Moravská rodina ukrývala za války „němého“ Američana, s Němci hrál karty

  14:52
Před pár dny uplynulo 75 let od letecké bitvy nad Bílými Karpaty. Jedním ze sestřelených byl i americký letec, který pak osm měsíců předstíral hluchoněmého, díky čemuž přežil v úkrytu u obyvatel malé moravské vesnice až do konce války. S Němci dokonce hrával karty.

Joseph Edward Sallings s manžely Josefem a Marií Křivánkovými. | foto: repro z knihy Hey Joe! (Vlastimil Hela)

Byly Velikonoce 1945, do osvobození Československa už chybělo jen pár týdnů a na dvoře domku s číslem 54 v Přečkovicích, malé vesničce na Uherskohradišťsku, se odehrála scéna jako vystřižená z filmů Quentina Tarantina.

Kolem starého plechového sudu sedí Němec, Rakušan a Rus, všichni členové německé armády. V rukách mají karty a hrají. Čtvrtým do party je místní hluchoněmý mladík, kterému říkají Josef. Nikdo z nezvaných hostů netuší, že slyší velmi dobře a mluvit také umí. Ale nemůže.

Jmenuje se totiž Joseph Edward Sallings a je členem posádky z amerického letounu sestřeleného nad Bílými Karpaty v srpnu 1944.

Fotogalerie

Úkryt našel v rodině Pešátových, která si vymyslela krycí příběh, že jde o jejich příbuzného z Brna.

Němci brzy začali Josefa brát jako jednoho z rodiny, u níž dočasně přebývali při ústupu z východní fronty. A vzpomněli si na něj, když jim chyběl jeden karbaník. Sallings se v kartách vyznal, několikrát ale prohrál a začal být naštvaný.

„V jedné vypjaté chvíli vypadl ze svojí role a začal anglicky nadávat, což vyvolalo zděšení mezi členy rodiny, kteří to slyšeli,“ popisuje spisovatel a publicista Vlastimil Hela.

Američan měl obrovské štěstí, že také Němce hra strhla a v tu chvíli i oni křičeli. Svoji chybu si hned uvědomil, sklopil karty a mlčky odcházel.

„Pokřikovali za ním, že je zbabělec,“ prohodil Hela, který o tomto nevšedním válečném příběhu slýchal už odmala od svých příbuzných, jimiž byli právě Pešátovi, a zmapoval jej v knize Hey Joe.

Hluchoněmý příbuzný z Brna

Sallings pocházel z amerického státu Tennessee a do armády narukoval po střední škole. Byl bočním střelcem letounu, který šel k zemi během zmíněné letecké bitvy 29. srpna 1944.

Dopadl s padákem na pole blízko lesa u Přečkovic, kde zrovna pracoval četník Emil Pešát se svojí ženou Miladou. Hned k němu přiběhli a gesty jej uklidňovali, když na ně zmatený a podezřívavý Sallings vytáhl pistoli.

Pomohli mu dostat se z popruhů a poté ho ukryli pod větvemi. Emil se rychle vydal za bratrem Karlem do Přečkovic a dohodli se, že Američana schovají u něj.

Letecká bitva nad Bílými Karpaty

Šlo o druhou největší leteckou bitvu nad Moravou během druhé světové války. V úterý 29. srpna 1944 odstartovaly z italských základen americké bombardéry B-17G a B-24 s cílem provést nálet na rafinerie na syntetický benzin, seřazovací nádraží a průmyslovou oblast Moravské Ostravy. V oblasti Bílých Karpat byla letka bombardérů, která letěla na konci celého svazu, napadena německými stíhači a zcela zničena. Během několika minut zahynulo 41 amerických letců, přes 55 mužů skončilo v německém zajetí, kde strávili zbytek války. Uniknout se podařilo jen několika jedincům. Památku letců každoročně připomíná spolek Letecká bitva Bílé Karpaty, který také organizuje setkání potomků a rodinných příslušníků letců.

„Zatímco doma jej považovali za mrtvého, prožil Joseph Sallings u Pešátů v utajení osm měsíců,“ poznamenal Hela.

