Musí se najít cesta, aby památky žily, říká architektka Jiřičná

  10:16
Světově uznávaná architektka Eva Jiřičná oslavila před pár dny 80 let. Se svými kolegy aktuálně předělává londýnskou galerii ve Victoria and Albert Museu, navrhuje obchod v Dublinu, byt ve Španělsku, přestavbu domu v Londýně. V Praze se účastní světově obsazené soutěže na velký obytný komplex, připravuje projekt do Brna.

Podobu vzdělávacího centra navrhla architekta Eva Jiřičná. | foto: Zdeněk NěmecMAFRA

Tento telefonický rozhovor vznikl mezi Zlínem a Londýnem jen pár hodin poté, co Eva Jiřičná vysedla z letadla a absolvovala několik pracovních schůzek. Zakázek má totiž hodně.

„V tomto týdnu ještě posuzuji jednu soutěž, účastním se velkého setkání žen architektek, pak musím do Dublinu, pak zase do Prahy,“ vypočítala Jiřičná.

Osmdesát let, to je věk, kdy už většina lidí nepracuje a řeší především zdravotní problémy. Vás se to ale netýká. Jak to?
Víte, v tomto věku člověk nikdy nemůže vědět, co se stane zítra. Ale je pravda, že teď snad pracuji daleko více než kdy předtím. Jsem opravdu velmi zapřažená. Když ale člověk něco dělá rád, tak je to jednodušší a já mám štěstí, že celý život dělám to, co dělám ráda.

Fotogalerie

Do důchodu se tedy nechystáte?
Ne, to mne opravdu neláká. Nemám čas moc myslet na stáří. A co se týče fyzičky, chodím v sobotu a neděli cvičit. V sobotu jdu ráno na pilates, pak do posilovny, pak na jógu a v neděli do posilovny a na aerobik. To dělám také ráda. Víte, tělo v určitém věku nechce dělat nic, ale když může, tak ho musíte trochu přinutit. Mám kolegy, kterým už to zdraví nedovolí, ale já se pořád ještě ohnu nebo zvednu nohu. Snažím se, protože když člověk není fyzicky schopný, tak toho moc nezvládne. Začala jsem chodit do Sokola, když mi bylo šest let, a od té doby jsem prakticky cvičit nepřestala. Nikdy jsem v tom sice nevynikala, nebyla jsem závodnice ani jsem nedala žádný rekord, ale dělám to ráda a to mi vydrželo.

Tvoříte architektonické návrhy pořád sama, nebo už máte lidi, kterým práci zadáváte?
Pracuji s kolegy, sám architekt dnes už nic neudělá. Vždycky je to práce kolektivu, ve kterém ale někdo musí držet otěže. A když poběžíme jedním směrem, výsledek bude lepší. Navíc toto je práce, o které přemýšlím vlastně pořád.

I v letadle?
To je zrovna doba, kdy mne nikdo neruší, telefon nezvoní. Občas si v letadle něco přečtu, ale zrovna dnes to byla průvodní zpráva k jedné zakázce. Jsem ráda, že ode mne ještě někdo vůbec něco chce, že mne ještě někdo bere vážně.

Architektka Eva Jiřičná

  • Narodila se 3. března 1939 ve Zlíně. Od šesti let žila s rodinou v Praze. Vystudovala architekturu na ČVUT a v ateliéru architekta Jaroslava Fragnera.
  • V roce 1968 odjela na stáž do Londýna, odkud ji české úřady do okupovaného Československa nepustily.
  • Profesní kariéru začala v Londýně v Ateliéru Louis de Soisson. Navrhovala interiéry londýnských a newyorských módních obchodních domů a butiků.
  • V roce 1986 založila vlastní studio Eva Jiricna Architects.
  • V roce 1990 přijela poprvé po emigraci do Prahy, začala učit v ateliéru architektury na VŠUP v Praze.
  • Je členkou několika královských akademií: pro design, umění a architekturu, a držitelkou několika čestných doktorátů.
  • Je autorkou návrhu Oranžerie na Pražském hradě, autobusového nádraží Canada Water nebo přestavby vstupu a recepce Victoria and Albert Musea v Londýně, lávky pro pěší v Brně, Kongresového a Univerzitního centra ve Zlíně nebo hotelu Josef v Praze, který byl prvním designovým hotelem ve východní Evropě.
  • Dostala Řád britského impéria, medaili za celoživotní dílo Londýnského festivalu designu nebo Státní cenu ministerstva kultury.
  • Založila architektonické studio také v Praze (AI-DESIGN Praha).
  • Byla partnerkou architekta Jana Kaplického.

