“ líčí Kovář.
Tábor byl ale Klavíkovi těsný a zlákaly jej Budějovice. V roce 1825 tam koupil dům a založil nový obchod. Se svým společníkem Ignácem Gustavem Zintlem společně vystavěli v Krajinské ulici nový obchodní dům a později v Hradební uličce velký sklad zboží. Firma Klavík & Zintl patřila k největším svého druhu v jižních Čechách. Vybudovala si styky po celé Evropě, obchodovala i s Amerikou.
Kromě toho se Klavík dál věnoval podnikání v Táboře, kde vedle vedení otcovského krámu založil lihovar, syrobárnu a postavil stodoly i stáje v okolí dnešní hlavní třídy Nového města. V roce 1844 koupil velkostatek Kamenná Lhota u Borotína s barokním zámečkem, který se stal oblíbeným venkovským sídlem rodiny.
„Snad by Klavík do smrti zůstal soustředěn na své obchodní a rodinné zájmy, nebýt revolučního roku 1848. Podobně jako mnoho jiných osobností vstoupil i on ve svých padesáti letech do politického života,“ připomíná Kovář.
Přesvědčen lidmi
Klavík se stal nově zvoleným správcem městského hospodářství v Budějovicích, od května do prosince 1848 měl hodnost velitele zdejší Národní gardy a v červnu byl zvolen poslancem zemského sněmu, který se ale nikdy nesešel. V roce 1850 uspěl při volbách do městského výboru a 5.září 1850 byl poprvé zvolen starostou.
Podporoval české školství, zasloužil se o založení měšťanské školy, městské spořitelny a podílel se na ustavení obchodní komory. Klavíkovo první období v křesle starosty skončilo 13. září 1857. Vystřídal jej Adalbert Wunderlich, po jehož smrti nastalo na budějovické radnici tříleté bezvládí.
Při dalších obecních volbách v březnu 1861 byl Klavík znovu zvolen starostou. „Nejprve se zdráhal funkci přijmout. Přesvědčil ho teprve slavnostní průvod k jeho domu spojený s působivým osvětlením ulice. V první polovině 60. let ale neměl národnostně nestranný politik snadnou situaci. Společnost se začala výrazněji polarizovat na českou a německou a po žebříčku nacionalismu se lépe stoupalo k vyšším postům. Klavíkovi vyvstala opozice, k níž patřili zejména advokát Wendelin Rziha a Eduard Claudi, pozdější budějovický starosta a vzdálený Klavíkův příbuzný. Vytýkali Klavíkovi podporu češtiny na středních školách i shodné hlasování s českými poslanci na zemském sněmu,“ připomíná archivář.
V zemských volbách v roce 1861 byl Klavík zvolen za budějovický volební obvod i do Českého zemského sněmu, kde získal poslanecký mandát do roku 1867.
Druhé funkční období starosty Budějovic mu vypršelo 10. července 1865. Z následujících voleb vzešla vítězně německá opozice a starostou se stal vystudovaný právník Claudi. Český politik německé národnosti zahájil několik desítek let trvající éru německé dominance na budějovické radnici.
Klavík se sice opět dostal do městského výboru, ale brzy poté rezignoval. Po odchodu z politického života ho postihl hospodářský úpadek, za nímž stály nadměrné investice do velkostatku Kamenné Lhoty, neprosperujících železáren v Adolfově, ale i výdaje spojené s veřejnou činností. Příčinou bylo i zanedbání vlastního obchodu v době vytížení starostenskými povinnostmi.
Už během druhého funkčního období na radnici musel prodat venkovské sídlo se zámkem, rok po odchodu z radnice dům na táborském předměstí a v roce 1874 přišel v konkurzním prodeji i o rodný otcovský dům na Žižkově náměstí v Táboře.
„Ottův slovník naučný dokonce srovnává Klavíka se středověkým purkmistrem Ondřejem Puklicí. Že byl Čechem a stejně spravedlivým k oběma národnostem, okusil tolik útrap, že jeho osud bezděčně upomíná na tragický konec prvního znamenitého Čecha, purkmistra v Budějovicích, na Ondřeje Puklici ze Vztuh. Puklici ubili jeho protivníci tělesně, Klavíka zničili hmotně a mravně,“ upozorňuje Kovář.
Druhá žena štěstí nepřinesla
Ani rodinné zázemí nepřineslo Klavíkovi útěchu. Jeho manželka Anna zemřela v roce 1859, a když se o tři roky později oženil podruhé, moc štěstí mu to nepřineslo.
Jeho druhá žena Karolína Reisingerová byla o 42 let mladší a nebyla mu blízká ani vzděláním. Podle rodinné tradice si ji Klavík vzal hlavně proto, že dobře vařila. Kvůli nerovnosti původu manželů se od Klavíka odvrátili i někteří přátelé.
„Nedlouho před svou osmdesátkou František Josef Klavík 19. března 1878 zemřel v domě na dnešní Husově třídě číslo 20. Pohřeb byl velmi slavný, vypravila ho městská spořitelna a průvodu se účastnili mnozí zástupci českých i německých spolků. Hrob na Staroměstském hřbitově se ztrácel v záplavě věnců a květin,“ zakončuje příběh Daniel Kovář.
Na domě v Husově třídě žádná zmínka o bývalém starostovi není, dnes tam sídlí domácí ošetřovatelská péče Alice a budějovický oblastní spolek Českého červeného kříže. Jeho jméno alespoň nese blízká ulice - Klavíkova je spojnicí mezi Jiráskovým nábřežím a ulicí Jaroslava Haška.
