Najít dnes opravdu kvalitního fládristu je nadlidské úsilí. A když už ho najdete, budete čekat minimálně půl roku, než si na vás najde čas.

Fládrování je vlastně jednou z technik lakování. Díky němu dokážou mistři v oboru proměnit téměř jakýkoli povrch v imitaci dřeva. Jednoduše jej přemalují tak, že bude vypadat jako skutečné dřevo se svojí typickou kresbou – dokonce si lze vybrat, zda chcete dub, ořech, nebo třeba mahagon.

Řemeslo, které málem vymizelo, opravdu dobře ovládá jen málokdo. „Je to takzvaná vyšší dívčí, protože fládrování je složité a náročné na technologii. Ani ne tak na materiály, ale hlavně na zručnost řemeslníka,“ říká osmapadesátiletý Josef Čermák z Kojetic na Mělnicku, jenž se lakování věnuje už od svých třinácti let a patří v oboru mezi absolutní českou špičku.

Je i členem představenstva Cechu malířů, lakýrníků a tapetářů České republiky.

Společně se synem léta provozují lakýrnickou firmu, té se však v poslední době věnuje hlavně mladší z dvojice a Josef Čermák se zaměřil na předávání znalostí novým generacím. Vyučuje totiž lakýrnické práce a mezi nimi i fládrování na Střední odborné škole Jarov v Praze.

Fládrování se dostalo mezi ohrožená řemesla hlavně proto, že tajemství jeho umění a techniky si staří mistři dlouho nechávali pro sebe. Práce dělali často potají sami ve svých dílnách, aby neměli konkurenci.

„Dnes díky Cechu malířů, lakýrníků a tapetářů se znovu rozjelo. Učíme jej na školách a zveme odborníky, kteří to ještě umí, aby šířili osvětu,“ vysvětluje Josef Čermák.

Místo umakartu v paneláku fládrování

Velký rozmach zaznamenala tahle imitační technika v padesátých letech, kdy české domácnosti hlavně v panelových domech zaplavily obvykle nepříliš vzhledné kuchyně a skříně z lamina. To se lidem nelíbilo, proto znovu nastoupilo fládrování.

„Lidé byli nadšení. Pamatuji si, že když jsem dělal nějakou zakázku v paneláku, tak se to obvykle rychle rozkřiklo. Lidé se často navštěvovali a pak chtěli něco podobného,“ vzpomíná Čermák.

A jak to celé probíhalo? Typický panelákový umakart se opatřil základní syntetickou barvou, která na něm dobře drží. Po jejím zbroušení se na plochu nakreslila nějaká pěkná dřevina. Na závěr se vše přelakovalo bezbarvým lakem. A to je v podstatě i základní postup fládrování. Zní to možná jednoduše, ale snadné to rozhodně není.

Vše začíná už správnou přípravou barvy, která se nanáší na podklad. Do ní se takzvaným jezevčíkem kreslí kresba dřeva, tedy jeho typické letokruhy, a dokonce i suky. „Jezevčík je velmi jemný štětec vyrobený z jezevčích chlupů, jím se pak roztírá nanesená lazura do stran, abychom získali imitaci dřeva. Jeden jezevčík vyjde nejméně na pět tisíc korun,“ upřesňuje Čermák během improvizované ukázky a přidává i jeden neobvyklý fígl.

„Nejlepší je lazuru rozmíchat s pivem, které obsahuje slad. Ten lazuru oklíží a při finálním přelakování se nesmývá. Je to i přívětivější ředidlo pro lakýrníkovy ruce, druhou variantou je totiž rozmíchání s cukrem a octem,“ prozrazuje Čermák.

Zájem o fládrování roste i v posledních letech. Lidé a firmy mají více peněz a častěji se pouští do náročných renovací částí domů, v menší míře pak i nábytku. „Například ve starých domech je mnohdy potřeba obnovit nátěry na vykládaných dveřích, o to je skutečně velký zájem,“ říká Čermák.

Dodává, že větší zakázku z poslední doby měla firma na hradě Vysoká u Sedlčan, kde bylo potřeba obnovit dva stropy ve velkých halách.

Pro rodinnou firmu to nebyla vůbec snadná práce, majitel chtěl totiž obnovit dřevo na kazetových stropech zničených dlouhodobým zatékáním, a navíc opatřených latexovými nátěry.

„Museli jsme to dřevo vyspravit, natřít a až potom fládrovat. Udělal jsem tam vzor starého tmavého ořechu a opatřil ho speciálním lakem ze včelího vosku,“ popisuje Čermák. Podařilo se mu tak vytvořit nádherný strop jako z doby před 300 lety.

Fládrování se přitom používá i na poněkud nečekaných místech. V některých bankách totiž v minulosti chtěli, aby železobetonové trezory vypadaly přívětivěji a vizuálně ladily s dřevěným nábytkem. Mnohdy se proto opatřovaly fládrováním, které je nyní po letech potřeba obnovit.

Výnosné řemeslo

„Cechovní mistři hlavně předávají mladým nástupcům know-how ohledně postupů a zkušeností, třeba kde sehnat potřebný materiál,“ říká.

Vzpomíná přitom, jak sám v mládí s fládrováním začínal. Už ve třinácti letech, někdy kolem roku 1973, se začal učit od svého otce a chodit s ním na zakázky.

„Vyučil jsem se v Neratovicích a pak jsem roky popisoval coby písmomalíř velíny v jaderných elektrárnách. Přitom jsem pořád dělal zakázky na fládrování,“ vypráví.

Podle Čermáka na českém trhu práce velmi chybějí dobří řemeslníci, a to nejen fládristé. Naopak na straně zákazníků je velký hlad po kvalitní práci, což vede k delším čekacím lhůtám i vyšším cenám. „Když mladí lidé půjdou do učení v našem oboru, tak mají velkou šanci, že v budoucnu budou vydělávat velké peníze,“ připomíná.

Stát by měl zlepšit podmínky pro řemeslníky

Podle jeho zkušeností mistra ve škole se však mladí lidé do učení stejně nehrnou. Obvykle kvůli negativnímu postoji rodičů. „Mnohdy nám žáci říkají, že by do učení chtěli, ale rodiče jim to nedovolí. Řemeslo je pořád jako sprosté slovo,“ dodává.

3 fotografie

Fládristé tak podle Čermáka stárnou a vymírají. Z těch, co nově přijdou do učení, má o řemeslo skutečný zájem jen malá hrstka. „Stále doufám, že se nám podaří vychovat nové generace fládristů, pro které se pořádají i soutěže, kde vidíme, že jejich kvalita vzrůstá,“ připomíná Čermák s tím, že Cech malířů, lakýrníků a tapetářů se snaží tlačit na politiky, aby stát zlepšoval podmínky pro práci řemeslníků.

„Snažíme se zároveň o to, aby se nastolila záruka kvality prokázaná mistrovskou zkouškou. Cílem je, aby státní zakázky – třeba lakýrnické či na fládrování – mohly provádět jen firmy, kde pracuje člověk s mistrovskou zkouškou,“ doplňuje.

Stejně jako otec jemu, teď i Josef Čermák předal své znalosti synovi. Ten přebírá jeho firmu a pokračuje v rodinné tradici. „Já jsem se před pár lety rozhodl nastoupit jako mistr odborného výcviku na učiliště a vychovávat novou generaci,“ dodává s tím, že synovi ve firmě pořád pomáhá.