Co vás do Etiopie přivedlo?
Když cestuji, mám většinou nějakou „záminku“, a tentokrát to byla káva, která je několik let mým velkým koníčkem. Vypil jsem toho už dost a Etiopie jasně vede. Takže mým cílem bylo přijet tam, uvidět ty lidi, podat jim ruku a poděkovat jim za kávu. Dokonce jsem vezl i dříví do lesa, balíček etiopské kávy pražené u nás. Ještě v letadle jsem tuhle představu měl, ale pak z toho sešlo.
Měl jste nějaký plán cesty?
Plán cesty jsem chtěl řešit až po přistání v Addis Abebě. Tam jsem se naštěstí potkal s lidmi z Česka, díky kterým jsem měl kde přečkat v klidu a v komfortu noc. Vyrazil jsem ven a potkal Etiopana, lékaře, který mi poradil, co a kam bych mohl jet. Vyloučili jsme místa, kde je to nebezpečné, ukázal mi, kam jezdí hlavní autobusy, tak jsem si to večer našel na mapě a vybral si jedno město - Hawasu, kde byl poblíž jeden velký národní park. A z té Hawasy, že pojedu do toho parku.
Jaké to je cestovat v Etiopii jako bílý turista?
Z Addis Abeby jezdí čtyři dálkové autobusové linky do čtyř různých míst, kromě toho tam všude jezdí spousta minibusů na různá další místa. Funguje to tak, že na nádraží, kde je velké množství autobusů, si vás hned někdo odchytí, zeptá se vás, kam jedete, a už vás vede tam, kde je ten správný autobus. Vyjíždí se až tehdy, až je autobus plně natřískaný. Takže je to třeba bus pro dvanáct lidí, ale jede jich tam třeba dvacet pět.
A když jste si sedl sám do autobusu plného domorodců?
Bylo to šílené. Všichni pořád křičí. Nevíte, jestli to je přátelské, nebo ne. Když jste sám a nahrnou se na vás, tak je to psycho. Měl jsem krosnu, ve které jsem měl všechno, stan, spacák, oblečení, peníze, doklady. Teď na mě všichni začali řvát, že krosna musí na střechu. Ale já jsem věděl, že ji nedám, tak jsem si sedl do koutku, dal si krosnu na klín a oběma rukama ji držel. Ti, co seděli vedle mne, se mě začali zastávat, další hulákali, že krosna musí pryč. Nakonec jsem to usmlouval, že za ni zaplatím poloviční jízdné. To bylo asi tak patnáct korun, takže pohoda.
Kde jste přespával?
Původně jsem plánoval spaní ve stanu, ale varovali mne, že to není bezpečné, že bych mohl narazit na hyeny, případně i na lva. Takže jsem přespával v takzvaných resortech. Nevím, k čemu to připodobnit. Zaklepete na bránu, otevře vám hlídač, je tam třeba pět místností na přespání. Místnosti mají velikost dva krát tři metry, vejde se do nich postel, lavor na čurání a cukle, aby člověk mohl dojít na velkou na speciální záchod, který sdílíte s ostatními. Ty cukle jsou každá jiná, aby je nikdo neukradl. A ta místnost – tak nějak si představuji vězeňskou celu, i ty mříže na oknech tam jsou.
Do toho vyhlédnutého parku jste se nakonec dostal?
Byl to Bale Mountains National park, který má několik tisíc čtverečních kilometrů. A tam jsem strávil tři dny. Pořád mě bolela hlava, tak se mě průvodce ptá, v jaké nadmořské výšce normálně žiju, a pak mi řekl, že my jsme ve třech tisících metrů nad mořem, ať se nedivím. Pořád tam pršelo a byla tam zima, na což jsem nebyl připravený. Já jsem totiž jel do Etiopie v tričku, prostě Afrika (směje se). Příroda tam byla nádherná, jezdil jsem tam na koni, takže jsem si připadal jako Vinnetou, cílem bylo narazit na vzácného vlčka etiopského, který se nikde jinde nevyskytuje. A to se nám nakonec podařilo.
Kam vedla vaše další cesta?
V parku jsem náhodou potkal Ebrahima, člověka, který mi nabídl, že spolu uděláme byznys, že on dělá průvodce a že já mu budu posílat z Česka lidi. A dal mi brouka do hlavy, že musím jet na jih Etiopie, kde stále žijí původní kmeny. Tak jsme se domluvili, že mne tam zavede. Nakonec jsme se dostali k Hamarům, což je nejznámější etiopské etnikum. Jsou velmi mírumilovní, živí se zemědělstvím a pastevectvím. Zaujalo mne, jak má veškerý dobytek na bocích takové velké šrámy. Myslel jsem, že je to jejich způsob značkování, ale pak jsem se dozvěděl, že v době sucha, ty krávy řežou noži a pijí jejich krev. A takových věcí, kdy člověk zjistil, že je úplně jinde, bylo více.
