Nejistá sezona v Brně. V divadlech se bojovalo s komisemi o každý kus

  13:30
Před listopadem 1989 musely všechny hry v brněnských divadlech projít přes „schvalovačky“. Tehdejší komunističtí dohlížitelé se tak snažili činnost alternativních divadel kontrolovat a omezit.

Schvalovací komise za komunismu řešily také hry ochotnických souborů, jako bylo Divadelní studio Josefa Skřivana založené roku 1954. | foto: Jef Kratochvil

Nejen přímí účastníci událostí kolem listopadu 1989 dobře vědí, že po zmlácení studentů na pražské Národní třídě jako první vstoupila do stávky tuzemská, především alternativní divadla.

Na jejich půdě se také odehrály první protirežimní počiny, včetně založení Občanského fóra. A teprve po nich začali stávkovat studenti.

Kdo ovšem sledoval činnost těchto divadel především v Brně, nemohl být překvapený. Divadlo na provázku, HaDivadlo a četné ochotnické soubory totiž v 70. a 80. letech minulého století v podstatě dost otevřeně „hrály proti režimu“. A navíc se jejich odbojný postoj utužil i při stálé režimní šikaně.

Každé představení, ať už v profesionálním, či ochotnickém divadle, muselo projít procesem, při němž se sešla posudková komise, aby odklepla, případně „k uvedení nedoporučila“ už jinak hotovou hru.

Ostatně dosti věrně tento akt líčí film Nejistá sezóna od Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka z roku 1987, kde skupina anonymních papalášů posuzuje jedno z představení Divadla Járy Cimrmana.

Bez svolení se nevracej, slyšel ředitel

V Brně se tehdy až neuvěřitelnému zájmu diváctva těšily hlavně hry profesionálního Divadla na provázku, o jehož „zákulisním“ provozu sepsal své podrobné paměti tehdejší ředitel Jaroslav Tuček. Do funkce byl nuceně dosazen státem, potažmo Státním divadlem Brno (SDB), které stejně nuceně Provázek zastřešovalo.

Fotogalerie

V knize Vzpomínky antihrdiny popisuje svou činnost coby herci a režiséry nenáviděného „dohlížitele“ spíše jako vlastní stálý boj o uvedení každého z tamních slavných kusů.

„V červnu 1982 se v Brně stalo opět něco neuvěřitelného,“ vzpomíná například Tuček na peripetie kolem schvalování představení Žehnej vám pánbůh, pane Rosewatere!, k němuž dramaturg Petr Oslzlý a režisér Peter Scherhaufer napsali scénář podle stejnojmenného románu Kurta Vonneguta.

„Ze strany odboru kultury byla tomuto dílu věnována mimořádná pozornost. Musel jsem dodat scénář, text i maketu programu a návrh plakátu,“ popisuje Tuček tehdejší praktiky politických cenzorů, mezi nimiž čněl bývalý armádní důstojník Jaromír Kaláb – režimem dosazený náměstek ředitele SDB Jiřího Majera.

„Po schvalovací zkoušce jsem musel na odbor znovu,“ pokračuje Tuček v líčení toho, co následovalo po návštěvě posudkové komise na Provázku. Svérázný česko-slovensky hovořící režisér Scherhaufer zvaný Šery na Tučka tlačil, že se bez svolení od mocipánů „nemá vracat“.

„Jinak ťa zmárním, rozumíš!“ řval Šery na Tučka. „Nezapomeň, Vonnegut, pokrokový Američan, nenávidějící buržoasii, napsal kritický román o nehumánním americkém bombardování civilistů v Drážďanech...,“ radil Šery Tučkovi, co má pro schválení hry říct.

Vypusťte „zbytečné výrazy“, rozhodli dohlížitelé

Ředitel se prý před komisí papalášů opravdu snažil, ovšem skutečné jednání o osudu hry se pak odehrálo mezi čtyřma očima jen s hlavním inspektorem. „Soudruhu, no, on ten scénář vyvolal na krajském výboru strany nedobrý rozruch. Proč zrovna tohle chcete hrát?“

Tuček se pustil do své argumentace. „Něco o tom víme. Budu tvůj výklad tlumočit vedoucímu odboru!“ prohlásil prý zachmuřený muž.

