Dostal se do registru dárců a lékaři skutečně našli pacienta, s nímž se shodoval. „Neváhal jsem ani minutu a odjel na další vyšetření do nemocnice. Byl jsem šťastný, že mohu někomu dát šanci na život,“ říká dvaatřicetiletý Martin Vitvar.
Co vás vedlo vstoupit do registru dárců kostní dřeně?
Před šesti lety jsem viděl reportáž z onkologického oddělení o holčičce, která potřebovala kostní dřeň. Právě tehdy jsem si řekl, že bych chtěl nějakému takovému člověku pomoct, a tak jsem se přihlásil do registru.
Jak dlouho trvalo, než našli pacienta, který se s vašimi vzorky shoduje?
Po pěti a půl letech mi jednoho dne zazvonil telefon. Volali mi z registru, že našli vhodného pacienta, který ode mě potřebuje dřeň. Měl jsem strašnou radost. Už jsem totiž skoro zapomněl, že v registru jsem.
Co následovalo?
Musel jsem se dostavit do Fakultní nemocnice v Hradci Králové, kde je specializované pracoviště. Neváhal jsem ani minutu a odjel na vyšetření. Byl jsem šťastný, že mohu někomu dát šanci na život. V nemocnici mi odebrali další vzorky. Nakonec mi řekli, že když se do tří měsíců neozvou, nejsem vhodný. Ale po dvou měsících se ozvali, že jsem ideální. Pak to bylo v podstatě rychlé. Už za měsíc jsem šel na zákrok.
Co všechno testy zahrnují?
Musíte mít deset shod z deseti. Je to od skupiny krve přes různé choroby až po naprosto detailní věci. Shod prostě musí být co nejvíce.
Měl jste ze zákroku strach? Přece jen se říká, že odběr kostní dřeně bolí.
Ani ne. Spíš u mě převažovala radost, že mohu někomu pomoct. Vybral jsem si metodu, při které spíte. Máte dvě varianty, jak mohou krvetvorné buňky odebrat. Při jedné vám odeberou dřeň přímo z kosti při celkové anestezii. Tu jsem si vybral já. Při té druhé člověk dostává asi týden před zákrokem injekce s růstovým faktorem, aby se krvetvorné buňky dostaly do krve. Pak je dřeň odebírána přes nějaký stroj, který ji filtruje.
Jak vám bylo, kdy jste se po zákroku probudil?
Byla to taková euforie. Trochu jsem si pobrečel a bylo mi i trochu špatně. Odebrali mi asi patnáct set mililitrů krvinek, takže mi bylo dost slabo. Pak jsem dostal transfuzi a už za chvilku se mi udělalo dobře.
Rekonvalescence žádná nebyla?
V podstatě druhý den mě pustili z nemocnice. Trochu mě potom bolela záda, ale jinak mě to nijak neomezovalo. Celé to vyšlo tak, že mi ve čtvrtek dělali odběr, v pátek mě pustili a po víkendu jsem šel do práce.
A víte, kdo vaši dřeň dostal?
Je to anonymní. Jen mi bylo řečeno, že je to muž. Určitě nebyl z České republiky, protože registr je celosvětový. Vím jen, že to byl buď Američan, Australan, Němec nebo někdo ze Skandinávie. Když mi vzorek odebírali, už na to čekal vrtulník. Je to rychlý proces.
Chtěl byste se s tím člověkem někdy sejít? Tedy pokud je to vůbec možné.
Mám pocit, že tam je nějaká pětiletá lhůta a musí s tím souhlasit obě strany. Já bych se s ním setkal rád, ale s moji angličtinou by to asi moc nešlo.
Teď budete v registru dál?
Od odběru jsem jeden celý rok rezervovaný jenom pro toho jednoho určitého pacienta. Třeba kdyby se mu kostní dřeň neujala, tak se na mě obrátí registr podruhé. Teď to je půl roku a nikdo se neozval, tak se snad dřeň ujala. Až uběhne rok, vrátím se zpět do celého registru.
Takže vás mohou opět oslovit třeba až za několik dalších let?
Přesně. Někomu se neozvou nikdy a dalšímu vícekrát. Vlastně až do čtyřiceti let mi můžou jednoho dne zavolat a říct, že našli opět vhodného pacienta. Pak už je jen na mě, jestli do toho znovu půjdu. Ale šel bych, je to radost někomu zachránit život nebo mu dát alespoň naději.
Když jste v registru dárců kostní dřeně, darujete i krev nebo plazmu?
Ne. Dárcovství dřeně bylo spontánní rozhodnutí. Hodně sportuji a darování krve by mě trochu omezovalo. Ale třeba časem bych do toho šel.
Nedávno jste získal ocenění od Českého národního registru dárců kostní dřeně a Nadace pro transplantace kostní dřeně za vaši odvahu. Co pro vás takové ocenění znamená?
Beru to jako poděkování za moje dárcovství. Šel jsem do toho dobrovolně a nečekal jsem, že bych něco takového vůbec dostal. Byl to příjemný večer. Za loňský rok nás bylo oceněno celkem třiatřicet dárců z celé republiky.
Bavil jste se na předávání i s dalšími dárci o svých pocitech?
Všichni byli nadšení, že mohli někomu pomoct. Jedna slečna už dávala dřeň dokonce podruhé. To je pro mě strašně inspirativní.