Miroslav Zikmund, který nedávno oslavil stovku, říká, že některým věcem už svůj čas věnovat nechce. Pracujete i vy se svým časem obezřetně?
Určitě, to má asi každý. A začne to třeba už v padesáti letech, kdy zjistíte, že některé věci vlastně nejsou důležité. Mrzí mne, že jsem panu Zikmundovi nepogratulovala, protože je úžasný.

Nová fakulta humanitních studií stojí ve Zlíně už rok a nezaznamenala jsem žádné kritické reakce jako při otevření Kongresového a Univerzitního centra. Je to tím, že stavba je jiná, nebo jsou Zlíňané přístupnější jinému pohledu?
U nové stavby jsme se museli daleko více přizpůsobit zlínské architektuře, takže jsme si hráli jen s barvou a novými materiály. Koncept byl velmi limitovaný. První dvě budovy byly mnohem obtížnější. Měli jsme na to velmi málo peněz, všichni byli proti a například získat povolení nebylo jednoduché. Architektura nebo design jsou vizuálně náročné obory a člověk se nikdy nezavděčí všem. Samozřejmě, že se to některým lidem nelíbilo, a taky si nemyslím, že bychom udělali nějaké veledílo, ale v architektuře závisíte na mnoha věcech.

Jak se podle vás město v posledních letech mění?
Nikdy nemám moc času, vždy přijedu večer, přespím na Moskvě, ráno jdu na schůzi a odpoledne jedu zpět do Prahy. Ale velmi mne překvapilo a potěšilo, že se otevřel Obchodní dům. To je ohromná věc. Byla jsem se podívat i do Památníku Tomáše Bati, to je unikát. Jen jsem přemýšlela, co se v něm bude dít, jak bude fungovat. Teď slyším, že se bude předělávat Velké kino, také tělocvična vedle Kongresového centra. Jsem ráda, že se Zlín staví na nohy a viditelně se v něm něco děje.

Co bude s Velkým kinem, radnice stále neví. Napadá vás něco?
Kino se postavilo v době, kdy byly obvyklé velké sály s velkým plátnem pro velké množství lidí. Teď se staví kina s malými místnostmi. Nevím, jestli toto kino ve formě, jak bylo navrženo, má ještě opodstatnění. Je to historická budova, ale nikdy nebyla postavená tak, aby stála dlouhé desítky let. Baťa stavěl celý Zlín jako provizorium a nikdy by to nenechal dojít do takového stavu. Takže teď je otázka, jestli je kino opravdu tak historicky cenné. Současným technickým požadavkům neodpovídá a muselo by se zjistit, k čemu tak velký prostor je.

Lákalo by vás to?
Určitě by to bylo zajímavé. Ale ono je možné soutěž vypsat dvěma způsoby. Buď jde o ideovou soutěž, kdy řeknete odborníkům, aby vymysleli, co by se s prostorem nebo budovou dalo udělat. A z toho pak možná něco vyberete a zrealizujete. Nebo si vlastník řekne, že v této budově udělá znovu kino, nebo obchodní centrum, nebo tělocvičnu, cokoli. A pak ta soutěž zase vypadá úplně jinak. Osobně bych se domnívala, že ideová soutěž by byla zajímavější.

Máte s tím dobré zkušenosti?
Teď jsem byla v porotě soutěže, která vybírala nejlepší návrh využití velkého pozemku a jeho jednou částí měla být koncertní hala. Přihlásilo se osm zájemců a nabídli mnoho jiných funkcí. A komise i klienti se nakonec rozhodli pro něco, co je předtím vůbec nenapadlo.

Kdyby ve Zlíně vypsali architektonickou soutěž například na zmíněné kino, zámek, nebo třeba novou nemocnici, přihlásila byste se?
Nevím, čím to je, ale rodné město je rodné město. Jezdím tam ráda, ale nechci někoho iritovat. Dovedu si představit, že lokální architekti mají dost toho, že Jiřičná se zase někam cpe. Já jsem se ale nikam nikdy necpala. Nebýt toho, že mne z univerzity pozvali, tak bych ve Zlíně nikdy nic dělat nezačala.

Zlínská radnice právě teď vybrala novou podobu náměstí Míru. Jak byste ho v budoucnu viděla vy?
Proměna je velká zodpovědnost. Na náměstí jsem velmi dlouho nebyla, vůbec si neumím představit, že by se třeba zastavělo. Možná by bylo hezčí udělat tam park. Když jsem dnes ráno přiletěla do Londýna, přímo z letiště jsem šla na schůzku a procházela jsem takovým typickým místem, kde by dříve bylo náměstí. Dnes je tam obrovská zahrada, anglický park. Stromy jsou ještě holé, ale lidé z kanceláří už seděli na trávě, odpočívali, jedli, svítilo na ně slunce. Všechny zelené prostory jsou osvěžující. Angličané to mají rádi a mohlo by to fungovat i v České republice. Takže mně by se líbil park, ale to říkám jen z hlavy, neberte to příliš vážně.

