Důležité je být normální, říká osmdesátiletý emeritní biskup Radkovský

  9:24
Ačkoliv emeritní biskup František Radkovský oslavil ve čtvrtek osmdesáté narozeniny, stále naplno pracuje. V létě se přestěhoval do Karlových Varů, kde chce jako prezident Diecézní charity Plzeň podporovat tamější zařízení. „Jednou jsem se ptal kolegy, proč mě lidi docela berou. Odpověděl: proto, že jsi normální,“ říká v rozhovoru pro MF DNES

Emeritní biskup František Radkovský oslavil osmdesátiny. „Být v důchodu a odpočívat bych zkrátka nedokázal,“ přiznal v rozhovoru pro MF DNES. (2. 10. 2019) | foto: Petr Eret, MF DNES

„Být v důchodu a odpočívat bych zkrátka nedokázal,“ přiznal  František Radkovský, absolvent Matematicko-fyzikální fakulty (Matfyz) Univerzity Karlovy, u něhož nad vědou nakonec zvítězila teologie, a především služba lidem.

Váš tatínek napsal někdejšímu prezidentovi Antonínu Zápotockému dopis a žádal ho, abyste mohl studovat matematiku. Co byste si zvolil, kdyby nevyšel matfyz?
Chtěl jsem jít na nástavbu střední elektrotechnické školy se zaměřením na slaboproud do Prahy. Technika mi byla vždycky blízká a dodnes je. Tatínek měl kuráž. Nevěděli jsme, jak to dopadne. Proto bylo potřeba vymyslet alternativu, ale nakonec matfyz vyšel.

Právě na technické fakultě jste se ve víře utvrdil.
Je to výzva, když máte fyziku, relativitu, astronomii a do toho filozofii, i když marxistickou, ale nějaké základy to byly. Mnoho věcí jsem si potřeboval ujasnit. Především mi pomohl zákon příčinnosti – každá věc musí mít svojí příčinu a ta zase další. To, co je základní příčinou, musí být něco jistého, nepodmíněného, mimo prostor a čas. Aristoteles hovořil o prvním hybateli, my říkáme Bůh.

Po promoci jste nastoupil do státního výzkumného ústavu a pak šel na vojnu. Tehdy už jste uvažoval, že vstoupíte do semináře?
S kamarádem Evženem jsme se dohodli, že na vojně budu zkoumat, jaká je moje cesta. Když jsem se vrátil, on akorát nastupoval na teologii. Já jsem si myslel, že se do semináře nedostanu. Evžen mi řekl, že by mě měl rád za švagra, ale ještě raději za spolubratra.

Líbila se vám jeho sestra. Jak by situace dopadla, kdybyste se zamiloval?
Neprožíval jsem nějaké velké zamilování. Povolání ke kněžství bylo silnější. Snažil jsem se dělat všecko pro to, abych mohl jít na teologii.

Církev v té době byla v hledáčku Státní bezpečnosti. Nebál jste se, co vás čeká?
Věděl jsem, že rozhodnutí musí být definitivní. Nejde ho udělat jenom na zkoušku. Pokud jednou odkryji karty, že jsem věřící a chci být knězem, skončím jako vědecký pracovník a případně budu dělat něco manuálního. Věděl jsem, že za sebou musím spálit všecky mosty. Díky Bohu, dobře to dopadlo.

Fotogalerie

Neobvyklé bylo, že biskup František Tomášek dojednal s ministrem školství a kultury, abyste vy a další studovali legálně.
V roce 1965 Vatikán dohodl s naší vládou, že arcibiskup Josef Beran se stane kardinálem. S těžkým srdcem odjel do nuceného exilu. Jeho oběť ale přinesla ustanovení nového hodnověrného biskupa Františka Tomáška. Ten, na rozdíl od ostatních, mohl veřejně působit. Biskup Tomášek v roce 1966 přišel za ministrem školství a kultury Čestmírem Císařem, protože mu slíbil, že bude mít víc bohoslovců. On mu odpověděl, ať přinese seznam. Přinesl seznam, na kterém bylo i moje jméno. Pán Bůh si to dovede vždycky nějak zařídit. V roce 1968 se brány semináře otevřely ještě víc. Na podzim přišli kněží a řeholníci, kteří byli v padesátých letech vyloučeni ze studia, někteří skončili v kriminálech, u PTP a podobně. Další vlna následovala o rok později. Pak přišla normalizace a zase přituhlo.

Vzniklo i sdružení Pacem in terris. Šlo o katolické duchovní, kteří spolupracovali s režimem.
Navazovalo na Mírové hnutí katolického duchovenstva, které fungovalo v 50. letech a vedl ho Josef Plojhar a Josef Beneš. O některých členech jsme věděli, ale ne o všech. Přistupovali jsme k nim s odstupem. Stalo se třeba, když měl kněz malér nebo problém, přišli za ním estébáci a řekli: „Buďto to rozmázneme, nebo nám to podepíšeš.“ Byli přitlačení ke zdi. My jsme měli štěstí, že jsme se pravidelně setkávali s lidmi, kteří už za sebou měli dlouhý kriminál a velké zkušenosti. Říkali nám: „Všeho je možné se vzdát, jenom ne Boha.“ Věděli jsme, že na nic nemůžeme kývnout a myslet si, že to s nimi uhrajeme.

Mimochodem vás nutili už na matfyzu, abyste vstoupil do strany. Jak jste tlak ustál?
Řekl jsem jim, že se na to necítím zralý. (smích)

Po vysvěcení jste působil v bývalých Sudetech. Nejdříve krátce v Mariánských Lázních, později Františkových. Nebyly to krušné začátky?
V lázeňských městech to bylo lepší. Než se rozdělilo Československo, Slováci tam hodně jezdili a chodili do kostela. Ale třeba v Libé bylo pět babiček, dvě Němky a tři Češky. V chebském okresu byli rozumní lidé a nepořádali takzvaně hon na čarodějnice. Církevní tajemnice byla taky rozumná.

František Radkovský

  • narodil se 3. října 1939 v Třešti na Jihlavsku
  • po maturitě na Jedenáctileté střední škole v Telči pokračoval na matfyzu, specializoval se na matematickou statistiku
  • v roce 1962 nastoupil do státního výzkumného ústavu, poté vykonával dvouletou vojenskou službu, následně se na ústav vrátil
  • v roce 1966 odešel do kněžského semináře a začal studovat na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích
  • o čtyři roky později byl vysvěcen na kněze, nejdříve dva roky působil jako kaplan v Mariánských Lázních, pak 18 let ve Františkových
  • v roce 1990 ho papež Jan Pavel II. jmenoval biskupem aggarským a světícím biskupem pražským
  • v roce 1993 vznikla plzeňská diecéze, v jejímž čele Radkovský byl třiadvacet let, ve funkci ho nahradil Tomáš Holub
  • emeritní biskup se stal prezidentem Diecézní charity Plzeň
  • letos v létě se přestěhoval do Karlových Varů, kde podporuje tamější charitní zařízení, duchovně doprovází jeho zaměstnance a klienty a pomáhá kněžím

Nicméně od roku 1976 vás sledovala StB. Kolikrát jste byl na výslechu?
Naštěstí to nebylo tak zlé. Jeden skaut, který se vrátil z celosvětového srazu Jamboree z Norska, nám udělal besedu. Pak nás všecky sebrali. Další „návštěva“ byla třeba kvůli mému kolegovi, kterému chtěli vzít státní souhlas. Já jsem řekl: „To by bylo špatně, já ho moc potřebuji.“ On mi odpověděl: „To víte, já o tom nerozhoduji. Ale občas bych takhle přišel a pak bych se za něj přimluvil.“ V tu chvíli jsem si uvědomil, co jsem řekl za hloupost. Abych si na faru zval estébáky, to by bylo špatné. „Víte, ono bude nejlepší, když nepřijdete. Ta vaše návštěva je vždycky nepříjemná,“ reagoval jsem. On už se pak nikdy na faře neobjevil.

Když vypukla sametová revoluce, byl jste zrovna v Německu. Na zpáteční cestě z Vatikánu, kam jste vyrazil na svatořečení Anežky.
To byla velká událost, na kterou se nakonec dostalo deset tisíc lidí. Po jejím skončení jsem ještě zůstal u známých v Německu. Koukali jsme v televizi, co se v Praze děje. Velikou radost jsem prožíval na mši 25. listopadu, katedrála praskala ve švech. Kardinál František Tomášek tehdy vydal prohlášení, že církev je na straně národa, což bylo velmi důležité. Události jsem vnímal hodně zblízka.

V roce 1990 jste se stal pomocným biskupem kardinála Tomáška. Proč jste to nejdříve chtěl odmítnout?
Mě to vyděsilo. Říkal jsem si, že je to nějaký omyl. Biskup Liška mi řekl, že odmítnout se to může, ale Svatému otci se to nedělá (smích). Chtěl jsem si promluvit se svým duchovním rádcem Karlem Pilíkem. Přišel jsem k němu a říkám: „Karle, průšvih, mám být biskupem.“ On se rozesmál a odpověděl: „To není průšvih, to je vůle Boží.“ Zarazil jsem se, protože takhle jsem nad tím do té doby nepřemýšlel.

Hned o tři roky později vznikla plzeňská diecéze a vy jste stanul v jejím čele.
Když jsem přišel do Plzně, biskup Lobkowicz tady hodně pracoval a založení diecéze připravoval. Vytvořil tým dobrých lidí, kteří se stali mými spolupracovníky ve službě diecéze.

Jak se církev od té doby změnila?
Organizuje si aktivity sama, dosazuje na různá místa svoje lidi a nepotřebuje k tomu státní souhlas. To byla vždycky hrozná věc. V případě plzeňské diecéze se za šestadvacet let struktura kompletně proměnila. Zjistili jsme, že máme spoustu kostelů, do kterých nikdo nechodí. Jednalo se například o farnosti sudetských Němců. Oni byli ochotní kostely opravit, což se asi v padesáti případech povedlo. Teď už na to nemají sílu. Pak bylo potřeba zajistit dostatek kněží. Bylo také důležité vytvořit opěrné body, což jsou řeholní komunity. V Plzni historicky byli dominikáni, františkáni a salesiáni. V Teplé zase premonstráti. Přišli trapisti, obláti a Koinonie Jan Křtitel. Jsou to výborní lidé, kteří dělají bezvadnou práci. A taky v listopadu 1993 vznikla Charita.

Biskup požehnal velikonoční várce plzeňského ležáku (13. 2. 2018)

Nepronásledují církev stíny minulosti?
Spíš to lépe řeknou lidé zvnějšku než my. Protože někdy si ani problémy neuvědomujeme, což je chyba. Bolestným tématem je sexuální zneužívání, o kterém se teď mluví. Lidi, i členové církve, jsou bohužel schopní páchat hrozné věci. Dalším zatěžujícím tématem jsou restituce, které negativně ovlivňovaly vztah veřejnosti k církvi.

Když jste zmínil sexuální zneužívání: neukazuje se, že církev by se měla reformovat?
Přemýšleli jsme o tom, co udělat. Chce to řešit systémově a dobrý způsob zatím hledáme.

Před jakými výzvami tedy církev stojí?
Nadále pečovat o potřebné, ať už jsou to umírající, nebo rodiny a mladí. Je také důležité reagovat na bolesti společnosti a být lidem blízko. Hodně se o to snaží biskup Tomáš, což je dobře. Myslím si, že zásadní je být pokorný a mít rád. Jednou jsem se ptal svého kolegy, proč mě lidi docela berou. On mi odpověděl: „Protože jsi normální.“

To je podle vás hlavní recept?
Všimněte si na papeži Františkovi, jak je normální. Nedělá ze sebe nic extra, proto ho lidi berou. Není to jenom plácnutí do vody, ale návod, jak má být církev přijatelná. Žádné extravagance, ale být pokorný a s láskou všem sloužit.