„Chceme, aby každá žena mohla svou situaci s někým probrat, znovu zvážit všechny možnosti, které má. Nakonec však vždy respektujeme konečné rozhodnutí klientky,“ popisuje jedna ze zakladatelek organizace a její současná ředitelka Eva Vondráková.

Ženy se v první řadě obracejí na poradnu. Některé se pak dostávají do azylových domů a bytů, které Na počátku provozuje na neveřejné adrese, aby se cítily bezpečně. Občas totiž řeší nejen těhotenství a existenční potíže, ale také násilí.

Který příběh vám za těch 25 let utkvěl v paměti nejsilněji?
Příběhů bylo hodně. Každý je jedinečný a téměř každý byl na začátku bolavý. Asi nejsilněji mi v paměti utkvělo, co mi řekla jedna z maminek. Porodila u nás dítě a pracovala jsem s ní ještě v době, když už bydlela se synem ve svém bytě. Jednou jsme šly spolu po ulici a uviděla asi šestiletou holčičku. A v tu chvíli mi se slzami pověděla, že vždy, když vidí děvčátko, tak si vzpomene na svoje první dítě, které nedonosila, ale šla na potrat. Myslí si, že to byla holčička, která by teď byla stejně stará. Přišlo mi hrozné, že se tolik let trápí. Ženy, které šly na potrat, často na své dítě myslí a mohou trpět postabortivním syndromem, tedy specifickou formou stresové poruchy. Takže jsem ráda, že jsme mnohým ženám pomohli tak, že na potrat jít nemusely.

3 fotografie

Sdílíte názor, že to není dobré řešení. Je ale opravdu správné přivést dítě na svět za všech okolností, třeba bez střechy nad hlavou?
Počaté dítě je již od první vteřiny člověkem. Pro mě a pro všechny zakladatelky organizace to znamená, že nemá cenu přemýšlet o tom, zda je dobré přivést dítě na svět, ale je potřeba hledat řešení, jak takové mamince pomoct. A pokud možno nejen na chvíli, ale dlouhodobě. To byl důvod založení Na počátku.

Jak jste tedy před čtvrt stoletím začínali?
Hlavně chci zdůraznit, že jsem organizaci nezakládala sama. Byli jsme tenkrát společenství asi tří desítek mladých věřících lidí, kteří chtěli pomoct těhotným ženám, aby nemusely jít na potrat jen proto, že nemají kde bydlet. Rozhodli jsme se, že pro ně zajistíme zázemí, domov. Zjistili jsme, že takový dům můžeme koupit či postavit a potom provozovat jako sdružení. Tak jsme to udělali. Byrokratická zátěž tehdy nebyla veliká. Zázemí jsme měli v domku v Soběšické ulici, kde sídlíme dodnes. Rok po založení jsme koupili první rozestavěný dům, dokončili ho a v roce 1996 tak zprovoznili Domov pro dětský život.

Co všechno ženám nabízíte?
Začínali jsme s nonstop telefonní linkou a potom se zmíněným domovem. Od roku 2004 jsme jako následnou péči nabídli byty. O tři roky později jsme podle zákona organizaci registrovali mezi sociální služby. Později jsme rozšířili pomoc pro ženy, které potřebují zázemí z důvodu domácího násilí. Lehkých těch 25 let opravdu nebylo...

Co dnešním pohledem považujete za nejtěžší?
Náročných úkolů bylo víc. Zásadní jsou dva. Za prvé shromáždit tým lidí, kterým na maminkách a organizaci záleží. Abychom dokázali všechny klientky laskavě a odborně doprovázet životem a tím jim poskytnout účinnou podporu. A druhý velký úkol je zabezpečit těmto zaměstnancům vstřícné pracovní prostředí, aby na svoji práci měli dostatek sil. A s tím samozřejmě souvisí peníze. Sehnat dostatek financí je úkol stálý a každým rokem náročnější.