Londýn je také otevřený moderním budovám v historickém centru. Na rozdíl od Prahy nebo třeba i Zlína, kde se snaží zachovat historický ráz a třeba návrh na rekonstrukci zámku vyvolal velkou kritiku.
Česká republika moc bojuje. Neříkám, že v Londýně je to perfektní, ale za padesát let, co tam bydlím, se velmi změnil. Každé město potřebuje, aby se nový život odrazil i v nové architektuře. Protože když uděláme ze všeho jen památky, tak historická centra zůstanou neudržovaná a neživá. V Anglii jsou historická centra zmodernizovaná. Když se podíváte na Victoria and Albert Museum, tak to není tak velká památka jako Staroměstské náměstí, ale stalo se vrcholem výstavnictví. Chodí tam deset milionů lidí ročně. Jen do Galerie šperku, kterou jsme navrhli, přišlo milion lidí za rok. A to je malinká. Ale protože budova je obnovená, lidé tam chodí rádi, podporují to, odpočívají v zahradě, která je uprostřed. Musí se prostě najít cesta, aby památky žily. Protože mrtvá památka je k ničemu.

Jste ve finále soutěže o největší komplex nových budov společnosti Central Group v Praze, kam se přihlásily architektonické špičky z celého světa. Má architekt znalý místních poměrů výhodu?

Nevím. Architekt by měl být schopný reagovat na prostředí a seznámit se s ním. Spíš si myslím, že lokální podmínky, za kterých se v Česku staví, budou pro někoho zvenku překvapením. Ale i s tím se musí vypořádat.

Vnímala jste své češství někdy jako handicap?
Já to považuji za výhodu. Přijela jsem do Anglie v 68. roce ze země za železnou oponou a moc dobré jméno jsme tam tehdy neměli. Mohu říct, že se na mne občas někdo podíval a říkal: Ona vypadá stejně jako my, nemá ani rohy ani ocas. Jednoduché to tady ze začátku nebylo. Abych řekla pravdu, pro mne to je stejné, jako když se mne někdo zeptá, jaké to bylo pro ženu. Já jsem to ignorovala. Dělala jsem věci tak, jak jsem mohla nejlíp. Když se to podařilo, tak jsem byla ráda, když ne, tak jsem se oklepala a šla dál.

Úřady vás nepustily zpět do Česka. Berete to s odstupem času jako křivdu, nebo naopak?
Kdybych zůstala doma, nemohla bych dělat nic. Můj politický profil mi nedovolil, abych někde pracovala. Všude mne vyhazovali, protože jsem odmítla vstoupit do komunistické strany. Můj dědeček měl malou továrnu v Podkrkonoší, která už se po válce nikdy neobnovila, ale přesto nás vnímali jako kapitalistickou rodinu. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Vážím si toho, že jsem byla v zahraničí. A od té doby, co jsem se mohla do Česka zase vrátit, jsem udělala všechno, co bylo v mých silách, abych se o to tady mohla podělit.

Proto jste v Praze učila architekturu?
Ano, třináct let jsem učila a studentům jsem umožnila, aby mohli zkušenosti získat i v Anglii. Snažila jsem se všechno předat zpátky.

Nelíbilo by se vám ve Zlíně strávit důchodový věk?
Nevím. Mám kolem sebe spoustu knih, a když si vybavím to stěhování, tak mne přepadá lenost. Ale naučila jsem se v životě neříkat ne ničemu. Kdyby mi někdo před lety řekl, že zůstanu v emigraci, tak bych se mu vysmála. Kdyby mi někdo řekl, že se ještě znovu vrátím do Prahy a budu tady něco smět udělat, tak bych se mu také vysmála. Co bude, bude. Budoucnosti už nemám moc, tak neplánuji.

Na konci loňského roku jste dostala cenu na Londýnském festivalu designu. Co pro vás znamená?
Každá cena je trochu překvapením a oceněním za něco, o čem jste si myslela, že si toho nikdo nevšimne. Jsem ráda, že si na mne někdo vzpomene. Uvědomuji si, že tím, že jsem padesát let byla v Anglii, že jsem měla možnosti, které mí kolegové v Česku neměli. Pořád to říkám, nikoho nepřehlížím a vážím si všeho.

Co byste sama sobě k narozeninám přála?
Mým jediným přáním vždy bylo udělat zítra lépe to, co jsem dneska zvorala. To dělá architekturu tak atraktivní, protože vždycky máte možnost udělat něco zajímavějšího.

Autor: