Šikana, drogy, krádeže či agresivita. V poslední době přibývá rodin, které tyto problémy se svými dětmi musí řešit. V Jihlavě jim čtvrtým rokem pomáhá ambulance střediska výchovné péče (SVP), které funguje pod Dětským domovem se školou Jihlava.

„Zájem o tuto ambulantní službu je obrovský. Dokonce jsme museli zavést pořadníky,“ říká ředitel domova Radek Vovsík s tím, že ročně projde ambulancí 120 klientů, kteří jsou v dlouhodobé péči, a pracovníci ambulance provedou dalších 130 individuálních konzultací a množství dalších intervencí.

V některých případech však podle Vovsíka ambulantní péče nestačí a děti potřebují systematickou terapeutickou péči. Proto v budově bývalé Správy městských lesů v Jihlavě-Lesnově, kde SVP sídlí, vznikne v příštím roce na podzim také jedna skupina denního stacionáře a další rok druhá - pobytová skupina pro problémovou mládež.

„Tato služba na Vysočině dosud není dostupná. Jejím cílem bude zamezit nařízení ústavní výchovy,“ podotýká muž, který se dlouhá léta věnoval komunální politice a v letech 2006 až 2010 byl náměstkem primátora a vlivným představitelem místní ODS. V rozhovoru vzpomíná i na toto období.

Komu bude stacionář, který se otevře v roce 2019, určen?
Na rozdíl od zařízení pro výkon ústavní výchovy, kterým je Dětský domov se školou a má klientelu zejména z Brna a jižní Moravy, je na tom středisko výchovné péče přesně obráceně. Cílí na místní děti a rodiny z Jihlavy a nejbližšího okolí.

Říkal jste, že zájem o službu střediska je obrovský a museli jste zavést dokonce pořadníky. Znamená to, že přibývá poruch chování?
Nemyslím, že by jich přibývalo, ale demografická křivka je nyní nastavená tak, že nejsilnější populační ročníky přicházejí do puberty a prepuberty, kdy problémy a poruchy chování bývají nejčastější.

Jaké poruchy chování řešíte?
Často je to nerespektování autority rodičů. Ve školách se pak poruchy chování projevují jako agresivita, šikana, nerespektování autority učitele. K tomu se připojuje záškoláctví v rozsahu i několika týdnů. Ruku v ruce s tím jde špatný prospěch a často také drobná majetková trestná činnost a sklon experimentovat s návykovými látkami od cigaret přes alkohol až po pervitin. Pak je to druhá kategorie dětí, které mají diagnózy psychiatrického charakteru. Často berou léky a jejich problémy pramení z onemocnění.

Jak pracovníci poradny tyto problémy řeší?
Podnět navštívit nás dostávají rodiče nejčastěji ze školy a od sociálních kurátorů. Nabízíme i jednorázové intervence, kdy rodič zoufale hledá pomoc. V těchto případech mu stačí často i telefonická konzultace s psycholožkou. Problémy dětí jsou navázány na prostředí, v němž se pohybují, tedy školu nebo rodinu. Cílem není pracovat jenom s dítětem, ale pomoci rodině i škole. Naši zaměstnanci dojíždějí do škol, kde řeší konkrétní situace ve třídě. Jsou na náslechových hodinách, pozorují interakce mezi dětmi, vše konzultují s učiteli. Stejně se pracuje s rodinou a dítětem. Kromě pohovoru jsou to skupinové i individuální terapie. Vzhledem k velkému přetlaku dětí se ale klient dostane na terapii jednou za 14 dní, což už je málo. Tomu má napomoci stacionář, který chceme v příštím roce otevřít.

V čem bude jiný?
V září 2019 bychom měli otevřít denní stacionář, který bude určen pro děti z Jihlavy nebo bezprostředního okolí. Děti ráno přijdou, dopoledne se budou klasicky vzdělávat podle individuálního plánu, odpoledne budou terapie a večer se vrátí domů. Je to ideální především z toho důvodu, že se nepřeruší kontakt s rodinou. A přesto děti podléhají intenzivnější terapeutické péči, které by se jim standardně v poradně nedostalo.

