Penzista jezdí těšit lidi flašinetem, města si vybírá podle nálady

  8:56
O jihlavském Masarykově náměstí se říká, že nežije. Politici a úředníci si lámou hlavy s tím, jak centrální prostranství oživit. Během několika listopadových dní se to však povedlo jedinému člověku. Jan Novák přijel do krajského města, sedl si se svým flašinetem k Mariánskému sloupu a hrál.

„Děláte tady hrozně pěknou atmosféru. Těším se, až budete zase hrát, budu poslouchat,“ ocenila jeho přínos jedna z kolemjdoucích žen v momentě, kdy zrovna na chvíli přestal motat klikou svého nástroje.

„Tak proto se to dělá,“ usmál se zpod hustého prošedivělého plnovousu flašinetář.

U jeho nástroje se během hraní zastavilo více lidí. Chvilku poslouchali a kdo chtěl, vhodil do připravené krabičky pár mincí.

„Ale pro peníze to nedělám. Člověk je mezi lidma, líp se cítí, sem tam s někým promluví… To stáří není, jak si všichni představují. Je trochu složitější. To víte, nemoci. Já mám třeba trojitej bypass. Člověk pak musí mezi lidi, aby se dostal do jiné atmosféry,“ popsal Novák svoji hlavní motivaci pro hraní na náměstí.

S flašinetem objíždí města zhruba šest let, od doby, kdy šel do důchodu. Své štace si, alespoň podle svých slov, vybírá podle momentální nálady. Když se rozhodne, kam pojede, opustí hájenku v lesích pod Javořicí a jede do civilizace.

Nejoblíbenější štace: Vídeň

„Poslouchají mě mladí i staří. Mladí to v životě neviděli, tak je to zajímá. Oni jsou dneska zvyklí na elektroniku a tohle je něco jinýho. Líbí se jim to, někdy si zatočí klikou. Lidi to zajímá a například v Praze jim to připomíná staré časy. Myslím, že flašinet do města patří, ne?“

I když má Jihlavu poměrně blízko, do krajského města Vysočiny prakticky nejezdí. Jeho nejoblíbenější štací je Vídeň. Obyvatelé rakouské metropole prý nejlépe přijímají zvuk upomínající doby starého mocnářství. Ostatně flašinet dostávali rakouští vysloužilí vojáci jako trafiku, aby se nějak zabezpečili.

„Ve Vídni mám docela dost známých, kteří mě vždycky zvou, abych přijel. Žije se tam úplně jinak než tady. Hodně starších lidí tam chodí na procházky, zajdou si do vináren, kaváren a rádi si poslechnou i ten můj flašinet. Dám jim tam vždycky rakouský písničky,“ vypráví Novák.

Nástroj, s kterým jednotlivé štace obráží, je poměrně malý. Prý však existují i menší. Do dřevěného těla, které je staré 115 let a které Novák získal od svého pradědy, se vejde sedmnáct písniček. Ty jsou na válečcích s trny. Ty už ale nejsou původní. Válečky s písničkami si musí Novák nechat vyrábět.

„Mám člověka, který se o tohle zajímá a tyhle válečky dělá. Opravy mi zase dělá varhaník v Olomouci. Není to jednoduché starat se o flašinet,“ pokrčí rameny muž, který tvrdí, že v životě nehrál na žádný hudební nástroj.

Už nyní se Novák chystá na to, jak se svým flašinetem zpříjemní lidem předvánoční atmosféru. Do flašinetu, na jehož čelní straně se skví rakouská orlice, vloží válečky s vánočními skladbami a vyrazí do ulic. Ze zimy strach nemá. A možná znovu zavítá i na jihlavské náměstí.

„Zatím jsem Jihlavu vynechával. Ale kdo ví. Třeba budu potřebovat něco koupit, tak přijedu a vezmu s sebou i flašinet,“ neplánuje příliš do budoucna Novák.