Například?
Zažil jsem setkání, při kterém mi spadla čelist. Seděl jsem u prašné ulice a zdáli jsem viděl, že se blíží postava, úplně jiná než ostatní. Vysoká snad přes dva metry, hubená, za ní další postava, teď se při chůzi ozýval takový zvuk, pravidelné kovové řinčení, jak mají na sobě navěšené hromady kovových kroužků. Byli nazí, samé železo, úplně jiné rysy, tvar hlavy, malé uši, velké nohy, a šli takovou chůzí… Vyzařovala z nich neskutečně jiná energie, celé to působilo takovým tajemstvím. Pro mne to bylo jak setkání s mimozemšťany, jako bych potkal ducha, vzpomínku z jiné doby. Byli to lidé z kmene Surmi, jejich ženy nosí v puse takový talíř.
Měl jste i nějaké dramatické zážitky?
Jeden večer jsme šli domů, měli jsme v sobě spoustu kávy, takže jsme se potřebovali vyčurat. Ebrahim čural do kaluže, já k nějaké zdi, najednou se objevily siluety se zbraněmi, a že mám jít k nim. Když jsem šel blíže, viděl jsem, že je průser, že jsou to vojáci. V Etiopii je totiž nový zákon, který se snaží zlepšit situaci s močením na veřejnosti, a tím, že jsem čural na vojenský objekt, jsem se dopustil velkého přečinu. Brali nás s sebou, že musíme do vazby, Ebrahim je přemlouval, ale byli neoblomní. Ale viděl jsem, že jsou to sice vojáci, vazby, ale vlastně normální mladí kluci. Tak jsem je začal bezeslovně přemlouvat (pantomimicky u rozhovoru předvádí krčení rameny, omluvné grimasy a podobně) a asi jsem to trochu přehnal, protože jsem viděl, že jednomu už cuká koutek úst. Nakonec nás pustili, ať rychle jdeme pryč, ale do té doby to bylo vážné, atmosféra se dala krájet. Zažil jsem i něco jako únos, dodnes nevím, jestli to tak bylo, nebo ne.
Co se stalo?
Kamarádka mi dohodila odvoz motorkou k mému resortu. Borec mě vzal na motorku, bylo to takové větší městečko, kde se dalo snadno zabloudit, jednou špatně zabočíte, a už jste v ulici, která vypadá nebezpečně. Když jsme byli u resortu, klepu mu na rameno a ukazuji, že má odbočit doprava. Otočí se ke mně, říká, že ok, ale jede dále. Dojedeme na konec ulice, myslel jsem, že to tedy otočí zpátky, ale on jede úplně jinam, dále. Tak mu klepu na rameno, říkám stop, stop, on ok, ale zase nic, tak už na něj řvu, bouchám do něj stále silněji, on jen kývne a nic. Najednou se blížíme k ulici, kde to fakt nechcete, žádné ženy, žádné děti, sami divní lidé. Tak jsem mu bouchnul co nejsilněji do zad, on přibrzdil a já jsem za jízdy seskočil. Ale to už se ke mně začali sbíhat ti divní týpci. Neměl jsem u sebe doklady, telefon, tak jsem zkusil opět využít svých hereckých schopností.
To vám pomohlo?
Šel jsem proti nim, aktivně jsem je na dálku gesty zdravil, tvářil jsem se sebevědomě, nasadil jsem tu nejdrsnější chůzi, ale uvnitř jsem byl strachy bez sebe, bušilo mi srdce. Nakonec jsem se dostal do normální ulice a bylo to, ale takový strach jsem ještě nezažil. Ale nechtěl bych, aby to vypadalo, že v Etiopii jsem se setkal jen s takovými příhodami, naopak, Etiopané jsou velmi milí, vstřícní a přátelští lidé.
A jak to dopadlo s kávou, kterou jste tam vezl?
Tu jsem nakonec ani nevytáhl. Fascinovalo mne, že každá káva je tam obřad. A pije se na každém rohu. A chutná tam úplně jinak, to nejde srovnat. Jiné pražení, jiné postupy. A zaujalo mne, že se tam skoro nekouří. Pro mne pití kávy k tomu přímo vybízí. Myslel jsem, že je to proto, že se k nim tabák nedostal, ale není to tak. Oni nekouří proto, že to není zdravé. Když jsem si tam zapálil na ulici, což obvykle nedělám ani tady, tak mi to dali sežrat, začali se po mě dívat, pokašlávat. Tam kouří jen minimum lidí.
