Takzvaná Krčmaňská aféra odstartovala doručením poštovních balíčků do kanceláří ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny a náměstka předsedy vlády Petra Zenkla balíčky. Třetí balíček pro ministra zahraničí Jana Masaryka zůstal na poště kvůli nepřesné adrese. Zásilky působily nedůvěryhodně, sekretář Petra Zenkla proto zavolal policii. Pyrotechnici zjistili, že uvnitř byly výbušniny.
Stopy k atentátu na tři aktivní nekomunistické ministry vedly do Olomouckého kraje k bojechtivým komunistům. Vyšetřování vedené Doleželem ukázalo, že atentát organizovali lidé v obci Krčmaň a také přímo na krajském výboru KSČ v Olomouci. Dokonce byly odhaleny nelegální sklady zbraní a munice, jeden přímo na krajském sekretariátu KSČ.
Nechybělo málo a podezřelí by skončili před soudem, po únorovém převratu ale do vězení naopak putoval sám Doležel či ministr spravedlnosti Drtina. V noci z 23. na 24. února 1948 tehdejší StB spustila akci Justice a pozatýkala všechny, kteří se podíleli na objasňování kauzy.
Komunistický režim dobře věděl, jaké nebezpečí zásadový a neúplatný Doležel pocházející z významné prostějovské rodiny, který za války pomáhal obětem gestapa, představuje.
„Byl obviněn za zneužití své úřední povinnosti, protože prý vědomě stíhal osoby jen proto, že byl zaujat kvůli jejich politické příslušnosti ke KSČ,“ připomněl náměstek primátora Prostějova Jiří Pospíšil při příležitosti nedávného umístění pamětní desky na Doleželův rodný dům na Žižkově náměstí.
Věznění pod falešným jménem
StB si pro Doležela přišla ve čtvrt na pět ráno. Ve svých pamětech později zaznamenal průběh věznění.
„V policejní vazbě jsem se nacházel do října 1953 bez jakéhokoliv styku s mojí rodinou. Navzájem jsme o sobě vůbec nic nevěděli. Byl jsem po mnoho dnů držen v temnici bez jakéhokoliv větrání. Byl jsem uvržen do cely, kde byla zakrvácená okna, a musel jsem se přikrývat krví prosáklou dekou,“ nastínil.
„Musel jsem chodit od 6. hodiny ráno do 22. hodiny večer v úmyslně rozbitých pantoflích ze sisalu, který se zařezával do chodidel. Krvácel jsem a kulhal, ale zastavit jsem se nesměl a sundat pantofle jsem taky nesměl,“ popisuje dále.
Běžné bylo ponižování, bití, hlad a nedostatek vody. Vždy po několik dnů navíc dozorci Doležela drželi v temnici v naprosté izolaci s okovy na rukou i na nohou jako ve středověku a nutili ho ležet na kamenné dlažbě. A nejen to. Komunisté se ho báli natolik, že ho i ve věznici nutili žít pod cizím jménem. Byl František Dobiáš, soukromý úředník z Prostějova.
„Své pravé jméno jsem nesměl nikomu říci pod hrozbou uvržení do okovů. Tím se stalo, že mě má rodina vůbec nemohla po celá ta tři léta nalézti, a to i když pátrala u strážných. Nikdo totiž neznal moje jméno a teprve v září 1953 na přímý zákrok pana presidenta Ant. Zápotockého jsem byl nalezen a předán zpět,“ napsal Doležel.
Například na osobní kartě v zemském archivu bylo u Doleželova jména z roku 1950 zaznamenáno jen to, že se přestěhoval do Prahy. Tím se patrně myslela věznice na Pankráci.
Domů se vrátil jako invalida
Doležel putoval také na vězeňské oddělení do Bohnic, kde musel podstupovat lékařské experimenty.
„Několikrát tam za mnou přišel podpor. Martinů, jednou i s prokurátorem, a ptal se, zda se již doznám. Tam mně byla dána svěrací kazajka a byl jsem uvázán po několik dní na postel. Za několik dnů nato jsem byl dopraven zpět na Pankrác s tělesnou váhou necelých 40 kilogramů. Tam jsem byl přinesen na nosítkách do cely, protože jsem nebyl schopen chůze,“ popisuje Doležel.
Na Pankráci se s Doleželem v roce 1951 coby mladý poručík letectva potkal i spoluvězeň Zdeněk Gryh z Budyně nad Ohří.
„Stále neztrácím naději, že se naše veřejnost o vzácně čestném člověku, jakým byl JUDr. Doležel, dozví více. Zasloužil by si to,“ napsal později ve svém článku Čepičkův osobní vězeň.
„Řídil jsem se zásadou, že v našem státě musí platit zákon, spravedlnost a lidskost, a chceme-li býti soudci zvěrstev, nesmíme je v nejmenším činiti. Pochopitelně nebral jsem nejmenší zřetel k politické příslušnosti obviněných, ať se vetřeli do kterékoliv politické strany, ježto trestné činy páchali sami a také za ně byli sami odpovědni,“ uvedl ve svých vzpomínkách Doležel.
Z vězení vyšel až v únoru 1955. Přišel o polovinu veškerého majetku a domů se vrátil jako invalida. Pracoval pak jako brigádník na házení bahna, figurant u geodézie či travič potkanů. Sehnat opět práci v právnickém oboru se mu podařilo až po mnoha letech a plně rehabilitován byl až po sametové revoluci. Z příbuzných dnes žije pouze jeho vnučka a to v Kalifornii.
