Uchvátilo mě, jak horalé na samotě fungují, říká jejich fotograf

  19:14
Přes dvacet let šlape fotograf Jan Kufa z Mostů u Jablunkova k horským samotám, aby zachytil tváře horalů. Nejvíc ho v posledních letech zasáhl příběh Aloise Pyszka z Horní Lomné, který před pár roky zemřel. Přezdíval mu lesní muž. Ač se tento na první pohled podivín lidem vyhýbal, s Kufou se stali přáteli.

Příběhy víc než deseti horalů, mužů i žen ze Slezských Beskyd či Slovenska, kteří odmítají moderní dobu, zachytil fotograf Jan Kufa (na snímku). Přistupovat se k nim prý musí s trpělivostí. | foto: Vlastimil Kaniok

„Když jsem ho viděl poprvé, napadlo mě, že jde o přízrak nebo zjevení. Postavou připomínal skřítka, obličejem Robinsona. Vousy mu zakrývaly skoro celou tvář. Bydlel daleko od civilizace v polorozpadlé dřevěnici a alfou a omegou jeho života byl kousek lesa, který mu patřil. Byl s ním srostlý,“ popisuje Jan Kufa a dodává, že od obyvatel obce slyšel, že Pyszko k sobě nikoho nepustí, že je nepřístupný jakékoliv komunikaci.

Fotogalerie

„Mýlili se. Vím, že k horalům se musí přistupovat s trpělivostí. Zkusit s nimi poprvé prohodit jen pár slov, pak se vrátit a teprve se dovolit ohledně focení. Krást záběry těchto lidí nebo se za nimi hrnout a rychle cvakat se nevyplácí. Ač lesní muž působil zpočátku strnule, postupem času jsme se sblížili. Navštěvoval jsem ho tři roky. Něco mu přinesl, s něčím mu pomohl, povykládali jsme a díky tomu se mi podařilo zachytit na snímcích bytí tohoto zvláštního samotáře,“ popisuje fotograf, jemuž se přezdívá Kičeřok. Podle místa, odkud pochází.

Když se něco zašpinilo, jednoduše to otočil

„Pyszko byl jednoduchý člověk. S malou slovní zásobou, ale s velkým srdcem. Týdny se lopotil se dřevem na zimu, protože používal jen ruční pilu a sekeru. Dřevorubci mu někdy strom pokáceli, ale ostatní zůstalo na něm. Celý kmen ručně rozřezal na špalky, poté je rozštípal a polena svázaná řetězem po pár kusech tahal z kopce domů,“ vykládá Kufa o osmdesátiletém muži.

Na záběrech je zdokumentované snažení samotáře. Jak pudově do posledních sil zápasí se zásobou dřeva na topení, jak v neschůdném terénu padá, ale svoji práci vždy dokončí, jak se sám sobě stává koněm a zapřáhne se do saní, aby k chalupě dovlekl kládu.

„Sedávali jsme spolu u hrnku vody se sirupem. Jeho domov byl strohý. Neútulná a nevoňavá postel, kamna, na nich hromada nemytých hrnců, skříň, pár kousků oblečení. Když se něco zašpinilo, potrhalo, jednoduše to otočil,“ zmiňuje Kufa a je na něm vidět, že přesto za podivínem chodil rád.

Ze sanatoria se pokusil utéct

Vodu bral Pyszko ze studny ve sklepě a jedl jen to, co si vypěstoval. Většinou brambory a zelí. Na mléko měl kozu, která z chlívku mohla ven, jen když bylo pod mrakem. Lesní muž se domníval, že by jí slunce ublížilo.

„Když jsme se s kolegou za ním vydali v zimě, dřevěnice byla z poloviny pod sněhem. Neotevřel. Ležel zachumlaný v posteli. Jen přes okno jsme viděli, jak zvedl ruku na znamení, že žije. Takto přečkával ponuřejší část roku,“ vzpomíná Kufa.

Lesní muž nakonec skončil nemocný v jablunkovském sanatoriu. Jen se mu trochu ulevilo, pokusil se odtamtud utéct. „Bohužel si pamatoval silnici z Jablunkova do Horní Lomné před mnoha lety, ne tu novou s kruhovým objezdem, u něhož zůstal bezradný. Nevěděl, kam jít, a tak se vrátil. Jen mi pak suše oznámil, že ani ty cesty už nejsou, co bývaly,“ doplní Kufa. 

V sanatoriu viděl a fotil samotáře naposled. „Dům po jeho smrti začal splývat s okolím a jen fotografie jsou důkazem, že tady pobýval jedinečný lidský tvor zajímavý svou prostotou a bytím,“ říká fotograf s tím, že ve vlastní režii vydal útlou knížku s fotkami horalů pod názvem Od portrétu k dokumentu. Lesnímu muži je věnovaná polovina stránek.

„Ke knížce mě přemluvili kolegové. Byl to právě portrét, který mě přivedl k tomu, abych zachytil i běžný život horalů. Nejdříve jsem totiž jejich obličeje fotil teleobjektivem, ale nebylo to ono. Odhodlal jsem se jít za nimi přímo. Víc je poznat. Kromě jejich tváří, z kterých se dá číst, co prožili, mi učarovalo, jak v těch zapadlých končinách fungují. Trávím s nimi třeba půlden a fotím. K portrétům tak přibyl dokument. Zaznamenal jsem už bytí více než deseti horalů, mužů i žen ze Slezských Beskyd a Slovenska, kteří odmítají moderní dobu a chtějí dožít tam, kde jsou,“ dodá Kufa s tím, že fotografie je i o vztahu k lidem, na které se fotograf dívá v hledáčku.