Jak dlouho mohou děti ve stacionáři pobývat?
Pobyt trvá šest až osm týdnů. Je dobrovolný, rodiče si ho i částečně hradí. A je možné ho také předčasně ukončit.

Kolik dětí bude v jedné skupině?
Je to pro skupinu osmi dětí. V roce 2020 máme od ministerstva školství pokyn zřídit další osmičlennou skupinu, která bude mít pobytový charakter. Dítě nebude muset odjíždět navečer domů. Tím pádem by se záběr tohoto zařízení měl rozšířit minimálně na okres Jihlava, nebo dokonce Kraj Vysočina. I pobyt v této skupině bude na dobrovolné bázi.

Do této doby Vysočina podobný stacionář neměla?
Ne. Děti bývaly nejčastěji umisťovány do Brna a neměly možnost vracet se na noc domů.

Z čeho vůbec poruchy chování u dětí pramení?
Názory se různí. Ale já ze své praxe mohu říct, že za vším je rodina. Velký vliv hraje i mimoškolní činnost a náplň volného času. Sleduji, že děti to nemají koordinované a rodiče o to často ani nejeví zájem. Přitom každý rodič by měl mít přehled o tom, co jeho dítě dělá a kde je.

4 fotografie

V současné době se hovoří o uzákonění zákazu fyzických trestů u dětí. Jste toho příznivcem?
Myslím, že zákon by nic nevyřešil. Je to kompetence rodičů, aby si to sami posoudili. Každé dítě potřebuje individuální přístup. Jsou děti, na které nemusíte vůbec vztáhnout ruku. Pak jsou takové, kde se občas hodí plácnout je přes ruku. Jsou i děti tiché, uzavřené a u těch stačí, když se na ně škaredě podíváte, a už mají slzy na krajíčku.

Zažil jste vy sám nebo vaše děti na vlastní kůži šikanu?
Já na vojně, ale u svých dětí jsem to nezažil. Možná je to i jejich osobnostním nastavením. Já mám všechny své děti dominantnější a nemusím mít strach, že by se staly obětí šikany. Mám dospělého syna, kterému je 29 let. A pak dva syny ve věku 14 a 11 let.

Takže u těch dvou to je aktuálně puberta. Co byste rodičům dětí v tomhle věku poradil?
Mít trpělivost, nadhled a přehled o tom, co vaše děti dělají. Oba kluci hrají hokej, jeden ještě tancuje. Volný čas mají hodně vyplněný. Starší odchází po škole na stadion a vrací se večer o půl sedmé a má co dělat, aby se připravil na školu. Ale baví ho to. Mladší to má obdobně. Oba hráli i na hudební nástroj. Já mám mimoškolní čas u svých dětí skutečně řízený. Někdo mě za to kritizuje, ale já spíš sklízím ovoce.

Jakou výchovu u svých dětí praktikujete?
Mám to hodně pod kontrolou. (směje se) Nejsem ve výchově moc liberální.

Jednou jsem si u vašeho syna ve stánku koupila cukrovou vatu, kterou sám vyráběl. To je také součást výchovy?
Ano. Já svým dětem kapesné nedávám. Učím je, že si na své potřeby musí vydělat. Koupili jsme stroj na výrobu vaty a já jim to zaštiťuji svým živnostenským listem.

Váží si kluci těch vydělaných peněz víc?
Určitě. A hlavně si vydělají víc peněz, než kdyby dostávali kapesné.

Práce v ústavu, kde se koncentruje problémová mládež, která má soudem nařízenou ústavní výchovu, musí být hodně náročná na psychiku. Pociťujete to?
Náročná je nejenom pro pedagogy, ale i pro sociální pracovnice a další zaměstnance. Jsou zde děti, jejichž psychické dispozice nejsou úplně v pohodě. Jdou často do konfliktů, afektů. Jsou to děti, kterým nebyly vystavěny mantinely, nerespektovaly autority, byly zvyklé sprostě vynadat učiteli, napadnout někoho... Tady se tyto děti ještě kumulují, a podmínky jsou proto náročnější. I kvůli tomu zaměstnanci pobírají zvláštní příplatek. Proto je zde možné udržet i muže. Je to práce, kdy učitel nebo vychovatel během pracovní doby zažije spoustu konfliktů. Ať jsou to konflikty mezi dětmi navzájem, nebo mezi dětmi a pedagogy. A to jsou záležitosti, které vás dohánějí i po pracovní době.

