Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Točit filmy je zatím jen sen, říká Ondřej Rychlý, syn slavného herce

  8:56
Ondřej Rychlý, syn známého herce Petra, je v angažmá Divadla J. K. Tyla v Plzni třetím rokem. Kromě herectví se věnuje také natáčení. „Zatím točíme videoklipy, ale připravujeme se na to, že natočíme něco většího,“ přiznal v rozhovoru pro MF DNES Rychlý.

Herec Ondřej Rychlý je členem činohry plzeňského Divadla J. K. Tyla. | foto: Ladislav Němec, MAFRA

V plzeňském divadle exceloval Ondřej Rychlý například v inscenacích Howie a Rookie Lee, v současné době jej můžete vidět jako Andreje ve Třech sestrách nebo excentrického Christophera Wrena v detektivní inscenaci Past na myši.

Diváci ho ale mohli znát ještě dříve, než se v Plzni objevil. Během studií na pražské konzervatoři totiž účinkoval v několika televizních seriálech i filmech. Dnes a denně stojí na jevišti, před kamerou, ale někdy i za kamerou. „Máme malou firmu, točíme videoklipy, reklamní klipy a podobně,“ říká. Jak přiznává, láká jej ale něco trochu jiného. „Připravujeme se na to, že natočíme něco většího. Ale musíme si na to nejdříve vydělat, takže zatím děláme cokoliv tvůrčího. Točit filmy, to je zatím jen sen,“ uvažuje.

Neřešíte tedy dilema divadlo, nebo film?
Když dostanu nabídku k filmu, rád ji přijmu, ale když žádná nepřijde, nijak mě to nepálí. Nemám kam spěchat. Divadlo a film jsou dvě zcela odlišné disciplíny. Divadlo miluju. Vzniká při něm bezprostřední vztah mezi hercem a publikem. Ale večer skončí, emoce vyprchají. Uchová se jen vzpomínka a někdy ani to ne. Do filmu vložíte spoustu emocí, práce je ale zachycena a zůstane po vás. Obojí je něčím krásné.

Mohl jste být vůbec něčím jiným než hercem?
Mohl jsem být doktorem. Jedna polovina naší rodiny jsou lékaři, druhá herci. Skutečně jsem chtěl být původně lékařem, když jsem byl malý, učil jsem se u dědečka latinské názvy. Fascinovalo mě, jak se doktoři pořád něco učí. Líbila se mi i série filmů o Básnících. Ale když jsem byl starší, uvědomil jsem si, jak strašně velká zodpovědnost by na mně ležela, že si na doktora hraju, ale nemůžu to dělat doopravdy.

Většinou herci říkají, že svým dětem divadlo rozmlouvali. Vám ne?
Máma i táta mi dali doporučení, varovné signály, kam se vydávám. Pochopil jsem je a oni zase pochopili, že to myslím opravdu vážně. To je uklidnilo a začali mě oba podporovat na tisíc procent.

Když jste se rozhodl pro herectví, měl jste před sebou představu konkrétních rolí či dramatických děl, v nichž byste si přál účinkovat?
Jako malý kluk jsem trávil spoustu času v Divadle na Fidlovačce, kde rodiče hráli. Byl to jediný divadelní svět, který jsem znal, hrála se tam spousta krásných představení. A já jsem si každý večer vyhlídl roli, kterou jsem si chtěl zahrát. A pak jsem si šel tu roli zkusit. Bylo mi třeba šest, sedm let. Pamatuju si, že po premiérách jsem chodíval sám na jeviště a tam jsem si zkoušel tátovy role. Uměl jsem tátu imitovat, předváděl jsem ho i doma a rodiče to vždycky moc bavilo.

Vystupoval jste jako dětský herec?
Na Fidlovačce jsem v Divotvorném hrnci hrál černouška. Byl jsem na to strašně pyšný, jak jsem se každý ten večer barvil na černo. Představení bylo mimořádně úspěšné, hrálo se deset let. Ovšem po deseti letech už černoušek v mých očích na atraktivitě poněkud ztrácel...

Začal jste tedy v muzikálu a skončil v činohře. Nelákal vás muzikál?
Lákal a láká mě pořád. Zkusil bych si ho rád. Ale činohra je moje láska. Muzikál bych bral jako takovou výzvu a zpestření práce.

V nejedné inscenaci ale své hudební vlohy uplatňujete, divadlo s chutí využívá vaše hudební vzdělání. Jste také autorem scénické hudby ke dvěma pohádkám na Malé scéně DJKT. Hudební nadání jste podědil po rodičích?
Jestli mě něco opravdu láká, tak je to skládat hudbu. Je to jeden z mých snů a mám radost, že se plní. Naše rodina, především z máminy strany, je hodně muzikální. Strýc i dědeček hráli na kytaru, děda mě učil na klavír. Já sám jsem toužil po tom hrát na housle, hrál jsem tři roky, ale pak jsem to vzdal. Přešel jsem na klavír a mám úžasného pana profesora Hradeckého.

Říkáte mám. Studujete stále hru klavír?
Loni jsem už přestal chodit, nedalo se to stihnout. Když bych měl hrát pořádně, musel bych mít čas cvičit. Chtěl jsem udělat panu profesorovi radost, a tak jsem se naučil nejtěžší skladbu, co jsem kdy hrál. A to byla Rapsodie v modrém. Hrál jsem to pro něj. A tím jsem své studium ukončil. Vím, že už bych se nikdy nic těžšího nenaučil. Rozhodl jsem se, že energii budu investovat do jiných disciplín, než je klavír.

Máte na svém kontě role vážné i komediální. Co máte raději?
Je jasné, že nějaká komedie patří i do vážných rolí a naopak. Já si rád zkouším různé věci. Zjistil jsem, že není zdravé být pořád v depresích a v temných hlubinách mysli. A že je zdravé se občas vynořit, rozesmát lidi. Dřív jsem si myslel, že chci hrát jen samé rozervané duše. Hlavně, aby v tom bylo co nejvíce bolesti. Ale už jsem zjistil, že je to hloupost. Člověk se musí nadechnout, uvolnit se. Smát se. Past na myši je takový typ inscenace. I když je to detektivka. Člověk se při ní uvolní, odpočine si. A po Vojckovi, Mefistovi a Caligulovi to je velmi příjemná změna.

Co byste si přál hrát?
Nejde o to, co, ale spíš o to, s kým. Každou roli beru jako příležitost. Vždycky mě spíš pohltí něco, co vůbec neznám. To byl například Howie a Rookie Lee. Hlavně hrát a zkoušet s takovými přáteli, co mají stejné divadelní cítění. Ale plánovat si nemá smysl. Spíš jsem překvapený, do jakých typů rolí mě režiséři obsazují. Třeba v Pasti na myši jsem měl docela problém hrát tohoto šíleného extroverta, který se pořád tak rozjíveně směje. Hrozně jsem se styděl a nebylo to pro mě snadné. A pak za mnou chodili lidé a říkali mi – to jsi celej ty! A přitom já se tak normálně vůbec nechovám.

Autoři: