Na úkolu vytvořit sdružení se pracovalo již před první světovou válkou. Inspirací byla rychlá elektrizace sousedních německých oblastí a její pozitivní vliv.
Ale až 20. března 1918 bylo na schůzi západočeských okresů a měst v Plzni rozhodnuto o zřízení elektrářského svazu pro český západ. Jeho hlavním smyslem bylo „zaopatřovat levnou elektrickou energii pro potřeby hospodářsky pokročilého plzeňského kraje“.
O rok později, přesně 19. února 1918 v 10 hodin, na radnici v Plzni Západočeský elektrářský svaz vznikl. Navzdory složitým poválečným poměrům tak byla zahájena soustavná elektrizace českého západu. Základní kapitál svazu činil 172 tisíc korun, sdružoval 12 okresů a 18 měst.
„Smyslem zřízení svazu bylo umožnit společníkům, aby mohli využívat elektrickou energii za co možná nejvýhodnějších podmínek. Svaz například zajišťoval energii od výrobců, zřizoval rozvodné sítě, společné elektrárny nebo získával podíly ve stávajících podnicích. Naopak společníci se zavázali, že propůjčí bezúplatně právo užívat veřejných komunikací, nezřídí nové výrobny, ani neuzavřou smlouvy na dodávky elektřiny s nikým třetím,“ popsala historii mluvčí skupiny ČEZ pro západní Čechy Michaela Jirovcová.
Počátky elektrizace v českých zemích lze zaznamenat už v přelomu 70. a 80. let 19. století. Významně je ovlivnil rodák z Plánice u Klatov, vynálezce obloukové lampy a světelné fontány František Křižík. Druhým byl zakladatel elektrotechnické továrny Kolben Emil Kolben.
V Plzni se objevuje elektřina v roce 1880, kdy se na nádvoří Piettovy papírny rozsvítily Křižíkovy obloukové lampy. Vynálezce si o rok později zřizuje dílnu v ulici U zvonu, kde lampy vyrábí.
Už v roce 1895 postavily Škodovy závody první parní elektrárnu. Plzeň o sedm let později ve spolupráci s Františkem Křižíkem vybudovala parní elektrárnu v Cukrovarské ulici, která zásobovala provoz elektrických tramvají. Ve stejný rok 1902, kdy Plzeň otevírala Velké divadlo, byl položen stejnosměrný kabel 2x110 V, který zásoboval kromě divadla také domy v okolí náměstí.
Na venkově byla stejnosměrná elektřina vyráběna koncem 19. století díky vodě a mlynářům. Například v Dobřívě, Koterově, Bukovci, Železné Rudě. Po roce 1900 také ve Starém Plzenci, Radobyčicích a Přešticích.
Od roku 1912 byly Kašperské Hory napájeny elektrárnou Čeňkova pila, která je v současné době Národní technickou památkou. První přečerpávací elektrárna v samostatném Československu Černé jezero byla vybudována na Šumavě roku 1930 a o 12 let později elektrárna Vydra.
Velkým předělem pro rozvoj energetiky byl rok 1919, kdy byl vydán elektrizační zákon O státní podpoře při zahájení soustavné elektrizace. „Třicet procent obyvatelstva v českých zemích v té době ještě vůbec nevědělo, že elektřina existuje,“ upozornila Jirovcová.
V té době vznikly pod rukama akademických malířů jakési osvětové plakáty, na nichž bylo názorně zobrazeno a popsáno, co lidé nemají dělat v blízkosti elektřiny. Například: Neutírej vlhkým hadrem elektrická zařízení. Není-li vypjat proud, nerýpej v zásuvce šroubovákem. Nepráskej bičem, jsi-li u elektrického vedení.
Před sto lety měli obyvatelé Československa k dispozici jen 1 500 kilometrů elektrického vedení. „O dvacet let později to bylo 37 tisíc kilometrů vedením, dnes už je to 247 604 kilometrů. V průměru se tak každý rok během století existence republiky postavilo 2 461 kilometrů vedení,“ sdělila čísla mluvčí.
Dále uvedla, že o potřebě elektřiny pro rozvoj měst i průmyslu svědčí také srovnání maximálního zatížení elektrizační soustavy.
„Zatímco v roce 1923 to bylo 1 940 kW, v roce 1935 už 21 500 kW. A v letošním únoru dosáhlo 12 tisíc megawattů,“ dodala mluvčí.
Rozvoj elektrifikace a energetiky v kraji připomíná do neděle výstava v Domě historie Přešticka, kterou připravili Jiří Běl a Jan Doležal. V expozici jsou desítky vypínačů, zásuvek, žárovek, jističů a dalších přístrojů, ale také řada knih a dobových plakátů.
