Umělecký fotograf Jiří Nováček z Jihlavy ukazuje v třebíčském Malovaném domě svou aktuální kolekci fotografií Dva prameny. Výstava, která potrvá do 25. března, je oslavou vztahu člověka a koně.

Jak vznikal vystavený soubor fotografií Dva prameny?
Soubor jsem zpracovával asi šest let. Fotografoval jsem poblíž městečka Třemošnice na úpatí Železných hor. Tam žije Jaroslav Páleník, který původně pochází z Tesárských Mlyňan na Slovensku. V 90. letech koupil na tom místě asi 50 hektarů pozemků a chová zde velké stádo koní a dalších hospodářských zvířat. Místo, kde můžete cítit harmonii mezi člověkem a přírodou. Celý život působil jako chovatel a cvičitel koní. Od 70. let pracoval jako cvičitel koní pro filmová studia. Působil například při natáčení oscarového Amadea režiséra Miloše Formana, dále pracoval pro Oldřicha Lipského ve filmu Tři veteráni, v pohádce Sůl nad zlato nebo dramatu Noční jezdci.

Jiří Nováček se zabývá mimo jiné také dlouhodobým projektem fotografování aristokratických rodin.

Jaká byla jeho role u těch štábů?
Práce především s koňmi zvláště v některých úsecích filmů je složitá a z toho důvodu je zde nutná přítomnost lidí, kteří s nimi umí pracovat, rozumí jim tak, aby s nimi byla podle scénáře odvedena profesionální práce. A právě i dnes v tom prostoru, kde pan Páleník žije, je přesně vidět velmi vysoká úroveň přístupu ke koním, ke zvířatům, něco, s čím se člověk jen tak nesetkává. Toto prostředí mě právě při každé návštěvě vždy silně inspirovalo. Uvědomujete si nejen vztah toho člověka ke zvířatům, ale i k přírodě, vnímáte, jak uvažuje, pozastavíte se na místě, kde jsou patrné vazby, které převzal od předků. Máte pocit, že se ocitáte kdesi na konci 19. století.

To asi není úplně obvyklý pocit. Dá se říct, z čeho vzniká?
Přivedou mu tam třeba koně, který je problémový, a vy najednou vidíte, že problémový není kůň, ale člověk, který ho vlastnil. Často popisoval příběhy, jak zvíře dostal do přirozeného stavu, v jakém mělo být. A při tom je třeba rozvíjet všímavost, intuici, kreativitu a smyslovou bdělost.

Jak se mu to podařilo?
Tak silný pocit, že ten člověk rozumí svému řemeslu, jsem ještě nezažil. On má rozdělené koně podle povah: cigán, král, ministr, pravák, levák... Každý z těch přívlastků je vyvozen z povahy koně. Věřil jsem jeho tvrzení, že jeho koně ho vždy poslouchali. To nebyla drezúra, ale jiná úroveň komunikace mezi člověkem a koněm, návrat k prastarému zdroji moudrosti pramenící z rovnováhy. A on si je toho vědom. Někdy mívám při fotografování problém, že se necítím dobře já nebo objekt - ale při těchto setkáních bylo vše přirozené.

Co vám prozradilo fotografování Jaroslava Páleníka o vás samotném?
Že je třeba nepovyšovat mysl nad city, logiku nad intuici a teritorium nad vztahy.

Jak jste se seznámil s panem Páleníkem?
Zcela náhodou mi v té oblasti o něm kdosi řekl, něco v tom smyslu, že jde o „zvláštního člověka“.

Souběžně vystavujete v Želivě fotografie benediktinů. Proč jste si zvolil k dlouhodobému fotografování právě tento řád?
Asi proto, že nejsou řádem zcela uzavřeným, navíc jsou svázáni zajímavou historií, jako nejstarší západoevropský řeholní řád, jehož vznik sahá do 5. až 6. století našeho letopočtu. Role této mnišské komunity v historii Evropy vždy byla velmi významná. Z její řady vzešli mnozí diplomaté, ranhojiči, lékaři, rádci i vychovatelé panovníků. Měli velký podíl na procesu kulturního přičlenění střední a východní Evropy. Být i dnes, třeba jen na chvíli, součástí takového prostředí, které je i doposud svým způsobem nadčasové, bylo pro mé smysly neobyčejným zážitkem.

Týdeník 5plus2 Každý pátek zdarma Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina.

Důležité je pro vás místo, kde vystavujete. Například benediktinský cyklus Reditus je zrovna k vidění v želivském klášteře. Jak tyto výstavní prostory vybíráte?
Ano, velmi důležité je to proto, aby místo vytvářelo celkový dojem. Nejen samotný výstavní prostor, ale i budova jako celek. Správným výběrem lze vše povýšit, nebo také zcela zmařit. Pokud nějaký prostor objevím a vnímám jej jako vhodný, tak na to reaguji. Funguje to ale i obráceně, například zrovna pro výstavu v želivském klášteře, kde jsem byl požádán o instalaci a poměrně dlouho jako kurátor jsem zpracovával dílo prvorepublikového malíře Františka Pořického.

Čím jste se zabýval v muzeu Victoria and Albert v Londýně?
Přípravou „special events“, tedy mimořádných událostí.

Jaká zkušenost byla pro vás odtud nejcennější?
Setkání s trochu jiným světem, navíc u mě došlo i k větší sebereflexi v jiném prostředí. S tím šla ruku v ruce i určitá schopnost se naučit více pozorovat a vnímat vše kolem a prožívat tak více neopakovatelnou realitu toho místa.

Čím se zabýváte profesně? Jak lze tuto činnost popsat?
Obecně od dokumentu po inscenovanou fotografii, zpracování krajiny, architektury až po vizuální produkci, polygrafii a občas koncepty a interpretaci výstav.