Za dva dny, už po generálce na Provázku, naklusal Tuček k soudruhům znovu, aby si vyzvedl červeně podškrtaný scénář s úkolem vypustit ze hry „zbytečné výrazy“, což dohlížitelé slíbili překontrolovat.

„Ku..a, ty škrty nemají logiku,“ zuřil potom v divadle Šery, ale nakonec se částečně podvolil. Představení se i tak hrálo s velkým úspěchem a líbilo se rovněž Vonnegutovi, který přicestoval z Ameriky.

Podobné věci zažíval Provázek takřka u všech svých titulů, stejně jako Hanácké, dnešní HaDivadlo, které se z Prostějova do Brna přistěhovalo v půlce 80. let rovněž do područí SDB.

Komise schvalovaly i ochotníky

Speciální divadelní kapitolu v Brně před listopadem 1989 představovaly zdejší ochotnické soubory. Nejslavnějším byl v 80. letech Ochotnický kroužek založený dnešním režisérem J. A. Pitínským. S ním také poprvé uvedl svou slavnou hru Matka, v níž zobrazil brutální karikaturu „dělňácké“ tyranky.

30 let svobody v Brně

Amatérských souborů působilo v Brně ovšem mnohem víc, například Ikska, Pirko, Cylindr, Triangl, Hudradlo, Nepojízdná housenka či M-dílna.

Asi nejdelší historii mělo Divadelní studio Josefa Skřivana (DSJS) založené roku 1954, které po jisté odmlce obnovilo svou činnost, když s ním na jaře 1977 herec Miroslav Donutil zrežíroval hru Ivana Vyskočila O rodný ranč aneb Padni, padouchu. Největší úspěchy pak zažilo na přelomu 70. a 80. let, když s ním provázkovský režisér Zdeněk Pospíšil zinscenoval představení na antický námět Odyssea.

Takzvané schvalovačky předcházely každé premiéře také u ochotníků, ale ti je většinou brali spíše jako formalitu. O to víc překvapil ojedinělý zásah, když v roce 1984 dnešní herec a překladatel Jaroslav Haidler s částí souboru DSJS zrežíroval vlastní scénář Oheň ve Florencii.

Hra na příběhu fanatického italského kazatele Girolama Savonaroly z 15. století líčila, jak lze zmanipulovat dav a jak se pak sám manipulátor stává obětí vyvolané hysterie. Možná právě to byl důvod, proč schvalovací komise představení neodsouhlasila a znemožnila tak uvedení už nazkoušeného, nasvíceného, kostýmy, hudbou a rekvizitami vybaveného kusu.

Inscenaci se podařilo uvést až o čtyři roky později

Redakce MF DNES oslovila tři členy tehdejší komise, kteří dodnes v divadelnictví působí – profesora Janáčkovy akademie múzických umění Václava Cejpka, divadelního recenzenta Jiřího P. Kříže a teatrologa Víta Závodského.

Na otázky, proč tehdy představení k uvedení nedoporučili a zda v této službě tehdejšímu režimu nevidí morální problém, odpověděli všichni tři poměrně obšírně. Zveřejnění svých reakcí ovšem podmínili publikací kompletních textů, což je ve zpravodajství v takovém rozsahu nereálné. Každopádně konkrétní výtky na adresu zmíněného představení v zaslaných odpovědích nezazněly.

Inscenaci o Savonarolovi se pak pod názvem Kdo kraluje podařilo uvést až o čtyři roky později pod jiným zřizovatelem a tedy i jinou schvalovací komisí. „Obsazení bylo také jiné, třeba titulní úlohu jsem po návratu z vojny hrál já,“ zavzpomínal dnešní herec HaDivadla Miroslav Kumhala.

„Soubor se po rozštěpení DSJS přejmenoval na CD Studio. A začalo se hrát v sále v Kohoutovicích, už ne na Šelepce, kde DSJS uvedlo třeba Haidlerovu hru Gilgameš,“ dodal Kumhala.