Bez televize i počítačů. Fotografka nahlédla mezi nejortodoxnější Židy

  9:46
Před osmi lety přijela třebíčská rodačka Eliška Blažková poprvé na stáž do Izraele. Jako studentka fotografie měla představu, že tam po dobu jednoho semestru bude fotografovat život tamních Židů. Jednou ji toulky Jeruzalémem zavedly do ultraortodoxní čtvrti Mea Šearim. Ta ji uchvátila.

Třebíčská fotografka Eliška Blažková se jako jedna z mála lidí dokázala dostat a fotit v nejuzavřenější židovské komunitě v Jeruzalémě. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Fascinovaně hleděla Eliška Blažková na obrázek jako z 19. století. Ulicemi tu chodili Židé s pejzy, v kloboucích a dlouhých černých kabátech, pro které jako by okolní svět vůbec neexistoval.

V tu chvíli měla jasno. „Tady budu fotografovat,“ řekla si.

Za ultraortodoxními Židy zvanými Charedim nakonec jezdila fotografovat celých osm let. Výsledek její dlouhodobé práce přináší její první publikace nazvaná Haredim.

„Kolegové a znalci prostředí mě varovali před mým plánem s tím, že mě tamní lidi jako ženu nežidovku z okolního světa a navíc ještě fotografku mezi sebe nepustí. Ale já jsem si řekla, že přece jenom zkusím, kam až mě pustí. Výsledkem je tato kniha fotografií,“ řekla Blažková, která svou publikaci nedávno představila na slavnostním setkání v třebíčské Zadní synagoze.

Právě tam a také na třebíčském židovském hřbitově se poprvé ve svém životě setkala s fenoménem židovství.

„Tady v třebíčské synagoze jsem viděla hebrejské nápisy a jako dítě začala vnímat, že jsou i jiné kultury než tento náš důvěrně známý svět. Vnímala jsem, že tady uprostřed Třebíče jsou prázdné domy, kde už nežijí jejich původní obyvatelé. Jeden z důvodů, proč jsem odjela na stáž do Izraele, byl ten, že mě zajímalo, jak žijí současní Židé,“ popsala pětatřicetiletá Blažková.

Dostala se až do nejuzavřenější židovské komunity

V Izraeli, jak sama přiznává, však byla zpočátku zmatená. O židovství prý tehdy věděla jen velice málo.

„Zjistila jsem, kolik různých židovských komunit tam žije. A ty jsou navíc často znepřátelené i vzájemně proti sobě. Zaměřila jsem se na komunitu, která mě zpočátku vizuálně zaujala. Cítila jsem tam tu kontinuitu s Evropou, protože tu komunitu založili lidé, kteří z východní Evropy přišli,“ přiblížila Blažková.

Fotogalerie

Posléze zjistila, že Charedim nejsou tím typem Židů, kteří dřív žili v Třebíči.

„Zajímalo mě, co všechno mi při fotografování dovolí tato snad vůbec nejuzavřenější židovská komunita. A nakonec jsem se dostala opravdu až k nim, do jejich domácností. Mohla jsem sledovat jejich obřady, zábavu, přípravy na svátky,“ popsala Blažková.

Charedim začala fotografovat s klasickým analogovým fotoaparátem na film. Pak si ale uvědomila, že tráví víc času ve fotokomoře než v terénu. To nechtěla. A také fotomateriál byl drahý, takže si jeho nákupy jako studentka takřka bez prostředků nemohla dovolit.

„Pak jsem si řekla, že nezáleží na tom, čím fotím. Zpočátku jsem fotila i s teleobjektivy, na dálku, ale nebyla v tom ta intimita, kterou jsem do fotografií chtěla dostat. Takže jsem nakonec začala fotit malým nenápadným kompaktem, který jsem nosila neustále u sebe,“ přiblížila Blažková.

Sekta, která odsuzuje existenci státu Izrael a pálí vlajky

Charedim pokládají okolní svět kromě své čtvrti za zkažený a do svého světa prakticky ničemu a nikomu zvenčí nedovolí vstoupit.

„Je to zvláštní sekta, která odsuzuje existenci státu Izrael, protože podle nich Izrael může založit jen Mesiáš, oni pálí izraelské vlajky. Muži nosí klobouky z respektu k přítomnosti Boha, který je nad námi. Mimo jiné odmítají být fotografováni, protože v Bibli se píše, že člověk jako Boží dílo nesmí být zobrazován. Na druhou stranu - oni se sice brání všemu modernímu, ale některé věci jim rabín povolil - třeba automobily nebo košer mobilní telefony bez internetu,“ popsala stále respektovanější třebíčská fotografka.

Charakteristickým prvkem ve čtvrti Mea Šearim jsou paškvily, plakáty na ulicích: v podstatě pouliční noviny, které jsou pro Charedim základním informačním médiem.

„Oni nemají televize ani počítače, takže komunikují skrze tyto plakáty, které obsahují třeba přepisy výroků rabína: kdo si koho bere, jakými dveřmi má žena nastupovat do autobusu a podobně,“ vysvětlila Blažková.

Setkání se starším mužem na schodech v úzké uličce

Jako žena fotografka ze světa „zvenčí“ mezi Charedim rozhodně nebyla vítána. „Snažili se mě odtud všemožně vypudit, házeli po mně kameny. Děti tam učí, aby na fotografy vyplazovaly jazyky, a tím jim fotografie kazily. Proto jsem musela stihnout udělat snímek dřív, než děti jazyky vyplázly,“ řekla Blažková.

Jednou potkala při odchodu od chlapecké školy na schodech protijdoucího staršího muže. Vznikl problém.

„On velmi ztěžka šel a já se necítila dobře, protože jsem nemohla na těch úzkých schodech jít ani proti němu, ani mu nějak pomoci, ani se vrátit stejnou cestou. Takže jsem musela čekat, až on projde kolem mě. Věděla jsem, že jsem mu způsobila nepříjemnost, protože on se podle jejich pravidel ke mně nesmí na určitou vzdálenost přiblížit. On velice pomalu vyšel nahoru a pak se mi omluvil - asi za to, že jsem tam musela tak dlouho čekat,“ vylíčila Blažková.

Knihu Haredim (podle Charedim v mezinárodní transkripci) vydalo Blízko, nově vzniklé třebíčské nakladatelství Blanky Fišerové.

Fotografka a nakladatelka společně rozjely kvůli financování knihy kampaň na portálu Hithit, kde se požadovaná částka 80 tisíc korun vybrala v komunitě příznivců během několika dnů.

Slavnostního představení knihy v třebíčské Zadní synagoze se zúčastnil mimo jiné i slavný český fotograf Jindřich Štreit a jeho stejně slovutný kolega Pavel Dias, který byl kmotrem knihy.