Je mezi zaměstnanci velká fluktuace?
Není. Já jsem do ústavu nastupoval v roce 1999, kdy neměl příliš dobrou pověst. Během čtyř let se mi podařilo vyměnit prakticky všechny zaměstnance. Nyní mají praxi v průměru 10 až 15 let, což je ideální. Nejsou to začátečníci, ale ani lidé vyhořelí. Jsou tvůrčí, kreativní a tvoří stabilní jádro kolektivu. Faktem je, že když přijde někdo nový, je to vždy pokus. Nikdy nevíme, zda tlak zvládne. A je jedno, jestli to je muž, žena, jestli váží 100 kilo. Podstatná je jeho přirozená autorita a empatie.

Dlouho jste se věnoval komunální politice, byl jste dokonce náměstkem primátora, ale kvůli aféře s výmluvami na osobu blízkou při řešení dopravního přestupku jste složil všechny funkce a těsně před volbami v roce 2010 odstoupil z čela kandidátky ODS. Sledujete stále komunální politiku? A co říkáte na současné vedení radnice, kde je řada nováčků?
Jako volič jsem spokojený s tím, jak se koalice zformovala. Bylo to zajímavé řešení, které jsem však nečekal. Domníval jsem se, že budou hledat silnější pevnost koalice, která by měla být vyjádřena větším počtem členů. Myslel jsem, že do ní přizvou ještě ČSSD. Překvapilo mě, že šli do této - pro mě rizikové a křehké - varianty. Stačí, když jeden či dva lidé budou mít jiný názor, a koalice už bude mít problém. Teď se trochu děsím řešení ohledně Horáckého zimního stadionu.

Proč? Poslední návrh je takový, že se postaví nová hale na místě té současné.
Nejsem toho příznivcem. Oba mí kluci hrají hokej. Kdyby se zboural starý stadion, výluka bude velmi dlouhá a zasáhne to i malý zimáček. Nedokážu si moc představit, že by hráči na led dojížděli do jiných měst. Jsem spíš příznivcem salámové metody. Tedy aby se to opravilo a pak se řešila výstavba nové haly někde za městem.

V zastupitelstvu i ve vedení města je řada nových lidí, kteří nemají zkušenosti s politikou. Co byste jim poradil?
Ať do toho jdou s nadšením a vydrží. Já jsem to také dělal s nadšením. Byla to výborná zkušenost a nikdy jsem toho nelitoval. Velké riziko být takhle vidět je v tom, že si vyrobíte strašně moc nepřátel. Každé rozhodnutí v politice znamená, že jednomu to vyhovuje, druhému ne. A jak těch rozhodnutí děláte víc a víc, množí se i skupina těch, kteří vás nemají rádi. To je stinná stránka politiky.

Sám neuvažujete, že byste se do ní ještě vrátil?
Budu se účastnit jako volič, jsem ochoten i poradit, ale aktivně už do politiky v nejbližší době určitě nevstoupím. Třeba jednou - možná až budu v důchodu a nebudu mít co dělat. (směje se)

Řešil byste s odstupem času svou kauzu, kvůli které jste odstoupil, jinak?
Kdybych měl hroší kůži, tak jsem měl zapírat, zapírat a možná jsem tam byl další volební období. Ale z mého pohledu jsem rád, že jsem odešel. Pro mě to byl signál, že už stačilo. Byl jsem v politice od roku 1997. Z toho od roku 2006 do roku 2010 jako uvolněný náměstek primátora. Když pak o vás v médiích píšou, že jste lhář, není to příjemné.