Děj vychází ze soužití dvou samotářských sester a jejich komplikovaného vztahu. Obě se výrazně liší svými pohledy na svět, které se ještě víc prohloubí poté, co přivedou domů bezdomovce.
„Všude jsem slýchával, že pro herečky neexistují dobré texty a role, což je vlastně pravda. Na téma mě přivedla jedna moje kamarádka otázkou: Co trápí ženy v současnosti? Najít chlapa po třicítce, který je volný,“ vysvětluje svůj scenáristický počin Jan Musil.
Nejde o Musilův první krátkometrážní film, předcházely mu snímky historického rázu, které vytvořil se šermířskou skupinou Zubři.
„Původně jsem Nejlepší kamarádky napsal jako divadelní hru, a když jsem si ji po dvou letech s odstupem přečetl, bavila mě natolik, že jsem ji přepsal do velkého scénáře. Potom jsem se rozhodl, že hru natočím jako krátký snímek, protože jsem si chtěl zkusit, jestli film ten příběh unese a jestli budou dialogy na kameru fungovat,“ popisuje Jan Musil.
Role dvou sester ztvárňují Berenika Kohoutová a Gabriela Mikulková, kterým život zamotá bezdomovec v podání Jana Dolanského.
Divák se u absurdní tragikomedie nudit nebude
„Herce jsem kupodivu zlanařil docela snadno. Například Honzovi Dolanskému, se kterým jsme se dříve osobně neznali, jsem poslal scénář s tím, jestli by do toho šel. Reagoval docela rychle, že se mu scénář líbí, a kývl,“ uvedl Musil, podle kterého jsou krátkometrážní filmy s velkými hereckými jmény mnohem běžnější ve světě než u nás.
„Plno celovečerních filmů vzešlo z krátkých. Režisér má nápad, chce si ho natočit, ale producenti nebo velká studia jim nedají peníze, protože to nevidí jako návratnou investici. Takže vznikne třeba dvacetiminutový snímek, kde si autoři vyzkoušejí, jak budou lidé reagovat,“ vysvětluje Musil.
Nejlepší kamarádky charakterizuje jako absurdní tragikomedii.
„Nevybral jsem si jednoduchý žánr, na druhou stranu mohu slíbit, že se divák nebude u mého filmu nudit. Tím, jak jsem vycvičený z divadla a myslím na diváka, jsem si pro sebe vytvořil jedno pravidlo. Podle mého názoru musí divák v polovině filmu trnout, jak to dopadne. Jakmile se tohle nestane, prohrál jsem,“ říká Jan Musil.
Film natáčel v jednom starším pardubickém domě a jak sám přiznává, netušil, že nebude vůbec jednoduché sehnat autentické prostředí starší zástavby, která dosud neprošla rekonstrukcí.
Po únorové premiéře plánuje film uvést na několika různých celorepublikových festivalech. Tím ovšem s Nejlepšími kamarádkami zdaleka nekončí. „Je to běh na dlouhou trať, ale myslím si, že už dozrál čas, kdy bych zkusil delší formát,“ přemítá Musil, jenž nevylučuje ani celovečerní podobu svého filmu.
Nutno podotknout, že v těchto svých „odskocích“ od činohry připravuje zajímavé počiny a městské divadlo ho v jeho nápadech podporuje. Důkazem je třeba i jeho hra Svět v parku, která byla před pár lety uvedena na malé scéně.
„Mám v sobě velký přetlak a potřebu se nějak vyjádřit. Někteří moji kolegové se ve svém volném čase věnují sportu, já píšu texty a točím filmy. Moc mi to pomáhá i v divadle. Během psaní se vyřádím, uspokojím své ješitné ego a pak přijdu na zkoušku a jako herec si hlídám jen to své. Absolutně respektuji režiséra, moje psaní a natáčení mě hodně ukáznilo. Koneckonců nejsem první ani jediný herec, který začal režírovat. Myslím, že by si to měl vyzkoušet každý,“ dodává Jan Musil.