Klientkám nabízíte okamžitou věcnou pomoc i azyl. Jak dlouho u vás reálně můžou zůstat?
Mohou projít systémem všech tří služeb a následně ještě využít sociální bydlení. Těhotná žena, maminka s dětmi nebo oběť domácího násilí většinou nejdříve požádá o pomoc v poradně. Pokud se situace nedá vyřešit v jejím přirozeném prostředí, nabídneme jí ubytování v domově, kde může pobýt půl roku, těhotná žena do půl roku věku dítěte, v případě potřeby do roka. V bytech poskytujeme další půlrok či rok. Pokud máme volno, tak do bytů přijímáme maminky s dětmi nejen z našeho domova. Nabízíme i jeden sociální byt 1+1 pro maminku s jedním nebo dvěma dětmi.

A co dál? Jak se pak tyto ženy staví na vlastní nohy?
Buď odcházejí do jiné sociální služby, nebo do přirozeného prostředí. Je to půl na půl. Těm, které odejdou z našich bytů, se to daří téměř všem, takže se osvědčila myšlenka na jejich založení – když maminky doprovázíme dlouhodoběji, mají větší šanci začít znova.

Ale jen ubytování asi nestačí...
Aby cesta k samostatnému životu byla úspěšná, nejde nabídnout jen to. Proto máme v domově i v bytech od začátku program Posílení rodičovských kompetencí. Maminky se mohou zúčastnit různých aktivit. Jde třeba o předporodní přípravu, péči o maminku a dítě, o domácnost, plán hospodaření, základy zdravotnictví, vaření, šití. Již několik let nabízíme maminkám terapie a videotrénink interakcí.

Za 25 let se na organizaci obrátily tři tisíce žen, s vaší pomocí se narodilo 170 dětí, 550 klientek využilo vašich pobytových služeb. Co vidíte za těmi čísly?
Je za nimi práce mnoha mých kolegů, spolupracovníků, dobrovolníků. I veliké množství dárců. A doufám, že se nám všem podařilo tyto ženy podpořit a ulehčit jim cestu životem. Pro mě osobně ta čísla znamenají velkou radost a vděčnost.

Všechny vaše klientky se potýkají s tím, že nemají kam jít a nedokážou uživit dítě?
Z těch zmíněných tří tisíc mají problém s ubytováním pouze některé. Nejen že na něj nemají peníze, ale někdy je i jako těhotné vyhodí partner nebo rodiče z bytu, případně utíkají před násilníkem. Ostatní maminky buď díky naší poradně seženou pomoc ve svém okolí, nebo v jiné sociální službě. Na poradnu se obracejí o pomoc také ženy, které se rozhodují, zda jít, či nejít na potrat, a potřebují si o své situaci s někým promluvit.

Jsou případy, kdy jim pomoci nedokážete?
Každá z našich tří služeb má svá kritéria. Třeba v azylových domech máme hranici od 0 do 64 let, v poradně zase od 11 let. Do azylových domů přijímáme pouze ženy s dětmi, nikdy ne s partnery. Nemohou v nich také pobývat ženy, které by užívaly jakékoliv omamné látky.

Je těžké nebo dokonce žádoucí se od mnohdy těžkých životních osudů držet osobně stranou? Daří se vám brát vaši profesi „jen“ jako práci?
Moje práce je pro mě prací, která má smysl. A každý, kdo pracuje v přímém kontaktu s lidmi s těžkými osudy, se musí naučit od těchto osudů oprostit. Musí se naučit odpočívat, nenosit si práci domů. Není to lehké, ale opravdu nutné. Myslím si, že se mi to již daří.

Jaké cíle máte před sebou?
Nadále chceme udržet všechny tři služby – poradnu, domov a byty. A chystáme se na staronovou činnost, tedy přednášky ve školách. Dvě sociální pracovnice aktuálně úspěšně absolvovaly kurz a zkoušku a letos už mohou přednášet.

Může se vám stát, že se zastavíte a najednou si řeknete: Tak, a mám hotovo? Nebo je to nikdy nekončící práce, kterou jen jednou předáte?
Byla bych ráda, kdybych jednou mohla říci, že mám hotovo. To by bylo krásné, kdyby všechny těhotné ženy a maminky s dětmi nepotřebovaly žádnou pomoc od sociálních služeb, ale nalezly by ji vždy ve svém blízkém okolí. Ale zatím je to jen velké přání. Nicméně pokud budeme naši práci dělat dobře a maminky nadále budou potřebovat naši podporu, tak velice ráda svoji práci předám mladším.