Na podzim 1944 ještě nikdo z lidí na Uherskohradišťsku netušil, že válka za pár měsíců skončí. O to více vyniká hrdinský čin Pešátů, za který mohli zaplatit nejvyšší cenu. Nacisté po letcích opakovaně pátrali, a kdyby je našli, celá rodina by skončila v koncentračním táboře. Hrůzy z hromadného zatýkání a popravování během heydrichiády navíc ještě byly v živé paměti.

Jenže Pešátovi prokázali obrovskou odvahu a o Sallingse se postarali.
Roli hrál i fakt, že rodina byla aktivní v odboji. Pomoci vojákovi Spojenců brali za vlasteneckou povinnost.

Letce nejdříve ukrývali na půdě v seně, či ve sklepě pod stodolou. Před zimou pak přezdili spíž za kuchyní a přemístili jej do malé komůrky, kam se vešla jen postel.

„Svého“ Američana však brzy začali brát i ven mezi lidi. Byl na tom špatně zdravotně a potřeboval na čerstvý vzduch. Rodina také měla strach, že se rozkřikne, že doma skrývají cizího člověka.

„Pravdu věděl jen místní starosta, ostatním řekli, že jde o příbuzného z Brna, který je hluchoněmý a rodina ho sem proto poslala, aby byl v bezpečí před nálety. Sehnali mu i falešné doklady,“ konstatoval publicista.

I tak se Sallings musel při domovních prohlídkách skrývat. A ani vzájemné soužití nebylo jednoduché. Hodně kouřil a byl dost lehkovážný, začal si dokonce románek s místní dívkou, za níž tajně chodíval po nocích.

Partyzánské historky

Až 1. května, kdy do vesnice dorazila osvobozenecká armáda, si celá rodina mohla oddychnout. V ten den se všichni sešli doma a dlouho se objímali, plakali úlevou.

Brzy se celé okolí dozvědělo, koho u sebe ukrývali. Sallings se stal středem pozornosti a z Přečkovic se mu ani moc nechtělo. Svým zachráncům sliboval, že můžou přijet za ním do Ameriky, ti si ale začali všímat, že se chová jinak než předtím.

Do Prahy nakonec zamířil až v červnu 1945 a hlásil se ve štábu americké armády. Brzy se vrátil do USA, jenže Pešátovým bylo divné, že se jim vůbec neozývá.

Ke svému „Josefovi“ si vytvořili silné pouto a zajímalo je, co se s ním stalo. Proto požádali příbuzného z New Yorku, aby jej zkontaktoval.

„Zjistil, že žije v otřesných podmínkách a chudé rodině. I proto se snažil využít svůj příběh z Československa a prodat jej tak, aby se podle něj třeba natočil film,“ líčí Hela.

Pešátovi nevěřili vlastním očím, když četli báchorky, které Sallings vyprávěl americkým novinářům. Květnatě líčil, jak v daleké zemi vyhazoval do vzduchu vlaky, zabíjel nacisty a stal se kapitánem v rozsáhlé partyzánské skupině.

„Nikdy se mu však nepodařilo svůj příběh zpeněžit,“ dodal Hela.

Sallings nakonec přece jen poslal Pešátovým několik dopisů, o pozvání do USA však nebyla řeč. Brzy ztratil zájem o konverzaci a vymlouval se, že má moc práce a chybějí mu finance. Nakonec byl farmářem, zemřel v roce 1972 ve věku 50 let.

Karel Pešát jej přežil o dva roky. Na jeho hrdinský skutek se téměř zapomnělo a našli se i lidé, kteří mu předhazovali, že si „vzal domů Američana, aby se měl po válce dobře“.

„Rodina Pešátova neváhala ukrýt amerického vojáka z obavy o jeho život a zřejmě vůbec neuvažovala nad tím, že se o jejich skutku někdo dozví a vyslouží si tím nějakou slávu. Je jim třeba vzdát hold, hluboce se před nimi sklonit a jejich čin připomínat,“ říká Hela, jenž se před jedenácti lety setkal se Sallingsovými potomky v USA.

Sallingsova sestra zase na oplátku dorazila do Přečkovic na připomínku letecké bitvy. A poprvé se dozvěděla o rodině Karla Pešáta, která vojákovi zachránila život.

Autor: