V tom zatím posledním Čejkově zápasu hrály proti sobě týmy Družstevník Jakubov - Šebkovice B. „Teď jedu na pár dnů na dovolenou a už jsem rozmrzelý, že nebudu moci pískat,“ směje se Čejka.
„To je trochu nadsázka, ale je to tak. Je to něco, čím žiju, a dokud to půjde, tak tím budu žít,“ přiznává sudí, který neplánuje odchod do penze a i ve svém věku si udržuje atletickou postavu.
Před třemi lety byl zapsán do České knihy rekordů. Bylo to v den, kdy pískal svůj šestitisící zápas.
Když v roce 1971 přišel jako třicetiletý do první ligy, měl tam prý z rozhodčích nejlepší fyzické prověrky. „Tehdy rozhodčí končili s aktivní dráhou v padesáti letech - a já neskončil dodnes. Ale taky jednou skončím - mám osobní sen zaokrouhlit počet zápasů na 6 666. To bych mohl za dva roky zvládnout,“ odhaduje.
V tlusté knize zmíněné v úvodu si od začátku kariéry pečlivě zapisuje každý zápas, který pískal, vlepuje si výstřižky z novin, komentáře po zápasech. Proto lze jeho rekordní počet zápasů spolehlivě doložit. „V té knize mám ještě dost a dost volných listů,“ směje se.
Stále stíhá odpískat i tři zápasy za jediný den
Jako rozhodčí poprvé nastoupil na fotbalový zelený trávník 4. dubna 1963. A pokračuje dodnes.
Nejedni ho za to kritizují - že ve svém věku už nemůže mít bezchybný úsudek, že nestačí fyzicky, že zabírá místo mladším a píská jen pro peníze. Jako rozhodčí - nyní už v případě veterána Čejky v nejnižších a žákovských soutěžích - totiž za každý zápas dostává odměny v řádech stokorun.
„Nepopírám, rád peníze vydělávám. To ale přece může každý. Ale komu by se to chtělo dělat jako mně? Není výjimkou, že pískám tři zápasy za jeden den, znamená to vstávání, dojíždění, být na hřišti bez ohledu na počasí nebo momentální náladu. Na Třebíčsku nakonec do plného stavu více než patnáct rozhodčích chybí! Když někteří pískat nechtějí, já chci. Mě to totiž pořád strašně baví,“ říká Čejka.
Když otevře stránky kroniky, v duchu se přenese do časů, kdy pískal první ligu, ale byl i rozhodčím v evropských pohárech či mezistátních utkáních.
Vagon uhlí od majitele Baníku si raději sám zaplatil
K okřídleným patří jeho historky. Třeba o tom, jak mu z radosti nad remízou fotbalový funkcionář Baníku věnoval vagon uhlí. „To uhlí jsem si pak zaplatil. Byl jsem jako rozhodčí na vrcholu a měl jsem riskovat, že mě někdo nařkne z úplatku? O to jsem neměl zájem. Já říkal: Jak se utkání narodí, takový bude výsledek,“ vzpomíná Čejka.
Původně vůbec nechtěl být rozhodčím. Toužil sám kopat do míče. Jenže lékař mu fotbal zakázal, a tak Čejka kývl na to, že bude dělat aspoň rozhodčího.
Hrobníkovi z lopaty utekl při utkání Nitra - Sparta v roce 1975. Tehdy dostal po odpískání ofsajdu do hlavy kamenem, vypáleným zřejmě z praku. „Kdybych to dostal do spánku nebo do oka, tak jsem tady už možná nebyl,“ míní Čejka.
Aférou ale tehdy vyhrocené fotbalové napětí neskončilo: za dva dny Čejku delegovali na další utkání opět na Slovensko - do Žiliny. „To byl tehdy velký risk. Bylo tam asi 200 policajtů, hlídali mě už před vchodem. Byl jsem pomezním a za mnou u té čáry policajti stáli v řadě na metr od sebe. Naštěstí to dobře dopadlo, ale příjemně mi nebylo,“ líčí Čejka.
Oceňuje, jakou pomoc v současnosti rozhodčím dává miniaturní komunikační technika či video.
„Ani rozhodčí na čáře nemusí ze třiceti metrů všechno dobře vidět. Když jsem jednou pískal utkání Trnava - Ostrava, kde byl vyprodaný stadion, něco se najednou stalo ve vápně. Celý stadion řval: Ruka! Baník zůstal stát, domácí taky. Byla ruka, ale já ji neviděl. Všichni křičeli, pískl jsem. Trefil jsem to. A to jsou zlomky vteřiny, ve kterých musíte v tom tlaku rozhodnout,“ líčí Čejka.
Historky nejdéle sloužícího českého sudího, jak je vyprávěl v Pelhřimově:
18. června 2015 |
